Ošidné balkánské záležitosti: Cesta habsburské monarchie vstříc konci

Na císaře těžce doléhala ztráta vlivu v Itálii po roce 1859 a ještě více vytlačení moci Habsburků z Německa po prusko-rakouské válce roku 1866. Pokud se nyní na úkor habsburského vlivu na světovém jevišti etablovaly nové mocnosti, Itálie a hlavně Německo, vnímal to jako osobní prohru a urážku. Po porážkách z let 1859 a 1866 Františku Josefovi nezbylo, než zájmy své říše přeorientovat z italských a německých záležitostí do jediného prostoru, kde ještě mohla Vídeň potvrzovat své velmocenské postavení, totiž na jihovýchod. 

Osudné spojenectví

Balkánská politika se však stala pastí. Časté střety se zájmy Ruska, malých balkánských států a slábnoucího Turecka monarchii všestranně vyčerpávaly a nutily ji hledat si v mezinárodních vztazích vlivného spojence. Nabízel se Berlín, jehož vojska sice v roce 1866 pokořila císařskou armádu u Hradce Králové, ale od té doby se k podunajské monarchii choval vcelku korektně. Navíc se německý kapitál nejvýrazněji podílel na rozvoji ekonomiky říše.

Jenže v Berlíně se plánovala celková změna mocenského uspořádání světa, která pro Vídeň vzhledem k poměru sil nemohla být výhodná. Císař se války bál. Buď totiž habsburská říše tuto plánovanou „velkou válku“ po boku Berlína vyhraje, ale pak se Vídeň stane polokolonií světovládného Německa, nebo prohraje, a pak se s největší pravděpodobností rozpadne.

TIP: Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?

Stálé zaplétání se monarchie do ošidných balkánských záležitostí nebylo výhradně císařovou vinou, ale panovník si ze západní části Balkánu rád udělal jeviště pro demonstrace vojenské moci a pro podporu své dějinné image „rozmnožitele říše“. Toho po sérii porážek konečně dosáhl vojenskou okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878 (formálně byla tato území anektována v roce 1908). Sarajevský atentát a vstup do světové války pak byly jen logickými následky.