Osudná Kostnice: Kdo poslal mistra Jana Husa na hranici?

Na příběhu upálení mistra Jana Husa je nejzajímavější skutečnost, že celý proces vedoucí ke konečnému odsouzení, dal aktivně do pohybu právě jeho hlavní protagonista. V roce 1410 podal k papežské kurii odvolání proti pražskému arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Hazenburka, který nařídil zabavit a spálit knihy anglického reformátora Jana Viklefa. Odvolání, které v Bologni uznala skupina teologů za oprávněné, však nebral v potaz kardinál Colonna, jemuž byl případ svěřen.

Ve stejnou dobu totiž rozezlený pražský arcibiskup podal na Husa žalobu k papežské kurii za hlásání bludných názorů. A jelikož byl člověkem, jemuž korupce nebyla cizí, neopomněl svou žalobu náležitě „podpořit“.

Věděl, že ani duchovní nepohrdnou hmotnými dary. Tak společně se žalobou na Husa putovaly k papežské kurii drahocenné poháry, prsteny i kůň. A Colonna předvolal Husa k soudu, na který se předvolaný, z obav o své bezpečí, odmítl dostavit. A to byl dostatečný důvod, aby se ocitl v klatbě. Jan Hus se tedy nestal kacířem kvůli tomu, co učil a hlásal, ale proto, že se nedostavil k soudu! 

Církev a Hus  

„Mistře Jene, ty jsi nedávno ve věži řekl, že se chceš pokorně podrobiti soudu koncilu; proto ti radím, aby ses nezaplétal do těchto bludů, ale aby ses podrobil nápravě koncilu a poučení, a koncil naloží s tebou podle milosrdenství,” tvrdil mu kardinál Zabarella.

Pro pochopení vztahu koncilu k Husovi si musíme uvědomit jednu věc: Hus byl na něj pozván jako již jednou označený kacíř. Měsíc po příjezdu do Kostnice, který strávil v milé společnosti kostnické měšťanky a vdovy Fidy, byl dne 28. listopadu pod záminkou rozmluvy s kardinály odveden, zatčen a uvězněn. Nejprve v bytě kantora kostnické katedrály a poté v žalářní kobce místního dominikánského kláštera u Bodamského jezera.

Od jara roku 1415 vězně přesídlili do nejvyšší věže biskupského hradu Gottlieben. Podmínky byly těžké, strava nedostatečná, Hus trpěl bolestmi hlavy a zubů, trápila ho zácpa, přepadaly vysoké horečky a dokonce vykašlával krev. Takovéto zacházení s vězněm - kacířem však nebylo ve středověku nic neobvyklého. Janu Husovi se naopak dostalo výhod, o kterých by se jiným bludařům mohlo zdát. Měl možnost tří veřejných slyšení a po celou dobu nebyl podroben právu útrpnému, což by jinak zatvrzelého hříšníka, jakým se Hus soudcům jevil, zajisté neminulo.  

Zrádce Zikmund?

Jan Hus přicestoval na koncil na pozvání krále Zikmunda. Prostřednictvím králova notáře Michala z Přestanova mu byl slíben glejt, který zaručoval bezpečnou cestu tam i zpět. Následné uvěznění českého kazatele bylo proto už současníky vnímáno jako porušení králova slibu a Zikmund se stal jakýmsi archetypem lstivého a vypočítavého panovníka.  

Celá věc však není tak jednoznačná, jak se na první pohled jeví. Podle některých historiků, mezi které patří především Jiří Kejř, se obsah glejtu vztahoval na území a osoby svaté říše římské, do jehož jurisdikce Kostnice nespadala. Naskýtá se rovněž otázka, zda se pravomoc glejtu vztahovala na kacíře před církevním soudem. V samotném glejtu se nic takového nepíše.

Tyto možná až příliš právní argumenty podporuje fakt, že když Zikmund 24. prosince 1414 do Kostnice dorazil a zjistil, že Hus je uvězněn, rozhněval se a nařídil, aby byl okamžitě propuštěn. Kardinálové se však postavili proti a přesvědčili Zikmunda, aby souzeného nechal pod dohledem. 

