Opravdu jsme přistáli na Měsíci? Proč NASA i půlstoletí od letu Apolla 11 bojuje s konspiračními teoriemi?

„Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Legendární větu pronesl astronaut Neil Armstrong, když jako první člověk v historii vkročil na měsíční povrch. Tedy alespoň podle oficiálních zdrojů – dle milovníků konspirací šlo totiž o kolosální mediální podvrh, jeden z největších v dějinách.

K přirozenému satelitu Země zamířil Armstrong v rámci mise Apollo 11 spolu s dalšími dvěma členy posádky, Edwinem „Buzzem“ Aldrinem a Michaelem Collinsem. Historickou a dnes již ikonickou šlépěj otiskl do měsíčního povrchu 20. července 1969, poté s Buzzem prozkoumali okolí, nasbírali vzorky hornin a provedli několik experimentů. Následně se v lunárním modulu vrátili k mateřské lodi na orbitě, kde na ně čekal pilot Collins, a všichni společně zamířili zpět k rodné planetě, načež jejich kabina zdárně dosedla do vln Tichého oceánu.

Američané se tak mohli radovat hned dvakrát: Splnili úkol vytyčený již v roce 1961 prezidentem Johnem F. Kennedym – do konce desetiletí úspěšně provést pilotovanou misi na Měsíc. A zároveň v pomyslném kosmickém závodě srovnali účty se Sověty, kteří nedlouho před tím vyslali do vesmíru prvního člověka v dějinách.

Dvanáctinásobná lež

Úspěch Apolla 11 zopakovali američtí astronauti v následujících letech hned několikrát: Mezi roky 1969 a 1972 se jich po povrchu Měsíce prošlo celkem dvanáct. Ovšem pouze podle oficiální verze – skeptici tvrdí, že tam nestanul ani jeden.

Konspirace se vyrojily už v době prvního přistání na zemském souputníkovi. Jejich skutečný boom však nastal až po roce 1976, kdy spatřila světlo světa kniha Billa Kaysinga nazvaná We Never Went to the Moon (Nikdy jsme na Měsíci nebyli). Autor, někdejší úředník americké armády s titulem bakaláře angličtiny, sice postrádal patřičné technické znalosti, své myšlenky ovšem dokázal podat víc než přesvědčivě. Zájemci se mohli v jeho díle například dočíst, že pravděpodobnost úspěšného amerického „dobytí“ Měsíce dosahovala toho času 0,0017 % nebo že pro USA bylo mnohem snazší přistání zfalšovat, než ho opravdu uskutečnit.

Kaysingovi každopádně uvěřily miliony lidí a různá tvrzení o fingované misi na povrch zemského průvodce záhy přerostla v jednu z nejpopulárnějších konspiračních teorií všech dob. Ostatně, zájmu se těší i dnes, po pěti dekádách.

Přistání ve studiu

Vzhledem k bohaté dokumentaci a medializaci všech přistání se nabízí otázka, jak mohly miliony nevěřících Tomášů o tak přelomovém úspěchu kosmonautiky pochybovat. Odpověď možná zní: Právě kvůli médiím. Svět mohl mise Apollo sledovat z minuty na minutu – už první přistání na Měsíci viděli diváci (i v tehdejším Československu) v přímém přenosu, který probíhal přímo z modulu. NASA nechala dokonce sestrojit nové malé kamery, jež dokázaly přestát drsné vesmírné podmínky.

Jenže na svou dobu fantastická kvalita přenosu a jeho technické možnosti šly ruku v ruce s rozvojem filmových triků v hollywoodských studiích. Pouhý rok před přistáním strhal pokladny kin film Planeta opic. Do myslí diváků se navíc nesmazatelně vryla 2001: Vesmírná odysea, v níž astronauti vystupují do vnějšího kosmického prostoru a obyvatelé vesmírné stanice chodí díky fascinujícím trikům po jejích stěnách. Milovníci konspirací měli tudíž jasno: Pokud dokázali neuvěřitelné iluze vytvořit filmaři, proč by se o něco podobného nepokusila NASA? Nebylo natáčení ve studiu mnohem pohodlnější, technicky dokonalejší a především – levnější?

Vítr ve vakuu

Ani údajné dokonalé triky filmařů se však neobešly bez chyb, a právě díky fotografiím i videozáznamům se tak optikou konspirátorů dozvídáme „pravdu“. K nejčastěji skloňovaným „důkazům“ patří vlajka, kterou Američané na Měsíci vztyčili: Pohybuje se prý totiž jako ve větru. Na našem souputníkovi však panuje vakuum, tudíž tam nefouká ani sebemenší vánek. Odborníci ovšem fenomén vysvětlili prostě – astronauti zkrátka vlajku vztyčili již nakrabacenou a o zbytek se postarala setrvačnost a gravitace. Dokazují to i různé záběry, na nichž se pozice praporu nijak nemění.

Další pádný argument bdělých konspirátorů zněl, že na snímcích jsou osvětlené i objekty, které se nacházely ve stínu lunárního modulu. Nasvědčuje to, že ve skutečnosti se natáčelo v ateliéru, a to s použitím studiových světel. Také v daném případě však odborníci vznesli celkem jasnou námitku: Povrch Měsíce pokrývá materiál zvaný regolit, sestávající z prachu a úlomků hornin. Sluneční světlo se od něj přitom odráží téměř jako od zrcadla a ozařuje i okolní objekty. Žádné hollywoodské triky tudíž nebyly potřeba.

