Osud falcké dcery: Jak se žilo princezně Alžbětě

Alžběta (1618–1680) se narodila jako nejstarší dcera a třetí dítě „zimního krále“ Fridricha Falckého (1596–1632) a jeho manželky, anglické princezny Alžběty Stuartovny (1596–1662). Své matce se podobala půvabem i inteligencí. Narodila se v bezstarostných dobách v Heidelbergu, vyrůstala u své babičky a poté ji matka poslala spolu s dalšími sourozenci studovat na univerzitu do Leidenu.

Alžběta získala uznání pro svůj bystrý intelekt. Ovládala prý více než deset jazyků, díky čemuž získala přezdívku „Řekyně“. Dále se orientovala se v literatuře, matematice, historii a filozofii. Když bylo Alžbětě šestnáct let, požádal ji o ruku polský král Vladislav IV. Vasa. Z plánovaného sňatku však nakonec sešlo. Jednak ho neschválil papež, což Vladislav zamlčel polskému senátu, ale hlavně: Alžběta by musela přestoupit na katolickou víru. A to pro ni naprosto nepřicházelo v úvahu! Mimochodem král Vladislav zemřel jako bezdětný. Kdo ví, jak by situace dopadla, vždyť Alžběta pocházela z tak „plodné rodiny“!

Zůstala tedy „na ocet“, ale nijak nestrádala. Přátelila se například s francouzským filozofem René Descartesem avýrazně ovlivnila jeho tvorbu. Ostatně on jí věnoval své významné dílo Principy filozofie a také poslední kniha Vášeň duše vznikla prý na základě jejich rozhovorů a korespondence. 

V pozdějším věku se Alžběta začala zajímat o náboženský mysticismus. Její kroky vedly do kláštera v Herfortu, kde se stala v roce 1667 abatyší. Klášter patřil mezi útočiště pronásledovaných protestantů, o něž se právě Alžběta nezištně starala. Respektovali ji a ctili pro její zbožnost a pokoru. Před klášterem dodnes stojí její bronzová busta.