Podle Tomáše Elbla je ale málo pravděpodobné, že by ti, kteří přišli na konci listopadu Husa uvěznit, jednali bez Zikmundova souhlasu. Glejt navíc výslovně zaručoval bezpečný návrat. Zikmundovo rozčílení máme potvrzeno jen jedním pramenem, který k tomu ještě napsal on sám. Navíc později v dubnu 1415 všechny glejty zrušil, prý kvůli jejich údajnému zneužívání.  

V jednom se historikové shodují. Zikmund nechtěl dohnat Husa na hranici. Ne z osobních sympatií (které však nelze vyloučit), ale především z důvodů politických. Nechtěl, aby bohaté české království narušovaly kacířské nepokoje. Byl to právě Zikmund, který Husovi zařídil u soudu tři veřejná slyšení. A ještě v den upálení se pokusil Husa přimět k odvolání a odvrátit ho tak od strašné smrti.  

Husovi nepřátelé

Panuje všeobecná představa, že koncilní představitelé v čele se Zikmundem, byli zároveň jeho úhlavními nepřáteli. Karel Marx se jednou o inkvizitorech Jana Husa vyjádřil jako o „inkvizitorských psech“. Tato představa však neodpovídá realitě.

Samozřejmě, že Hus nevzbuzoval přílišné sympatie, a jeho snaha diskutovat, vysvětlovat a obhajovat se setkala s nepochopením. Přesto se snažil soud postupovat nestranně a především hlavní postava koncilu, italský kardinál Zabarella, jenž už v minulosti projevil k Husovi sympatie, byl zcela nezaujatý. Dokládá to fakt, že obvinění, u nichž bylo prokázáno, že jsou falešná, byla smetena ze stolu. Husovi nepřátelé nebyli koncilní soudci, ani král Zikmund, ale především lidé z Čech, z nichž se někteří rekrutovali z bývalých přátel! 

Mezi největší odpůrce Jana Husa patřil Michal z Německého Brodu zvaný de Causis, jenž kdysi proslul zpronevěrou královských peněz. Proti Husovi i jeho mistrnému právníkovi Janu Jesenicovi se činil již v letech před kostnickým koncilem. Činil se horlivě i v Kostnici. Dalším z nejagilnějších Husových protivníků, který vybral 45 „bludných tezí” z Husova traktátu O církvi a následně předložil koncilu, byl jeho bývalý blízký přítel a zároveň reformátor Štěpán Páleč. A mohli bychom jmenovat další Čechy, z bývalých přátel např. Stanislava ze Stojčína, z odvěkých nepřátel litomyšlského biskupa Jana Železného, jenž upozorňoval koncil na údajné šíření bludných praktik v Čechách. 

Za co byl Hus souzen?

Hus zpochybňoval autoritu papeže a instituci papežství. Jedinou autoritou byl pro něj Kristus, k němuž se člověk mohl kdykoliv odvolat. Něco takového však kanonické právo neznalo. Nejvyšší instancí byl papež, neboť byl hlavou veškeré pozemské církve.

TIP: Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

S tím souvisí jedno z nejproblematičtějších tvrzení Jana Husa. Hus totiž tvrdil, že nikdo nemá právo panovat, ať už světská osoba či klerik, pokud žije ve smrtelném hříchu. Zjednodušeně řečeno: když pán zhřeší, nemusí ho jeho poddaný poslouchat. Jak si ale člověk má být jistý, že kněz, který koná ráno bohoslužbu, nezhřešil hned při probuzení? Pak by dle Husa nemohl bohoslužbu sloužit. Když Hus vyslovoval v Kostnici tyto názory, zavolali zrovna nepřítomného krále Zikmunda, aby si ho vyslechl. Zikmund po vyslechnutí Husova tvrzení opáčil: „Mistře Jene, nikdo nežije bez hříchu.” Řekl to s veškerým smyslem pro realitu a se shovívavostí zkušeného vladaře. 

Klíč k pochopení Husova tragického konce vězí v jeho omylu. Nepochopil, jaké je jeho postavení na kostnickém koncilu. Nebyl pozván, aby disputoval o věroučných věcech, ale aby jako už jednou označený kacíř odvolal bludy, které o něm šířili jeho nepřátelé. To Hus, věrný svým mravním zásadám a obklopen přáteli, kteří ho podporovali, ale udělat nemohl…