Odsouzeni dle paragrafu 129: Jak vypadalo stíhání homosexuality v Československu?

Nově vzniklá Československá republika po svém vzniku v roce 1918 převzala právní řád své monarchistické předchůdkyně. Na území Čech, Slezska a Moravy tak nadále platil původní rakouský trestní zákoník z roku 1852, který v § 129 písm. b) trestal homosexuální styky mužů a žen jako „smilstvo proti přírodě s osobami téhož pohlaví“. Zmíněný paragraf pak určoval trest za tyto styky, který představoval těžký žalář od jednoho do pěti let. Těžký žalář přitom odpovídal těm nejtěžším zločinům a z tohoto důvodu se pak dále zpřísňoval například půstem nebo tvrdým ložem.

Jak ale tato kriminalizace homosexuality vypadala v československé praxi a kdo byli vlastně zločinní „smilníci“ a „smilnice“ proti přírodě? Podívejme se nyní na několik případů, které demonstrují, jak se za první republiky přistiženým homosexuálům vedlo.

Na lavičce v parku 

Paragraf „proti přirozenosti“ přesně nedefinoval, jaké jednání má osobu přivést na policejní stanici. Ono „smilstvo“ tedy mohlo být cokoli, co se zdálo v rozporu s morálním řádem společnosti. Stačilo dokázat, že cílem tohoto činu bylo nesprávné ukojení pohlavního pudu. Prokázání úmyslu ale nebylo vždy snadné. A tak se někdy stávalo, že se člověk z lavičky v parku dostal až na lavičku obžalovaných u Nejvyššího soudu.

Jednoho klidného květnového večera roku 1921 se v Čechových sadech v Olomouci dali do řeči dva muži. Rozhovor to byl zřejmě docela příjemný, protože kromě procházky se rozhodli zakotvit na jedné z laviček. Tady se konverzace trochu zvrtla. Shodou okolností se tichého večera rozhodl využít i místní strážník Josef Čermák, který také vyrazil na pochůzku do městského parku. Nápadných mužů si všiml už dříve, a proto se rozhodl ve tmě přikrást k lavičce, odkud pak uslyšel: „zvláštní mlaskání, jako by se někdo hubičkoval“.

Intimní chvilku jim pak náhle narušil, když zpoza nich vyskočil. Jeden z podezřelých mužů utekl, druhý zůstal s rozepnutými kalhotami šokovaně sedět. Po předvedení na policejní stanici získal „smilník“ z parku jméno – Vilém Š. Druhého muže však policie nikdy nevypátrala, jelikož jej Vilém údajně neznal.

Krajský soud v Olomouci následně soudil pouze jediného parkového „nemravu“, který za zločinný pokus související s § 129 b) dostal šestitýdenní trest žaláře zostřeného jedním tvrdým ložem týdně, a kromě toho ztratil jako nectihodný občan volební právo. Vilém Š. nemusel nastoupit do vazby, protože dostal podmíněný trest na dva roky, ale přesto se odvolal a podal proti rozsudku zmateční stížnost. Cítil se nevinný a jeho odsouzení podle něj nestálo na důkazech, které by jasně prokazovaly úmysl sexuálně se uspokojit. Nejvyšší soud v Brně měl však jiný a konečný názor. Jednání Viléma Š. jednoznačně směřovalo k páchání smilných činů. Nebránil se jim. Spolupachatelem by se tak stal i za okolností, kdyby neprožíval sexuální požitek, ale pouze trpěl takovéto činy na svém těle.

Homosexuální legionář

Českoslovenští homosexuálové bojovali také na frontách první světové války. Nasazovali své životy pro stát, který je pak pronásledoval pro jejich sexuální nekonformitu. Takovýmto smutným příkladem byl Vojtěch Černý, který sloužil v československých legiích v Rusku. Na počátku roku 1917 se seznámil s Kamilem Badalcem, s nímž navázal přímo na bojišti romantický milostný vztah. Ten však netrval dlouho, protože Černý po svém zranění v bitvě u Zborova opustil frontu.

Znění paragrafu 129 b) bývalého rakouského trestního zákoníku z roku 1852 postihující homosexualitu, který převzalo i meziválečné Československo.

