Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka
Winston Churchill, legenda, která zachránila Evropu před nacismem. Odpůrce bolševismu a nepřítel odborů. A také zastánce britské imperiální říše a z dnešního pohledu přesvědčený rasista. Velký politik měl řadu temných stránek
„Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ Tak zněla jedna z nejslavnějších vět projevu, který Churchill přednesl před poslanci britského parlamentu v roce 1940, během zuřící bitvy o Francii. Německé tanky pod vedením maršála Rommela se už tři dny prokousávaly hluboko do francouzského území a nevypadalo to, že by se měly v dohledné době zastavit. V kritické chvíli evropských dějin nadešla Churchillova hodina slávy: Stal se britským premiérem po Nevillu Chamberlainovi, který se o necelé dva roky dřív vrátil z jednání s „panem Hitlerem“ s cárem papíru v ruce pojmenovaným mnichovská dohoda a tvrdil, že „vyjednal světu mír“.
Byl to kolosální omyl a Churchill na něj tehdy hlasitě upozorňoval. Věděl přesně, co je Adolf Hitler zač, a dokonce se nechal slyšet, že Británie v době krize „potřebuje vlastního Hitlera“. Tím ovšem Chamberlain rozhodně nebyl, a naopak považoval Churchillovy rázné postoje – například návrh na rychlou okupaci Norska, jež by Německu zabránila získat životně důležité doly na železnou rudu – za projev krvežíznivosti. O svém protivníkovi prohlásil, že ho „politika zajímá jen tehdy, když se u ní střílí“.
Odvážný muž s kusem štěstí
Svým způsobem měl Chamberlain pravdu. Churchill nebyl klasický zjemnělý intelektuál, který by vystudoval Oxford, fandil kriketu a po vstupu do politiky se tiše věnoval machinacím v pozadí. Naopak, jeho vysněnou školou se stala vojenská akademie v Sandhurstu a energický muž si zakládal si na tom, že je neustále vidět, slyšet a skrze svoji lásku k pití a doutníkům také cítit. Lidem s modrou krví se zajídal už jeho původ: Ačkoliv byl jeho otec Randolph uznávaným ministrem financí ze starého rodu, matka byla sice bohatá, ale „plebejská“ Američanka. Jennie Jerome pocházela z newyorského Brooklynu a malý Winston ji nesmírně miloval, přestože ona k němu prý žádnou vřelou náklonnost neprojevovala. Když Churchill dospěl, stali se z nich spíš dobří přátelé.
Přestože byl budoucí politik v dětství neduživý, koktal a šlapal si na jazyk, jednu vlastnost projevoval trvale – silnou vůli. Díky ní dokázal všechny své slabosti překonat a naopak na nich stavět. Četl „jako šílený“ a po vstřebání rozsáhlých vědomostí se z něj postupně stal dobrý řečník. Po absolvování vojenské akademie se coby mladý důstojník husarského pluku mohl vrhnout do série válek, v nichž se britské impérium – dosud na vrcholu moci – neustále ocitalo. Statečně bojoval v Indii a později v Súdánu, a i když podnikal odvážné kusy, ani jednou nebyl raněn.
A co Gándhí? Už zemřel?
Zkušenosti z kolonií a vojenské vzdělání v něm vypěstovaly postoje, které ho pak provázely až do konce života. Věřil v nedělitelnost britského impéria a jeho naprostou kulturní nadřazenost. O Indech, jimž koruna vládla od poloviny 19. století, se vyjadřoval jako o „bestiálních lidech uctívajících bestiální náboženství“.
Naprosté pohrdání jejich životy dostoupilo vrcholu v roce 1943, kdy pod japonským náporem padl britský Singapur a do Indie přestaly proudit zásoby rýže. V Bengálsku vypukl hladomor a v ohrožení se ocitly miliony lidí. Ačkoliv měla indická správa dostatek zásob na odvrácení nejhorší krize, nechal je Churchill zrekvírovat a odeslat britským vojskům ve Středomoří a v Jugoslávii. Výsledkem bylo dva a půl milionu mrtvých. Když indické úřady o tragédii referovaly, podle svědectví reagoval politik na doručený telegram dotazem: „Hladomor? A jak to, že Gándhí ještě nezemřel?“ Za masové umírání si podle něj mohli Indové sami, protože „se množí jako králíci“.
