Osobitý pohled na přelomovou dobu: Churchillův pohled na Velkou válku

Londýnský státník se ve svém nejznámějším literárním počinu věnoval i situaci po prvním globálním konfliktu, kterou mohl zhodnotit už se znalostí východisek, průběhu a výsledku následující války. Jak sám na jedné z úvodních stran uvádí: „Jsem zřejmě jediný, kdo prošel oběma největšími kataklyzmaty, jaká zaznamenávají anály lidských dějin, ve vysokém vládním postavení. Zatímco jsem však za první světové války zastával sice odpovědné, ale podřízené funkce, v tomto druhém zápase s Německem jsem přes pět let stál v čele vlády Jeho Veličenstva."

Žehrání na demokracii 

Ministerský předseda hned na začátku uvádí, že po Velké válce převládalo všeobecné přesvědčení o příchodu trvalého míru. A teoreticky k tomu podle něj existovaly předpoklady. Díky autoritě USA ovládla mezinárodní politiku idea Společnosti národů a Churchill neopomíná připomenout, že právě britská delegace ve Versailles zformovala myšlenky amerického prezidenta „v instrument, který na namáhavé cestě člověka zůstane navždy milníkem“.

Dále přiznává, že Dohoda musela čelit vážným vnitřním potížím, nicméně centrální mocnosti zodpovědné za krveprolití byly přesvědčivě poraženy. Spojenecká vojska stála v létě 1919 na Rýně a jejich předmostí sahala hluboko do území odzbrojeného a vyhladovělého Německa. Za těchto výhodných okolností debatovali vítězové v Paříži o budoucnosti Evropy. Jejich rozhodování bylo však podle Churchilla výrazně deformováno rozsahem katastrofy, kterou svět prožil. A místo konstruktivního plánování usilovali spíše o pomstu: „Byly pryč dny utrechtské a vídeňské smlouvy, kdy se aristokratičtí státníci a diplomaté, vítězové stejně jako poražení, sešli ke kultivované a zdvořilé výměně názorů.“ Zároveň dodává, že první světová válka byla spíše střetem národů než států a jejich vlád. „A tyto národy, fascinovány utrpením a prodchnuty doktrínami, oslovujícími a inspirujícími masy, se dožadovaly úplné odplaty. Běda vítězům, balancujícím v závratných výšinách triumfu, kdyby u konferenčního stolu odvrhli, co vojáci vybojovali na stovkách bojišť prosáklých potoky krve!“

Churchill nostalgický

S nostalgií pak Churchill vzpomíná na časy 19. století, kdy se politici mohli domluvit bez přehnaného tlaku veřejného mínění – a neváhá si postěžovat, že všechno bylo jednodušší, dokud „nebyli vázáni a omezováni rámusem a mnohohlasem demokracie“. I proto byly podmínky versailleské smlouvy nastaveny nesmyslně tvrdě – občané dohodových zemí podle něj nedávali svým lídrům jinou možnost.

Naopak prý Churchill rozumí tomu, proč podmínky přednostně formulovala Francie: „Zaujala první místo odpovídající jejímu úsilí i ztrátám. Téměř milion a půl Francouzů padlo při obraně půdy, kterou hájili před vpádem nepřítele. Pětkrát během sta let, v roce 1814, 1815, 1870, 1914 a 1918, bylo z věží Notre Dame vidět záblesky pruských děl. I teď se třináct francouzských krajů po čtyři hrozné roky zmítalo v neúprosných spárech pruské vojenské vlády. (…) Od Verdunu po Toulon prakticky nebylo rodiny a domu, v nichž by neoplakávali ztrátu někoho z blízkých, nebo kde by nemuseli pečovat o válečného invalidu.“

Co s Německem?

