Operace Compass (1): Africký blietzkrieg na britský způsob
Italové zahájili útok na Egypt tři měsíce po vstupu své země do války po boku nacistického Německa. Po počátečních úspěších však přišla ledová sprcha
v podobě nečekané britské protiofenzivy, která skončila drtivou porážkou Mussoliniho vojsk
Po vypuknutí druhé světové války se italský diktátor Benito Mussolini ocitl ve složité situaci. Dobře věděl, že je jeho armáda slabá a na operace velkého rozsahu dosud nestačí. Se zapojením do bojových operací proto původně nepočítal dříve než v roce 1943. Jenže po německých bleskových vítězstvích na západě bylo náhle vše jinak a „duce“ se obával, že s takovou by na něj při dělení kořisti už nic nezbylo.
Proto Itálie 10. června 1940 ukvapeně vstoupila do války proti západním mocnostem. Francie brzy kapitulovala a Mussolini svoji pozornost přesunul na britská území. Italové měli již před válkou několik kolonií v Africe, z nichž největší byla Libye. Sousední Egypt zase ovládali Britové, v jejichž rukou se nacházel i strategicky veledůležitý Suezský průplav. Italský generální štáb si dobře uvědomoval, že ovládnutí této námořní tepny by znamenalo obrovský vojenský i politický triumf.
Síly protivníků
Britským jednotkám na Středním východě velel generál sir Archibald Wavell, jehož pozice nebyla v době vstupu Itálie do války jednoduchá. Disponoval totiž jen 50 000 muži, navíc roztaženými na obrovském území severovýchodní Afriky. V samotném Egyptě se dalo po příjezdu menších posil počítat s pouhými 36 000 vojáků, zatímco Italové zde mohli nasadit 250 000 mužů pod velením maršála Rodolfa Grazianiho. Kromě toho měli k dispozici 1 400 děl různých ráží, 339 lehkých a 70 středních tanků, 8 500 nákladních automobilů a více než 300 letounů.
Přes velkou početní převahu se však do boje příliš nehrnuli. Během prvních tří měsíců po vstupu Itálie do války probíhaly v pohraničních oblastech mezi Egyptem a Libyí jen menší boje, v jejichž průběhu Britové jasně prokázali mnohem vyšší kvality svých nepočetných jednotek.
Obr na hliněných nohou
Když pak počátkem srpna 1940 italská přesila vtrhla do Britského Somálska a po přemožení pouhých 1 500 nepřátelských vojáků tuto kolonii obsadila, začal být Mussolini netrpělivý: domníval se, že podobně by mohly proběhnout i operace v Egyptě. Začátek útoku stanovil na 8. srpen, ale ten Graziani nedodržel a váhavý italský útok z Libye začal až 9. září.
Invazi do Egypta měly provést jednotky 10. armády pod velením generála Maria Bertiho, který mohl počítat s deseti divizemi a podpůrnými jednotkami. Brzy se však ukázalo, že rozhodně nepůjde o bleskovou válku v německém stylu. Italské nákladní automobily trpěly vysokou poruchovostí, což zdržovalo přesuny větších jednotek. První akce také jasně potvrdily, že předchozí výcvik vojáků, stejně jako bojová morálka, byl mizerný. Podobně na tom Italové byli i s výzbrojí, zastaralou a někdy dokonce nefunkční.
Nepříliš přesvědčivý postup
Přesto dosáhli alespoň dílčích úspěchů. Jejich oddíly nejprve znovudobyly pohraniční pevnost Forte Capuzzo, která padla Britům do rukou již dříve, a poté pronikly 80 km do egyptského vnitrozemí. Muži z 1. divize obsadili 16. září město Sídí Barrání a o pár kilometrů východněji vydal Graziani rozkaz postup zastavit. Mussolinimu to zdůvodňoval tím, že kvůli nedostatku motorových vozidel musela většina jednotek postupovat pěšky a muži jsou již unavení. Obsazené území je navíc třeba zajistit.
TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe
Přes diktátorovu nespokojenost a výzvy k dalšímu postupu prožili vojáci 10. armády následující týdny budováním nových silnic, vodovodů a dalších zařízení, která by jim umožnila postoupit hlouběji do Egypta. Situaci zkomplikoval italský útok na Řecko 28. října 1940. Přes původní optimistické představy totiž Řekové kladli zuřivý odpor a italská ofenziva ostudně ztroskotala.
Pokračování v úterý 3. srpna
