Okenní politika: Je defenestrace unikátní česká tradice?

Jak se zbavit nepohodlných, či neoblíbených politiků? Tato otázka provázela a provází celé lidské dějiny. Způsoby jsou různé: vězení, vyhnanství, zničení pověsti, či dokonce zabití. To není ve světových dějinách nic výjimečného. Ovšem vyhození z oken, nazývané defenestrace, kterých najdeme v naší historii několik, mezi ty výjimečné způsoby patří. Šlo o politické akty, po kterých následovaly změny politického řádu. Srovnatelné události v evropských zemích nenalézáme.

Dvě, nebo tři?!

Kolik českých defenestrací vůbec proběhlo? Někteří historikové uvádějí dvě, a to v roce 1419 a 1618. Jiní napočítali tři – přidali totiž události spjaté s rokem 1483. Ovšem jedno měly tyto defenestrace společné: byly definitivní. Dotyčný se na rozdíl od deportace už nemohl vrátit na původní místo. 

„Bouřlivá situace byla už od února 1418, proměnila se politická situace, proměnilo se také jednání panovníka Václava IV. Lidé se báli, že nebudou moci přijímat podobojí,“ uvádí historička dr. Eva Doležalová. Co se tehdy vlastně dělo? Několik let po upálení mistra Jana Husa a poté, co stejný osud potkal kazatele Jeronýma Pražského, zamířily do Čech dvě papežské buly, které přikazovaly zlikvidovat české kacíře. A další výhrůžky vůči českému království pokračovaly. V zemi se rozmáhal chaos. Objevovaly se skupiny loupeživých odbojníků a také zprávy o blížící se apokalypse. Lidé se děsili, že nedojdou spásy. 

Počátek revoluce

Právě o to usilovali nejvíce: dostat se do křesťanského nebe. Jejich víra v Boha a náboženské cítění tvořilo středobod jejich života. A tak to celé začalo vlastně jednoduše. Dne 30. července 1419 se lidé  sešli v kostele. Slovo dalo slovo a dav se vydal k pražské novoměstské radnici, aby dosáhl osvobození uvězněných souvěrců, kteří se hlásili ke kalichu. V jejich čele stál zběhlý kněz Jan Želivský. Jak známo, zfanatizovaný dav shodil několik konšelů z oken na dlažbu náměstí, kde zahynuli. 

Násilný převrat měl své důsledky. Tragédii si dobře uvědomoval tehdejší král Václav IV. Můžeme jen spekulovat, co by se dělo, kdyby o pár dní později nezemřel. Dokázal by zastavit běsnění, které následně vypuklo? Houfy lidí se vrhaly na kostely a kláštery. Davy ničily varhany, obrazy svatých i ornáty. Faráři a mniši prchali, řada klášterů lehla popelem. Husitská revoluce začala… 

Překrucování

Pozdější výklady této události se poněkud vymkly skutečnostem, ostatně jak tomu v historii bývá často. Objevila se tak i teze, že šlo o střetnutí Čechů s Němci. Historik Petr Čornej ale konstatuje: „Mezi novoměstskými konšely a úředníky přítomnými v radniční budově nebyl jediný etnický Němec. Více než sto let po událostech, kdy společnost zjednodušeně vnímala husitské války jako střetnutí Čechů s Němci, se zdálo přirozené, že původcem provokace, která zavdala podnět k patnáct let trvajícím bojů musel být pražský Němec.“ 

Také komunistická ideologie si danou událost přizpůsobila a vyrukovala s tezí, že se jednalo o konflikt sociální. Daného podání se pak dle slov Petra Čorneje „přidržel školený historik a spisovatel Miloš Václav Kratochvíl, scenárista slavné husitské trilogie spolu s režisérem Otakarem Vávrou. Ve filmu Jan Žižka – premiéru měl v roce 1956 – jsou represe vůči husitům vystupňovány ad absurdum, nicméně v souladu s tehdy závaznou marxistickou intepretací husitství jako třídního boje.“

Druhý pokus

Rok 1483 naložil na bedra lidí těžké rány. Mor se šířil zemí a nikdo netušil, o jakou nemoc se jedná. Nikdo si nedokázal vysvětlit, proč se tak rychle a s takovými hrůznými důsledky šíří. Někteří v tom viděli boží hněv. K dovršení všeho zůstalo české království bez panovníka. Král Vladislav Jagellonský uprchl spolu se svým dvorem z Prahy. Začaly se šířit nejrůznější spekulace: zda sám panovník neonemocněl – a kdo by mohl být jeho nástupcem. 

