Odchod tradice rodu habsburského: Poválečná léta posledního císaře Karla
Málokoho by napadlo, že právě Karel Habsburský jednoho dne usedne na rakouský trůn. Byl to ale právě on, kdo musel sledovat konec monarchie s korunou na hlavě
Koncem října 1918 se válečná situace zhoršila do té míry, že ji císař se svými spolupracovníky přestával zvládat: 21. října 1918 vytvořili všeněmecky smýšlející poslanci Říšské rady prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska, o několik dní později se zhroutila italská fronta. Císař Karel vypověděl 26. října spojenectví s Německem a následujícího dne jmenoval novou vládu, která měla říši přivést k míru. A pak přišla další zdrcující zpráva: 28. října 1918 byl vyhlášen nezávislý československý stát.
Konec monarchie
To však zdaleka ještě nebyl konec – 31. října 1918 vypukla revoluce v Budapešti. Říše již nemohla dál: 3. listopadu 1918 bylo v Padově podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem a Dohodou. Válka pro císaře Karla a jeho říši skončila, ale situace se nezlepšila: ve Vídni i dalších částech Rakouska se objevovaly silné protihabsburské nálady.
TIP: Dost bylo Habsburků: Dny, které zbouraly starou monarchii
13. listopadu přijela delegace z Budapešti a žádala Karlovu abdikaci na uherský trůn. Panovník odmítl i jejich nátlak. Po dlouhém vyjednávání podepsal podobné prohlášení jako v Rakousku. Vyplývalo z něj, že se vzdává přímé účasti na řízení vládních záležitostí, uherským králem však zůstal a na této skutečnosti se pro něj nezměnilo nic ani poté, co se dozvěděl, že 16. listopadu 1918 byla v Budapešti vyhlášena republika.
Cesta do exilu
Nová republikánská reprezentace, která se v Rakousku vytvořila, začala na císaře vyvíjet nátlak, aby opustil zemi. Karel tomu dlouho vzdoroval, nakonec však i pod tlakem mezinárodních intervencí s rodinou 23. března 1919 z vlasti odjel.
Zemí, která nyní už bývalému monarchovi nabídla azyl, se stalo Švýcarsko. Ani zde se však Karel politických aktivit nevzdal. Nejprve se snažil zabránit připojení Rakouska k Německu a využil všech prostředků a kontaktů, které mu zbyly, aby přesvědčil vítězné mocnosti, že není možné, aby Německo vyšlo z prohrané války větší, než do ní vstupovalo. Mírová smlouva, podepsaná 10. září 1919 v Saint Germaine, skutečně zakazovala novému státu užívat označení „Německé Rakousko“ a odmítla jeho připojení k Německu.
V následujících letech se Karel Habsburský dvakrát pokusil převzít moc v Maďarsku, v němž se koncem války rozhořela bolševická revoluce. Oba jeho pokusy, k nimž došlo v průběhu roku 1921, skončily neúspěchem. Západní velmoci, které v Karlových aktivitách právem viděly snahu o narušení nově nastoleného pořádku v Evropě, rozhodly o jeho internaci mimo kontinent, někde na periferii politického dění. Volba – jako v případě Napoleona – padla na ostrov Madeira v Atlantském oceánu, kam byl 19. listopadu 1921 i s rodinou převezen.
Přírodní podmínky, jimž zde byl vystaven, nesvědčily jeho křehkému zdraví: Karel Habsburský onemocněl zápalem plic a 1. dubna 1922 ve věku čtyřiatřiceti let zemřel. Zpráva o jeho skonu rychle obletěla svět a na různých místech vyvolala různé pocity a reakce.
Večerní vydání pražských Národních listů 3. dubna 1922 s jistým ulehčením napsalo: „S Karlem odešla tradice rodu habsburského. Není již osoby, která by mohla praviti k obyvatelům bývalého mocnářství: Jsem vaším vladařem a tohoto nároku se dovolávám. Zbyl jen náhrobní kámen u cesty, který kolemjdoucí pozdraví, aniž se dá na své cestě dále zdržeti.“
