Opomenuté české čarodějnice: Jak se stíhala magie před losinskými procesy?

V dubnu 1584 stál před městským soudem v Nymburce zlodějíček Havel Pískač, který s několika kumpány řezal oběšence z šibenic a části jejich těl, oděvů a provazů prodávali krčmářkám. Ty lidské maso sušily a mlely na prach, kterým trávily lidi. Podobný případ šetřil o osm let dříve i mělnický městský soud, před nímž stanula šenkýřka Maruše a děvečka Apolena. Apolena vyznala, že slyšela od šenkýřky z Posádovic, že kdyby kdo měl palec od viselce a zavěsil ho do sudu, že bude mít tolik hostí, jako když někoho vedou na šibenici.

A tak když šla kolem šibenice, odtrhla oběšenci jednu ruku, uřízla z ní palec a ruku i s nožem zahodila. Palec dala šenkýřce Maruši, která na něj ušila pytlíček a s trochou hřebíčku a bobku ho strčila do sudu s pivem. To pivo pak točila hostům a pila ho i sama. O sto let později by to možná vyvolalo další vlnu čarodějnických procesů, ale tehdy se ještě takové ohavnosti posuzovaly jinak. 

Bez inkvizice

Černou magií se koncem středověku a v raném novověku v českých zemích nejčastěji zabývaly městské soudy, přičemž právem meče, tedy privilegiem odsouzené i popravovat, jich v zemi disponovalo na šest set. Soudy však musely pracovat s písemnou žalobou obsahující popis provinění. K soudním řízením s obviněnými z čarodějnictví proto docházelo zřídka, a pokud přece, východiskem pro všechny obviněné těšící se dobré pověsti byla obvykle takzvaná očistná přísaha. Prostor pro osobní mstu a vykonstruovaná obvinění tedy nebyl velký. 

Městské právo u nás nicméně již od třicátých let 14. století znalo i inkviziční proces pro vyšetření případů těžkých zločinů. Inkviziční vyšetřování do městského práva pronikalo zřejmě zkušeností s procesy vedenými církevní inkvizicí, o jejímž působení na území Českého království máme první doklad z roku 1318. Církevní inkvizice však u nás neměla lehkou pozici, protože z podstaty své existence zasahovala do vnitřních záležitostí země, a husitské války učinily jejímu působení nadobro konec. Velká nechuť, která vůči církevní inkvizici panovala a kterou poznal i sám autor Kladiva na čarodějnice inkvizitor Kramer, zabránila jejímu návratu i v následujících staletích. 

Vyšetřování po česku

Rovněž použití tortury jako vyšetřovacího prostředku zákoníky až do 17. století nijak neupřesňovaly, vše se ponechávalo na úsudku konkrétního soudce. A navíc ani v definici samotného deliktu čarodějnictví nebyly předpisy příliš konkrétní. Teprve Koldínův zákoník z roku 1579 charakterizuje čarodějnictví jako „zlá kouzla“ a ukládá za něj trest stětí nebo upálení zaživa pro muže a zahrabání zaživa nebo upálení pro ženy.

TIP: Kruté potírání magie: Jak vypadaly první čaroděnické procesy v českých zemích?

Výzkum předbělohorských soudních akt lidí vyšetřovaných a mučených pro čarodějnictví (crimen magiae) přitom prokázal, že nikdo z nich nebyl k nejvyšším trestům odsouzen za čarování, ale za travičství, vraždu nebo infanticidu. 

O stíhání čarodějnic píše už v roce 1519 třeboňský úředník Petrovi z Rožmberka. Dvě ženy tam přišly na radu k pastýřce, aby je naučila nejhorší kouzlo, jaké svede. Ta je nakonec naučila, jak na dům přivolat ostudu. K tomu bylo potřeba pod práh domu zakopat lidské kosti spolu s kostmi fen a odříkat příslušnou formuli.  

První procesy

Nejstarší proces v prostředí městského práva proběhl zřejmě v roce 1540 v Náchodě, kde odsoudili jako čarodějnici Markytu, ženu městského drába. Dotyčnou dostalo do rukou soudců objevení skrýše kradených věcí v náchodském městském špitále. Markyta, která tam uklízela, byla obviněna z podílu na zločinu. Na mučení udala jistého Martina Berana a ten ji na oplátku obvinil z čarodějnictví. Měla mu podávat očarovaný pokrm, aby ztratil zájem o jakousi mladou pastýřku a zamiloval se do Markytiny dcery. Nešťastná Markyta nakonec při dalším mučení vše potvrdila a pro škodlivá kouzla byla odsouzena k upálení na hranici. 

Kromě jednotlivých případů odsouzení pro zlá kouzla a travičství proběhla v sedmdesátých letech 16. století série soudů s čarodějnicemi ve Velké Bíteši. V průběhu pěti let bylo u tamního městského soudu odsouzeno na dvě desítky žen pro travičství a kouzlení proti dobytku. Případ zachytila bítešská smolná kniha, tedy kniha městského soudu, do níž se zaznamenávaly výslechy při útrpném právu. 

Změny za Habsburků

V průběhu 16. století se v městském soudnictví začal stále častěji uplatňovat inkviziční proces i v případech civilního, nekriminálního charakteru. Tím teoreticky vzrůstala i možnost vyvolání procesu s obviněnými z čarodějnictví. V pozadí tohoto prosazování inkvizičního soudního řízení stál král Ferdinand I., který v roce 1547 zřídil královský apelační soud v Praze.

Soud vznikl po neslavném protihabsburském odboji českých měst, aby dohlížel na městské soudnictví a měl právo druhé instance – odvolání od městských soudů ze zemí Koruny české, vyjma měst moravských, která se rebelie neúčastnila. Od samých počátků měl přitom tendenci prosazovat formou pokynů u městských soudů řízení inkviziční. 

TIP: Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

Tento trend pokračoval po potlačení českého stavovského povstání po bitvě na Bílé hoře. Obnovené zřízení zemské zavedlo mnohá nová ustanovení a rozšířilo inkviziční proces i mimo oblast městského práva. V roce 1644 se navíc kompetence pražského apelačního soudu rozšířila na všechny ostatní soudy působící v Českém království, pokud neměly privilegium neodvolatelnosti. Zajímavé je určitě to, že poslední oblast, kde v městském prostředí inkviziční soudní proces zdomácněl, byla severní Morava.