Na muslimy měl jen o málo přívětivější, i když mírně vyváženější názor. Přestože uznával, že „mnozí z nich vykazují úžasných kvalit, slouží jeho Veličenstvu v armádě a vědí dobře, jak správně umřít“, zároveň byl přesvědčen, že „islám v lidech vytváří fanatickou zuřivost podobnou vzteklině a současně v nich pěstuje strašlivou fatalistickou otupělost“. Výroky, které by dnes nejspíš donutily západní politiky rezignovat, byly v té době zcela běžné. Koncept vyvolené „vládnoucí rasy“ se nijak zásadně nelišil od německého nacistického modelu – pouze postrádal jeho teatrální a nenávistnou hysteričnost a nijak se netýkal Židů. Byl to spíš jakýsi očividný, samozřejmý rasismus, který je stejně nevyhnutelný jako přírodní zákony.
Neuhasitelná žízeň
Během svých válečných tažení – a také v pozdějších válkách, kde působil coby korespondent – se Churchill naučil pít. Mohly za to prý strasti, které zažil v búrském konfliktu: Britové se v něm střetli s původně holandskými osadníky, kteří se odmítali přizpůsobit nadvládě ostrovního impéria. V této špinavé válce, na hony vzdálené dobové představě galantního „vojančení“, přišlo britské velení s velmi úspěšným konceptem spálené země a koncentračních táborů pro ženy a děti búrských partyzánů (na nemoci a tvrdé zacházení jich tam zemřelo 26 tisíc). To vše Churchill viděl – a nic z toho s ním nepohnulo.
Nezačal tedy pít pod náporem svědomí, nýbrž jednoduše kvůli znečištěné vodě, jež se prý dala bezpečně pozřít až po smíchání s pořádným panákem whisky. Nevhodné tekutiny však muselo být v okolí až nepohodlně mnoho, protože si s sebou při jedné z cest na frontovou linii přibalil 36 láhví vína, 18 láhví staré whisky a šest láhví brandy.
Churchillův zvyk lít do sebe neuvěřitelné množství alkoholu uváděl v údiv už jeho současníky. V pozdějším věku prý upustil od pravidla „nikdy nepiju před obědem“ a přesunul se k „nikdy nepiju před snídaní“. Byl to samozřejmě vtip, protože k snídani si dával dvojitou sklenku whisky, kterou označoval za „ranní výplach úst“. Pití měl po ruce neustále – například oběd a večeře se nemohly konat bez láhve šampaňského. Podle jednoho z odhadů vypil za život 42 tisíc láhví kvalitních francouzských „bublinek“ Pol Roger.
Skrz alkohol k bratrství
Dlouhodobý a náročný trénink v umění konstantní mírné opilosti se mu nesmírně hodil při jednáních se sovětským diktátorem Josifem Stalinem. Paranoidní Gruzín proslul láskou ke koňaku ze své vlasti a hostil jím po jednáních všechny politické partnery. Churchill bolševiky nenáviděl – na domácí půdě je v roli ministra vnitra potíral vojskem i vězením, zatímco během ruské občanské války je neváhal nechat bombardovat bojovými plyny. Dobře si však uvědomoval, že jeden z klíčů k pootevření jinak velmi chladné sovětské náruče ke spolupráci spočívá v osobních stycích. A o Stalinovi se vědělo, že politické posty někdy přiděluje pouze na základě schopnosti stát na nohou po propité noci. Dobrým příkladem byl maršál Semjon Buďonnyj, pod jehož velením se na počátku druhé světové války zcela zhroutila sovětská obrana.
V nedávno otevřených tajných archivech se dochovaly zprávy Churchillova tajemníka, který ho během návštěvy Moskvy zastihl ve tři hodiny ráno ve Stalinově veselé společnosti s doprovodem ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, zatímco stůl pokrývaly zbytky pečeného prasete a nesčetné prázdné láhve. Britský politik prý „sovětský styl“ přežil pouze s lehkou bolestí hlavy po ránu.
