Ohrožená planeta: Kdo jsou největší hříšníci světa

Počet obyvatel Země raketově roste – populační přírůstek dosahuje zhruba 82 milionů lidí ročně. A to znamená mnoho problémů a změn v životním prostředí: V první řadě potřebujeme jíst, proto kácíme lesy a půdu přetváříme na pole k pěstování výnosných plodin. Ročně takto zmizí až 7,3 milionu hektarů porostu. Abychom si udrželi životní standard, potřebujeme také zásoby pohonných hmot i elektřiny a prostor pro život. 

Lidská rozpínavost tak s každým dalším rokem tlačí přirozené pozemské ekosystémy do stále přeplněnějšího kouta. I v tomto případě ovšem platí, že některé státy si nebezpečí uvědomují a snaží se své nároky minimalizovat nebo je naplnit co nejšetrnější cestou. Jiné naopak svým počínáním devastují planetu do takové míry, jako by ani nezáleželo na budoucnosti. 

Svět pod vodou 

Na úplném „vrcholu bezohlednosti“ se usadila karibská země Trinidad a Tobago, kterou společnost International Energy Agency vyhodnotila ze 102 sledovaných států jako suverénně nejhorší, co se týká emisí CO2: V zemi s 1,4 milionu obyvatel připadá na každého občana 37,1 tun oxidu uhličitého ročně. Následují Spojené státy se 17 tunami a Austrálie s 16,5 tunami. 

Nadměrná produkce tohoto plynu se přitom stala jedním z hlavních důvodů globálního oteplování, jež mění podmínky pro život na celé Zemi: Ledové plochy tají a do oběhu se dostává víc vody. Ta pohltí větší množství tepla než led, který paprsky odráží, a akumulace tepla vede k dalšímu tání. Nekonečná smyčka oblevy zvyšuje hladinu oceánů o 3,4 mm za rok, a pokud se situace nezmění, stoupne podle odhadů světová hladina do konce století o 30–120 cm. 

Kyselé oceány

Další, méně diskutovaný problém související s přílišnou produkcí CO2 představuje okyselování: Oxid uhličitý reaguje se světovými vodami a vzniklá kyselina postupně snižuje celkové pH oceánů. Odhaduje se, že kvůli nadměrným emisím CO2 stoupla kyselost moří v posledních 200 letech přibližně o 30 %. 

Nehostinné prostředí následně rozpouští přirozený vodní vápník, bez nějž například korýši nedokážou utvářet své ulity či krunýře. Spolu s rostoucí teplotou pak „ochuzená“ voda ničí i korálové útesy, z nichž už je podle některých odhadů až čtvrtina nenávratně ztracena. Obývá je přitom velká část organismů, které zodpovídají za filtraci vody a tvorbu živin nezbytných pro život pod hladinou.  

Dieta z plastů

Trinidad a Tobago šokovalo také skutečností, že pouhých 0,23 % jeho energetické spotřeby pokrývají „zelené“ zdroje. Následuje Jihoafrická republika s 1,01 % a Kypr s 5,8 %. Při spalování a další energetické produkci se do ovzduší opět mimo jiné uvolňuje CO2, kumuluje se v mracích a posléze dopadá na zem v podobě kyselých dešťů. Ty pak decimují pozemský život přímo a zároveň po vsáknutí do půdy ničí živiny rostlin, a postupně tak zeleň zabíjejí. 

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Další zásadně negativní vliv na světové ekosystémy má komunální odpad – podle střízlivých odhadů skončí každý rok v oceánech přes osm milionů tun odpadků. Nejenže se z nich přitom uvolňují toxické látky, jež život pod hladinou likvidují; pestrobarevné plasty také lákají mořské ptáky, kteří si je pletou s potravou. Při výzkumu v roce 2015 se zjistilo, že víc než 90 % mořských opeřenců má v žaludku plast, jenž se samozřejmě nerozkládá a zabírá místo. Čím víc umělé hmoty tedy nebohý pták sezobe, tím méně živin může přijmout a nakonec zemře vyhladověním. 

Průměrné plýtvání

Pokud jde o produkci odpadků, nejhůř ze všech sledovaných zemí dopadla Šrí Lanka s 5,1 kg na občana za den. Následuje Irsko s 3,58 kg a Spojené státy s 2,58 kg. Problémy s odpadem má ovšem většina moderního světa a z výzkumů vyšly nejlépe rozvojové či „chudé“ země: V Ghaně se například jedná pouze o 0,09 kg na osobu, v Nepálu o 0,12 kg a v Mosambiku o 0,14 kg. Existuje zde tedy spojitost s rostoucí životní úrovní.  

S tou souvisí také denní množství spotřebované vody – ať už k pití, na osobní hygienu či zalévání zahrady. Nelichotivé prvenství drží Spojené státy: Podle průzkumu společnosti Data 360 se tamní průměrné nároky vyšplhaly k neuvěřitelným 600 l vody denně na člověka. Následuje Austrálie s necelými 500 l a Itálie přibližně s 380 l. Problém spočívá v tom, že například USA vyčistí průměrně asi jen 50 % použité vody před jejím návratem do přírody. Na druhou stranu Šrí Lanka podle průzkumů nečistí životodárnou tekutinu vůbec a mnohokrát zmíněný Trinidad a Tobago se stará o pouhých 5 % použité vody.  

Zrodil se superplevel

Ne každé bezohledné lidské počínání však přírodu zbavuje zeleně. Kontroverze vzplála například okolo zemědělského přípravku na hubení plevele (herbicidu) zvaného glyfosát. V současnosti patří k nejoblíbenějším, přestože mnohé studie upozorňují na jeho toxicitu a předpokládají, že má vliv na vznik rakovinného bujení. Je však velmi účinný, a proto jej využívá téměř každé průmyslové zemědělství: Od uvedení látky na trh v roce 1974 se jen v USA rozprášilo na pole 1,8 milionu tun glyfosátových herbicidů. Zbytek světa pak za stejnou dobu přidal dalších 9,4 milionu tun. 

Jenže – stejně jako lidé, i škodlivé rostliny se na své životní podmínky adaptují. Neustálé vystavování glyfosátu tak zvýšilo jejich odolnost: Zrodila se nová generace „superplevelů“, na něž nefunguje 22 z 25 herbicidů používaných v současnosti; 249 druhů plevele je přitom již vůči přípravkům zcela odolných. 

Zemědělci proto musejí častěji orat, půda tak rychleji vysychá a mizejí z ní užitečné bakterie, které hrají důležitou roli v ekosystému. Bez nich zemina daleko snáz ztrácí úrodnost a musí se dohnojovat. Umělá hnojiva však pronikají do spodních vod nebo je z polí odnáší vítr, načež končí třeba až v oceánu. Tam pak narušují přirozený růst flóry a způsobují řadu dalších komplikací.