Milovníci konspirací rovněž poukazovali, že na fotografiích z Měsíce chybějí na obloze hvězdy – přestože těleso nemá atmosféru, v níž by se sluneční světlo rozptýlilo a přezářilo je. Také tuto pochybnost však badatelé vyvrátili: Na přesvětleném povrchu a při zaostření na astronauty i přistávací modul už zkrátka fotoaparáty slabě zářící stálice nezachytily, a obloha se tak jeví zcela temná.

Smrtící radiace?

Další skupina konspirací vychází z předpokladu, že se astronauti na místo zkrátka dostat nemohli, a to kvůli podmínkám v blízkém vesmíru. Cestou k cíli by prý totiž čelili záření v tzv. Van Allenových radiačních pásech, přičemž expozice by znamenala život ohrožující překážku. Zmíněné pásy se rozpínají zhruba 640–58 000 km nad Zemí a obsahují vysokoenergetické částice pohybující se ohromnou rychlostí, které mohou nenávratně poškodit DNA.

Pravdou zůstává, že pilotované lety kromě programu Apollo se uskutečňovaly a uskutečňují mimo Van Allenovy pásy, tedy maximálně 600 km nad povrchem planety. Nicméně ani tentokrát neměli odborníci z NASA s vyvrácením pseudoteorií těžkou práci. Je totiž třeba vzít v úvahu, že zatímco vnitřní pás představuje pro člověka vzhledem k výskytu vysokoenergetických protonů poměrně značné zdravotní riziko, v tom vnějším se nacházejí nízkoenergetické elektrony, jež jsou pro živé organismy podstatně méně nebezpečné.

Vnitřním pásem pronikla loď Apollo za pouhých pár minut a vnější zdolala zhruba za hodinu a půl. Astronauty chránil před zářením plášť plavidla, ale i vhodně zvolená trajektorie letu. Ostatně tvrzení o smrtící radiaci v oblasti vyvracel sám objevitel pásů James Van Allen: Pomocí výpočtů dospěl k závěru, že celková dávka škodlivého záření přijatého během letu Apolla přibližně odpovídala množství, jemuž jsou vystaveni pracovníci jaderné elektrárny za rok.

Bezpečí především

Nabízí se samozřejmě otázka, proč by se NASA k tak kolosálnímu podvodu uchýlila. Skeptici v čele s Kaysingem zmiňují na prvním místě prestiž a zdroje: Koncem 60. let se totiž údajně americké vesmírné agentuře nedostávalo ani jednoho, navíc čelila silnému tlaku. Musela splnit cíle vytyčené Kennedym, ovšem její tehdejší technologické možnosti k bezpečné výpravě člověka do kosmu a zpět zdaleka nestačily. Dotace od vlády pro pilotovanou misi na Měsíc, jež se v letech 1961–1969 vyšplhaly na 25,4 miliardy dolarů, tak prý NASA údajně použila k jiným účelům. Vesmírná agentura podobná tvrzení pochopitelně popírá.

Mary Bennettová a David Percy nastínili ve své knize Dark Moon (Temný Měsíc) ještě další možný důvod konspirace spojené s přistáním: NASA prý v rámci přímého přenosu a se znalostí všech nebezpečí nemohla a nechtěla riskovat, že některý z astronautů zkolabuje, či dokonce zemře před zraky milionů diváků.

Zástěrka pro Vietnam

Fingovaná cesta na Měsíc však údajně mohla mít ještě jiný účel: odvést pozornost od probíhající války ve Vietnamu. Podle konspirátorů tomu nasvědčuje i fakt, že se výpravy k zemskému souputníkovi završily v roce 1972 a brzy poté skončil i nepopulární a drahý konflikt. Podle odborníků ovšem mohl za konec expedic k Měsíci především snižující se rozpočet NASA, jenž mezi léty 1966 a 1972 poklesl o 42,3 %. Navíc se v té době změnila i celá vesmírná politika: Lunární mise nahradily ambicióznější projekty, například vybudování stálé orbitální stanice či příprava k pilotovaným letům na Mars.

NASA na zmíněné konspirace oficiálně odpověděla poprvé již v roce 1977: Označila je pochopitelně za zcela nesmyslné a jako hlavní argument použila horniny dovezené z Měsíce. Jsou extrémně staré, konkrétně 3,2–4,6 miliardy let, a vykazují také jiné složení než pozemské materiály. Velká část z 381 kg důkazů se dnes nachází v Houstonu.

Nové snímky

V poslední době se zdálo, že názor nepřesvědčené veřejnosti definitivně zvrátí snímky pořízené pomocí moderní technologie: V roce 2007 vyfotografovala japonská sonda Kaguja pohoří Montes Apenninus ze stejného místa jako kdysi posádka Apolla 15 a o dva roky později přinesl průzkumník LRO záběry míst přistání lunárních misí s prokazatelnými stopami po přítomnosti astronautů.

TIP: Kámen dovezený astronauty z Měsíce zřejmě pochází ze Země

Nicméně navzdory faktům vyznávají někteří lidé jednu z nejslavnějších konspiračních teorií dál – a jejich počet rozhodně není zanedbatelný: Jedná se až o 20 % Američanů, 25 % Britů a téměř třetinu Rusů.

Když loni hvězdný hráč NBA Stephen Curry uvedl, že v přistání člověka na Měsíci nevěří, pozvali jej hned dva specialisté z NASA, aby si prohlédl přivezené lunární horniny, s tím že si s ním o tématu rádi promluví. Curry následně označil své tvrzení za žert a odvolal jej. Basketbalista Kyrie Irving zas nedávno prohlásil, že je podle něj Země plochá. Později se ovšem za výrok omluvil – zejména všem učitelům přírodních věd, jimž přidělal práci.