Tváří v tvář těmto událostem Churchill také chápe, že se francouzští představitelé obávali dalšího kola germánské rozpínavosti. Obyvatelstvo podle něj nedosahovalo ani dvou třetin toho německého. Zatímco francouzská populace stagnovala, ta teutonská rostla a do deseti let měla dát svým generálům dvojnásobek branců: „Německo bojovalo téměř proti celému světu skoro na vlastní pěst a div nezvítězilo. (…) Kdo mohl do budoucna zaručit, že se na bojištích znovu objeví miliony spojenců? Rusko leželo v troskách a zmítalo se v křečích, změněno k nepoznání. Itálie by se klidně mohla přidat na nepřátelskou stranu. Británii dělilo od Evropy moře a Spojené státy oceán. Samo britské impérium držely pohromadě svazky, kterým zřejmě nerozuměl nikdo kromě jeho obyvatel. Jaká souhra událostí by dokázala znovu přivést do Francie a Flander chrabré Kanaďany od Vimy Ridge, slavné Australany od Villers-Bretonneux, neohrožené Novozélanďany z polí Passchendaele nebo houževnatý indický sbor, který v kruté zimě 1914 udržel frontovou linii u Armentiéres?“

Francouzský národ tedy podle Churchilla oprávněně toužil po bezpečnosti za každou cenu. Vrchní velitel spojeneckých vojsk maršál Ferdinand Foch proto požadoval, aby novou hranici s Německem tvořil Rýn. Měl přitom vycházet z přesvědčení, že: „Německo mohlo být odzbrojeno, jeho vojenský systém rozdrcen, pevnosti zbořeny. Mohlo být zbídačeno, mohl na ně být uvalen bezpočet břemen, mohlo se stát obětí vnitřních sporů, avšak to vše by během deseti či dvaceti let pominulo. Neuhasitelný plamen válečnického Pruska by se znovu roznítil a rozhořel. Zato Rýn, jehož břeh by držela francouzská armáda, by se stal zábranou a štítem.“

Ctnostná Británie

Zároveň však Churchill uznává, že anglosaské země – bez nichž by Francie válku prohrála – se na podmínky mírových smluv v Německu dívaly zcela odlišně. A právě ony se podle něj zasadily, aby územní ustanovení versailleské smlouvy nebyla pro Německo tak zdrcující – byť poražená země i tak přišla zhruba o 13 % rozlohy, takže se miliony naštvaných Němců v pohraničí rázem ocitly v jiném státě, a musela se vzdát všech zámořských kolonií. Tyto územní ztráty Churchill spíše bagatelizuje a připomíná, že Německo „i nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě“. Právě proto prý Foch konstatoval, že nejde o mír, ale o příměří na 20 let. 

Napříč textem se autor pamětí snaží roli ostrovní monarchie při jednáních vykreslit v co nejlepším světle. Občas přitom podrobí kritice některého politického oponenta a naznačí, že on sám neměl na tyto události vliv. Opomíjí nicméně zmínit, že každá z vítězných mocností v Paříži sledovala hlavně své vlastní zájmy. Ty londýnské bychom slovy publicistky Moniky Kuncové mohli shrnout následovně: „Británie trvala na zachování své nadvlády na moři. Mezi Němci a Francouzi hodlala udržovat rovnováhu, aby si ani jedni, ani druzí nemohli moc vyskakovat.“

Kritika reparací 

Hospodářská ustanovení versailleské smlouvy označil britský ministerský předseda za plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Výši reparací 132 miliard marek považoval za „diktát, který vyjadřoval hněv vítězů i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka“. Dlužno dodat, že na rozdíl od Francie, Belgie či Itálie se na britském území nebojovalo, a ačkoliv monarchie za války strádala ekonomicky, její infrastruktura zůstala až na zanedbatelné následky německých náletů nedotčena. 