Neúroda rychle zvyšovala cenu základních potravin. Hrozil hlad, kterého se obávali především chudí lidé. Připočteme-li k tomu všeobecnou nespokojenost a nejrůznější proroctví hlásající konec světa, kališníci se opět báli, že by nový vládce mohl proti nim tvrdě zasáhnout. A spustila se další bouře – opět v Praze. Dne 24. září 1483 se rozezněly zvony na věži u Panny Marie v Týně. Neoznamovaly však čas na modlitbu, ale povel k útoku proti pražským radnicím. 

Na Malé Straně se ale mezi povstalci a radními rychle podařilo uzavřít dohodu. Zabiti tedy byli „pouze“ dva konzervativní sousedé. Nejtvrdší střetnutí proběhlo na radnici v Novém Městě pražském. Tam zahynulo celkem pět konšelů. Přestože v sousedním Starém Městě neměli vůdcové v úmyslu členy městské rady pobít, ale spíše uvěznit a potrestat, k oběti došlo. Zemřel tamní rychtář. Pro kališníky to dopadlo příznivě: panovník nezískal více politické moci a revolta zabránila obnovení předhusitských poměrů. Na druhé pomyslné misce vah zůstávají oni zavraždění lidé.

Na rozcestí dějin

Historik Tomáš Knoz konstatoval k dobové atmosféře předcházející třetí defenestraci toto: „Rok 1618 bývá obecně považován za jeden z klíčových momentů evropské historie. Snad proto se jeho popis a často i vyobrazení objevuje snad v každé z evropských a světových dějin. Právě toho roku totiž začala třicetiletá válka.“ Dodává také: „Události na Pražském hradě si v ničem nezadají se symbolickým významem událostí u Bastily z července 1789.“

Ostatně ne nadarmo se první etapa, fáze třicetileté války  nazývá „českou válkou“. Co se tedy vlastně stalo? V českých zemích vládl Ferdinand II. Ten si nechtěl, co se týkalo náboženských poměrů, nijak komplikovat život. Plně tak potvrdil dosavadní poměry, které zavedl jeho předchůdce Rudolf II. Habsburský svým výnosem  z roku 1609, takzvaným Rudolfovým majestátem. Dokument to byl svobodomyslný a v tehdejší Evropě nejliberálnější. Ovšem ne všichni s ním byli spokojeni, jak už to tak bývá. 

Za panovníka v Praze vládli jeho místodržící Slavata a Martinic. A ti dali najevo, že o Majestát se starat nebudou a že o něj nestojí. Protestantským stavům se takové chování samozřejmě nelíbilo. Na 6. března 1618 svolali sjezd do pražského Karolina. Tam přijali rezoluci proti nedodržování Rudolfova majestátu. Zástupci sjezdu chtěli místodržícím rezoluci předat, ti to odmítli. A tak stavy odeslaly listiny přímo do Vídně. Panovník zareagoval velmi přísně. Jeho dopis zněl tak striktně, že adresáti věřili, že místo panovníka ho napsali sami místodržící. 

Protestanté se znovu setkali a Jindřich Matyáš Thurn ostře kritizoval celou situaci. Po Praze se šířila nervozita – ve vzduchu visela bouře. Objevila se šeptanda, že hradní posádka se chystá do útoku a vůdcové povstání budou zajati a popraveni. A tak došlo 23. května 1618 k další defenestraci – tentokrát na Pražském hradě. Slavata, Martinic a písař Fabricius padali zhruba osmnáct metrů, ale svah zmírnil náraz a navíc přistáli na hromadě odpadků. Vyjma Slavaty se jim dokonce ani nic nestalo. A to po nich vzbouřenci ještě seshora stříleli! 

Stavovské povstání začalo. Třicetiletá válka přinesla nejen zemím Koruny české, ale celé Evropě nezměrné škody a utrpení. A vyústila například i v zpřísnění opatření týkajících se náboženství. Nastávala tzv. rekatolizace.

Komu prospěly?

Mělo to vlastně vůbec smysl? I tak lze pohlédnout na defenestrace v našich dějinách. Bezpochyby můžeme u jejich počátků nalézat bohulibé účely, dobrou snahu o zlepšení, či napravení stávajících poměrů. Ovšem vedle změn politického řádu způsobily také chaos, zmar, rozvrat a jen další ničivé války.

TIP: Přinuceni k obrácení: Jaké metody využívala pobělohorská rekatolizace?

Pohledem současného člověka 21. století se nám i ony spouštěcí mechanismy, události a důvody mohou zdát malicherné. Ovšem historie se odehrává ve svém prostoru a době a tehdejší člověk měl zcela logicky ve svém hodnotovém systému jiné priority.