Ostnatý drát starověku: Důkaz o existenci důmyslných nástrah z Caesarových pamětí

Kdo kdy listoval novodobým vydáním Zápisky o válce galské, kapitolku věnovanou Alésii z paměti nejspíš jen tak nedostane. Na podzim roku 52 př. n. l. se totiž obléháním tohoto keltského oppida, usazeného nad říčkou Brenne, prakticky rozhodlo o osudu celé Galie. Vůdce konfederace galských kmenů, Vercingetorix, se tu po marném boji Římanům raději vzdal.

Četné útoky ze zálohy, nadějné i marné pokusy o průlom, využití lidských štítů, dobrovolné vydání galských žen a dětí nepříteli a jejich téměř úplné vyhladovění v pásmu nikoho… Příběh o Alésii má hodně silných momentů. Julius Caesar tu ve finále zažil svou hvězdnou chvíli, která dost výrazně vypolstrovala jeho mocenské ambice. Přesto, nebo možná právě proto, se dnešní čtenář občas nemůže zbavit dojmu, že autor Zápisků víc než trochu přeháněl.

Příliš detailů

Některé údaje a měřítka prostě působí přehnaně. Třeba to, že Caesar – který nechtěl nechat vykrvácet své legie ve ztečích proti dobře opevněnému hradišti – raději nechal vytvořit patnáct kilometrů dlouhé vnější hradby, aby zabránil zásobování nepřátel a Alésii tak vyhladověl. A když to napoprvé nevyšlo, vytvořil druhý takový pás pevností, dvojitých příkopů a palisád, dlouhý hned třiadvacet kilometrů. To vše za situace, kdy obléhaných bylo snad na 300 tisíc a obléhajících pětkrát méně.

Caesar, vojevůdce a spisovatel v jedné osobě, svým úsporným jazykem v Zápiscích popisuje všemožné detaily. Třeba to, jak dal ony pět metrů široké příkopy naplnit vodou, jak nechal palisády vyplést trním a vrbovým proutím, a na blátivé, jílem zpevněné valy tohoto hradebního systému osadil nástrahy z naostřených kůlů. To proto, aby každé římské strážní stanoviště mohlo efektivně bránit co nejméně legionářů. Doslova zmiňuje, jak nechal své muže nařezat velmi silné větve, vybrousit je do špičky, vsadit do kmenů a zapustit do valů a příkopů, aby „kdokoli do nich vstoupil, mohl se na ně nabodnout“. Zjevně cosi jako starověká verze ostnatého drátu, zamezující pohybu nepřátelských bojovníků.

Napsal pravdu?

Zrovna na popisu téhle verze dřevěné protipěchotní překážky se ale zasekli i odborníci historie. Z archeologických záznamů, nálezů v terénu, ze zápisů ve starých knihách i z reliérů na chrámových výjevech a triumfálních sloupech se dá vyčíst o Caesarových taženích v Galii mnohé. Ale zrovna tyhle ostře bodavé nástrahy nikde jinde než v Zápiscích k nalezení nejsou.

Když vezmete v potaz všechny ty kampaně, tažení a výpravy římských legionářů do světa, stejně jako počty legionářských táborů a ležení, bylo by s podivem, kdyby tuhle vychytávku nikdo a nikde jinde nepoužil anebo se alespoň v nějakém fragmentu nedochovala.

Zkrátka a dobře, zdálo se, že tak jako lhář často dodává hodnověrnost svému vyprávění přidáváním nepodstatně přesných detailů, tak i tady nastávající diktátor neříkal čtenářům úplnou pravdu a něco si přidal. A když už si dokázal vybájit banální nástrahy, možná pak přeháněl i u zásadnějších věcí. Byla to drobnost, jež prostě lehce kompromitovala důvěryhodnost tohoto nepochybně jinak zajímavého zdroje.

Dvojité naleziště

Proto se zpráva o nalezení vůbec první takové dřevěné nástrahy setkala s nadšením. Objevili ji studenti archeologie z Goetheho univerzity v jílovité půdě v hloubce dvou metrů na nalezišti v Bad Ems (napůl cesty mezi Bonnem a Mohučí). A i když na tom vlastně nic zázračného není, jde skutečně o první takový objevený exemplář svého druhu na světě. Dlužno dodat, že naleziště u Bad Ems není pro odborníky novinkou. První archeologické průzkumy tu byly zahájeny už v 19. století. A souvisely hlavně s obří pevností – trvalým legionářským táborem, který tu Římané kolem roku 110 udržovali. Osmihektarový areál se čtyřicítkou strážních věží a dvojitým příkopem se ve své době jistě nedal přehlédnout.

Studenti archeologie vedení docentem Fredericem Authem se ale pustili do práce o kus dál. Na něco přes kilometr vzdáleném poli pod kopcem Blöskopf naznačily letecké snímky přítomnost dalších staveb. Původně se mělo za to, že i tato pevnost, kterou zde postupně začali odkrývat, funkčně navazovala na ono rozlehlé a už známé opevnění. Jenže to v takové „těsné“ blízkosti nedávalo úplně smysl.

Pro trpělivé

Jak se ale ukázalo, tahle druhá „pevnost“ tu stála o 60 let dřív. A existovala tu jen velice krátce, než ji sami Římané, ještě ne zcela dostavěnou, vypálili. Proč? Přežila se svému účelu. Pokud vyjdeme ze spisků starořímského historika Tacita, tak se římský guvernér Curtius Rufus se svou II. legií Augustus v roce 47 pokoušel v této oblasti těžit stříbro. Ne moc úspěšně. Štoly nenesly tolik vzácného kovu, aby se těžba v tomto riskantním „předsunutém“ území vůbec vyplatila.

Pevnost u Blöskopf velmi pravděpodobně vznikla jako prvek obrany kopáčů před možnými nájezdy barbarů. Když ono naleziště nepotvrdilo svou výtěžnost, rozhodli se jej Římané opustit a tábor vypálit, aby nezůstal jejich protivníkům jako opěrný bod. Tato nedokončená pevnost byla přitom stavěna velmi poctivě, a k její výbavě patřilo i to, o čem psal Julius Caesar: naostřené dřevěné hroty, zasazené do dlouhého kmene. 

Autor Zápisků o válce galské tedy nefabuloval ani nepřeháněl. A dvojité archeologické naleziště u Bad Ems se teď může chlubit unikátním objevem.