Churchillovou argumentací se jako Ariadnina nit táhne už zmíněné osočování obyvatel vítězných států, které pisatel obviňuje z nepochopení těch nejprostších ekonomických skutečností. Jejich tehdejším politickým vůdcům spílá, že se neodvažovali občany v oslepení touhou po volebních hlasech vyvést z omylu. A novináře viní, že zdůrazňovali převládající názory, místo aby vyvraceli bludy: „Málokdo pozvedl hlas, aby vysvětlil, že splácení reparací se může dít výhradně užíváním či fyzickým přemístěním zboží. Jenže když toto zboží dorazí do země, jež je požaduje, okamžitě bude konkurovat místnímu průmyslu a tím naruší hospodářství, nejedná-li se ovšem o zcela primitivní či přísně kontrolovanou společnost. V praxi to znamená, jak dnes poznali dokonce i Rusové, že poražený stát lze vydrancovat pouze tím, že se odvezou všechny žádoucí movitosti a část obyvatelstva se odvede do trvalého nebo dočasného otroctví. Ale takto nabytý zisk vůbec neodpovídá výši válečných nákladů. (…) Triumfující spojenci navíc neustále tvrdili, že Německo vyždímají, ‚až z něj poteče syrovátka‘. To mělo nesmírný vliv na prosperitu světa i náladu německého národa.“

Rozpad monarchií? Katastrofa! 

Coby syn své doby a britského koloniálního impéria kritizuje Churchill též rozpad rakousko-uherské monarchie, který neváhá označit za „kardinální tragédii“. Britský politik viděl v podunajském soustátí záruku stability dané geografické oblasti a tvrdil, že toto uspořádání po staletí zajišťovalo „společný život, přinášející výhody ve sféře obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl sílu či vitalitu čelit sám tlaku Německa a Ruska“. Věren konzervativnímu smýšlení Churchill kritizuje snahu takových národů o emancipaci a říká, že její podpora dohodovými mocnostmi byla mylně považována za projev liberální politiky. Jako pragmatik tělem i duší dodává, že rozdrobení Rakouska-Uherska jednak přineslo nástupnickým státům utrpení, jednak umožnilo vyčerpané německé říši zůstat v evropském regionu rozhodující silou. 

V obdobném duchu Churchill hodnotí zánik vilémovského císařství: „Vítězové vnutili Němcům všechny ideály, o něž odedávna usilovaly liberální národy západní Evropy. Ve Výmaru byla přijata demokratická ústava včetně nejnovějších vymožeností. Císařové byli vyhnáni a na jejich místo zvoleny pouhé nuly. A pod touto tenkou slupkou běsnily vášně mocného, sice poraženého, ale v podstatě nedotčeného německého národa.“ Ačkoliv sám Churchill v dané době často spolupracoval s Lloydem Georgem, nyní mu vyčítá, že se nepokusil čelit zaujatosti Američanů proti monarchistickému zřízení. Lepší by údajně bylo přetvořit Německo v konstituční monarchii v čele s císařovým vnukem pod dohledem regentské rady.

Tvrdé podmínky, nebo liknavý dohled?

Autor pamětí tvrdí, že německý lid nemohl republiku přijmout za svou, protože netušil, co od ní očekávat. Proto ji vnímal jako zřízení vnucené nepřítelem a ve snaze alespoň zčásti obnovit staré pořádky se přimkl k maršálu Paulu Hindenburgovi. Takový společensko-politický vývoj nemohl dle Churchilla skončit dobře, což se také stalo: „Později do hry vstoupily mohutné síly, vytvořilo se vakuum, a to po určité době vyplnil krvežíznivý geniální maniak, výlupek a zároveň ztělesnění nejzrůdnější nenávisti, jaká kdy hlodala v lidském nitru: kaprál Hitler.“

Závěrem dodejme, že Churchill považuje první a druhou světovou válku za „druhou třicetiletou válku“ – jediný globální konflikt přerušený dočasným klidem zbraní. S tímto pohledem se ztotožňuje i část dnešních historiků, kteří říkají, že příliš tvrdě nadiktované podmínky versailleského míru v sobě obsahovaly zárodky budoucího krveprolití. Jiní autoři ovšem takový výklad považují za nemístné zjednodušení. Problém nevidí v přehnaně přísných podmínkách versailleské smlouvy, ale v benevolentním přístupu k jejich dodržování – ve snaze vyhnout se za každou cenu konfliktu s Německem. Za těchto okolností mohl Hitler snadno zahrát na nacionalistickou strunu „dýky vražené politiky do zad neporažené armádě“, zneužít dopady hospodářské krize a postupně anulovat výsledky prohrané války.