V roce 1920 se vrátil do vlasti, kde sloužil jako poddůstojník z povolání. Jeho vojenská kariéra v nové republice se vyvíjela velice slibně, dokud se na velitelství olomoucké divize v roce 1928 neobjevil anonymní dopis obviňující ho ze sexuálních styků s podřízenými muži. To byl začátek velkého pádu bývalého legionáře.

Černý stanul před divizním soudem v Olomouci, který rozhodl o jeho vině, propuštění z hodnosti štábního rotmistra a ztrátě vyznamenání. Po soudních peripetiích mu byl nakonec kromě uvedeného uložen trest šest týdnů nepodmíněně ve vojenské věznici na Hradčanech.

Ztráta vojenské penze a pošramocená pověst se mu pro jeho další život staly fatálními. Započal koloběh, z něhož se nemohl dostat ven. Nedařilo se mu najít si stálé zaměstnání, živil se různými příležitostnými pracemi a drobnými podvody a po celou dobu se snažil získat zpět svůj vojenský důchod, ale marně. On sám hořce napsal: „Od té doby můj život je životem psance. Jsem kromě všeho i nemocen z války…Trpím hlad a největší bídu. Upadl jsem do dluhů a nemám dnes nikoho, kdo by mi podal záchrannou ruku. A přece i já jsem bojoval za svobodu národa a vlasti. Proléval jsem krev, šel jsem vždy příkladem svým vojákům a kamarádům a nyní těžce nesu krutý rozsudek.“ 

Černý pak ve 30. letech pak stál v čele hnutí za dekriminalizaci homosexuality v Československu, protože v existenci paragrafu 129 b) viděl nejenom příčinu svého neštěstí, ale také útlaku velkého počtu dalších homosexuálů. K hlavnímu cíli hnutí měl přispět časopis Hlas sexuální menšiny, který založil se svým bratrem Františkem v roce 1931. I při vydávání tohoto časopisu se však potýkal s finančními obtížemi, a proto musel v následujícím roce přenechat redakci jiným lidem. Jeho životní pouť nakonec po dalším zatčení skončila tragicky.

Tečku za těžkým životem homosexuálního legionáře učinila událost z 16. dubna 1938. Černý totiž nadále nevzdoroval svým „nestandardním“ citům. V Praze se seznámil s již několik dní pohřešovaným šestnáctiletým mladíkem, se kterým strávil nějaký čas ve svém bytě v Italské ulici. Při vstupu do domu si však mladíka všiml jeho strýc a ohlásil tuto skutečnost policii. Ta následně Černého zadržela a odvezla do cely okresního policejního ředitelství. Bývalý legionář už další trestní stíhání neunesl. Den po zatčení si z košile zhotovil provaz, kterým ukončil svůj život.

Lesbická láska v Tišnově

Stát postihoval především homosexualitu u „pánů tvorstva“, trestní případy ženského „smilstva“ představovaly spíše výjimečnou záležitost. To vycházelo jednak z obecně podřadného genderového postavení žen, jednak z tradičního přesvědčení, že žena je bytostí pasivní erotiky. Její sexualita tak byla výrazněji společensky spoutána. Přesto se občas vyskytly i případy, kdy ženy tato pravidla ignorovaly.

Jedním z takových případů byla hospodyně Marie F. a služebná Josefa F., které se v letech 1932 a 1933 oddávaly společným erotickým zážitkům na Moravě. Obě ženy spojoval pracovní osud, neboť se jim v té době podařilo najít zaměstnání v Předklášteří nedaleko Tišnova. Přestože sloužily v různých domácnostech, pravidelně se navštěvovaly.

První zakázaná náklonnost se projevila v listopadu 1932 v bytě u Josefy, když šli majitelé do kina. Marie si sedla na postel vedle Josefy, líbala ji a řekla, aby se nebála, „že s mužským není ráda, poněvadž se vůbec neodpraví a proto má raději ženské.“ Josefa na to přistoupila a od té doby služebné udržovaly nedovolené styky. Svůj poměr nepřerušily, ani když se Josefa v květnu 1933 přestěhovala k nové rodině do blízkého Tišnova. Nějakou dobu dokonce přítelkyně žily společně v bytě oficiálního partnera Josefy, u Františka S., rovněž v Tišnově.