To však nebyl případ amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který se na jedné konferenci s Churchillem zapomněl nad láhví whisky a následující tři dny musel prospat vždy deset hodin. Obdivovatelé někdejšího premiéra se dnes ovšem dokážou do krve hádat o nařčení, že byl jejich oblíbenec alkoholik, protože podle klinické definice musí mít tato závislost „negativní dopad na sociální život“ – a ten prý pan ministerský předseda rozhodně nijak nepociťoval.
Ten, který se nevzdává
Churchillova zarputilost se však projevovala nejen v pití, ale také v jeho přístupu k politice. Přes zdánlivě nepřekonatelné rozdíly mezi sovětským režimem, postaveným na teroru, britským imperiálním systémem a americkou demokracií zvládl s neutuchající energií v průběhu deseti konferencí vybudovat mezi těmito vzdálenými světy most. Dokázal vymyslet společnou strategii. Překonal sovětský systém vyjednávání založený na opakování slova „nět“ a tvrdě vzdoroval americké snaze všemu velet – svou vůdčí roli vnímaly USA jako zcela přirozenou, vždyť jejich hospodářská pomoc držela nad vodou Brity i Sověty.
Churchill nikdy nepodlehl německým nabídkám na ukončení války v době, kdy se nacistická invaze zdála na spadnutí a její odražení vypadalo jako nemožný úkol. V roce 1941 dokonce v Británii přistál Hitlerův zástupce Rudolf Hess, a přestože okolnosti tohoto jeho „šíleného“ činu dodnes halí tajemství, podle spekulací s sebou přivezl detailní mírovou dohodu: Za příznivých podmínek pro britskou stranu měla ukončit nepřátelství a umožnila by Německu se plnou silou opřít do ofenzivy na východě.
Pokud je to pravda, odpověděl Churchill na vůdcovu nabídku nejspíš něco typicky jadrného a smetl ji ze stolu, protože bezpečně víme, že nechal Hesse zavřít do Toweru. Hitler prý zatvrzelého postoje svého protějšku na ostrovech velmi litoval, neboť podle svědectví ambasadora v Londýně choval „obdiv k britské rase a závist vůči jejím úspěchům, avšak také velkou nenávist, neboť se země stavěla proti německým excesivním aspiracím“.
Odchod nadvakrát
Neústupnost se vyplatila. Německo válku prohrálo, Hitlerovy ostatky shořely v jámě před jeho berlínským bunkrem a Japonsko po svržení atomových bomb kapitulovalo. S koncem mimořádných časů ovšem pominula také potřeba silného vůdce. Nezlomný, bojovný duch muže, jenž si během čtyř let v úřadu premiéra zvykl rozhodovat prakticky bez ohledu na názory kohokoliv jiného, se do nových časů příliš nehodil. Přišly volby a vůdce Liberální strany, kterého vcelku právem provázela pověst nepřátele dělnictva, sociálních systémů a všeobecného vzdělání, prohrál.
TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?
Nebyl by to však Churchill, kdyby se vzdal. V parlamentu stanul v čele opozice a v roce 1951 opět zaujal post premiéra. Věk se na něm ovšem nemilosrdně podepsal a nepřidal mu ani postupný, ale nenávratný rozpad impéria. Britské državy v Barmě, Hongkongu a na Ceylonu získaly samostatnost krátce po válce, brzy následovaly Indie a Pákistán. Bojovalo se v Malajsii, jeden africký stát za druhým vyhlašoval nezávislost. V roce 1953 prodělal Churchill záchvat mrtvice a od té chvíle bylo jeho zdraví jako na skluzavce. Úřad složil o dva roky později. Poslední léta života trávil na svém venkovském sídle, ale v roce 1965 ho mrtvice nakonec přece jen přemohla. Nechal po sobě ženu a pět dětí i obrovské, byť kontroverzní dědictví.