Ve městě se však brzy začaly šířit zvěsti o nestandardním vztahu dvou dospělých žen. Ty upoutaly pozornost místního strážmistra, který se na ně podíval zblízka. Ani jedna z žen při výslechu tento poměr nepopřela, naopak Josefa přiznala, že: „Marie si ke mně vždy počínala jako k milenci a já jsem měla dojem, že mám před sebou muže.“ Tak začal trestní proces, na jehož konci byly v srpnu 1933 prohlášeny za odsouzené – Marie ke třem a Josefa ke dvěma měsícům těžkého žaláře, zpřísněného jedním půstem týdně. U první z nich soud vyloučil možnost podmíněného odkladu trestu, protože již byla v minulosti odsouzena za jiné činy spáchané z pohnutek „nízkých a nečestných“. Josefin trest soud podmíněně odložil na tři roky.

Slečna Mici

V červenci 1923 přišla Antonie G. na policejní úřad v Kroměříži, kde sloužícímu strážmistrovi nahlásila, že na okno jejího přízemního bytu již delší dobu v noci klepou cizí muži a ptají se, zda tam nebydlí nějaká slečna Mici. Mělo jít o půvabnou mladou dámu, která se po nocích potlouká po ulicích Kroměříže a vyhledává společnost mužů toužících po intimních zážitcích, za něž rádi zaplatí. Prostituce byla za první republiky při dodržování určitých pravidel relativně tolerována. Využívání ženské masky mezi ně ale rozhodně nepatřilo.

Za slečnou Mici se totiž skrýval nemajetný devatenáctiletý mladík Josef F. Svou špatnou finanční situaci se rozhodl změnit někdy na jaře 1923. Přišel s prostým nápadem, že by se mohl převlékat za ženu, provozovat tělesné styky s muži a vydělávat si tak na živobytí. Na převleku si údajně dal záležet. Používal paruku a šaty, které mu dodala známá, přivazoval si svůj pohlavní úd nahoře k břichu a varlata zase k hýždím, takže když mu zákazník sáhl pod sukni, byl skutečně přesvědčen, že je to žena. Když byl žádán o pohlavní styk, dovolil pouze zasunutí genitálií mezi jeho stehna nebo přistoupil k masturbaci mužů rukou.

Vydělával v průměru 10 korun týdně a na své konto si připsal asi 12 zákazníků mužského pohlaví. Matce Josefa F. tato práce nevadila, protože šlo o jeden z dílčích příjmů rodiny, která výrazně trpěla chudobou. Mladého prostituta od jeho řemesla neodradilo ani první udání na policii. Několik dní po výslechu navštívil v noci místní kasárny. Procházel se podél plotu, dokud ho neoslovil voják na stráži Vilém S. s otázkou, co dělá na tomto místě v tak pozdních hodinách. Josef se vydával za švadlenu z města, která přišla navštívit jeho kolegu. Chytil vojáka za ruku, políbil ho a pak utekl.

Zdálo se, že ho tento způsob života a převlékání za ženu opravdu bavil. K jeho motivům se vyjádřila i výše zmíněná sousedka Antonie G., která na policii uvedla, že Josef jí „říkal že je poloviční muž a poloviční ženská. Že když je mužský nestojí o ženskou ale když je ženská tak musí míti mužského.“

Krajský soud v Uherském Hradišti však pro toto jednání pochopení neměl. Slečnu Mici odsoudil nepodmíněně na tři měsíce těžkého žaláře zostřeného jedním půstem měsíčně a také k ztrátě volebního práva.

TIP: Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky

Takových a podobných případů stíhání homosexuality bylo v české minulosti mnoho. Nesou v sobě hořkou příchuť nespravedlnosti, které si byli dobře vědomi i tehdejší pachatelé tohoto „smilstva“. Jako například jeden z nich, který se při soudnělékařském vyšetření v roce 1923 nechal slyšet, že „v naší republice je alespoň čtvrt milionu občanů, které sklon jejich víže k stejnému pohlaví! Vždyť ten čtvrt milion není žádná armáda zločinců. Homosexualitě se nikdo nenaučí, a nikdo se jí též neodnaučí.“