Od pazourku k amalgámu aneb Cesta stomatologie napříč historií

Na čelistech lidí z pákistánského Mehrgarhu starých asi 9 000 let objevily vědci zákroky, vedené patrně primitivní pazourkovou vrtačkou. Pravěký „zubař“ vrták zřejmě roztočil malým lukem. Tento okamžik můžeme považovat za zrození stomatologie. Za několik tisíc let od svého vzniku prodělal tento obor výrazný rozvoj, od opatrných bolestivých počátků a pověr přes disciplínu vykonávanou potulnými mastičkáři nebo kováři až po samostatnou profesi zubních lékařů. 

Moudrosti starověkých doktorů

Ve starověku se rozšířila představa, že kaz způsobuje zubní červ. Tato pověra měla dlouhý život a definitivně vzala za své až v 18. století. Již ve staré Mezopotámii a Egyptě proto vznikly recepty na vyhnání červa i návody na jeho zaříkávání. Jsou zachovány na hliněných tabulkách a papyrech. Z období vlády faraona Džosera (27. století př. n. l.) známe dokonce prvního doloženého zubaře jménem Hesi-Re. 

Pokud máte představu, že sofistikované zubní náhrady jsou vymožeností nového věku, vězte, že je uměli zhotovit už staří Etruskové na konci 8. století př. n. l. Použili zvířecí zuby a upevnili je zlatým páskem o šířce asi 5 mm a tloušťce 1 mm. Vzhledem k tomu, že je vsazovali do předních, viditelných částí chrupu, šlo o zákroky spíše kosmetického charakteru. Aplikování takových protéz převzali od Etrusků Římané. 

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

V souboru textů zvaném Corpus Hippocraticum, jenž je připisován „otci západní medicíny“ Hippokratovi (asi 460–370 př. n. l.), se zachoval popis kleští na trhání zubů. Starověká stomatologie totiž pacientům nabízela především léky či zaříkávání na zubního červa a extrakci zkažených zubů. Staří Řekové ale kladli důraz také na ústní hygienu. Za jednoho ze zakladatelů stomatologie může být považován Říman Aulus Cornelius Celsus, jenž žil na přelomu letopočtu a doporučoval trhat až ty zuby, které se viklají, a pokud po vytažení prsty zbude v dásni kořen, použít kleště. 

Rozpačitý středověk

Ve středověku úroveň stomatologie výrazně upadla. Stala se z ní pouze jakási doplňková lékařská disciplína, která se omezila na trhání zubů a praktikovali ji potulní léčitelé, mastičkáři nebo kováři. Lékaři-učenci se stomatologii věnovali jen okrajově a velmi neradi prováděli větší zákroky včetně trhání zubů. Proto například sv. Hildegarda z Bingen ve 12. století radila vyhubit zubního červa vykuřováním, podobně jako arabský lékař ar-Rází (Rhazes, 865–925). Ten také nabádal k pravidelnému čištění zubů bobovou moukou nebo vikví. 

V roce 1427 se stal profesorem na katedře lékařství padovské univerzity Giovanni d’Arcoli, známý též jako Johannes Arculanus. Postavil se proti trhání zubů postižených kazem a místo toho doporučoval užít zlato při jejich ošetřování. Nahradil také dřívější vypalování nemocného místa žhavým železem aplikací malého vrtáku, kterým zub postižený kazem vyvrtal a následně vyplnil zlatou vložkou. Jeho pokrokový způsob léčení zubního kazu však nenašel v tehdejší medicíně uplatnění. A tak i v následujících stoletích lékaři stále často zkažené zuby extrahovali.

K tomu byl okolo poloviny 16. století vyvinut speciální nástroj zvaný pelikán. Šlo o kleště se specifickým hákem, připomínajícím zobák onoho ptáka, jejichž podoba se nezměnila až do 19. století. Nástroj popsal a propagoval věhlasný francouzský chirurg Ambroisse Parré. Po vytržení zubu pelikánem radil přiložit baňky, ránu stlačit prstem a ústa vypláchnout octovou vodou. 

Jedním ze zlomových okamžiků vývoje zubního lékařství je rok 1563, kdy italský anatom a římský městský lékař Bartolomeo Eustachi sepsal první samostatné stomatologické pojednání Libellus de dentibus. Poprvé zde prezentoval hypotézu, že zuby nejsou kosti, ale zvláštní orgány. Kromě toho ukázal, že dětské a stálé zuby nemají společný kořen. Svými studiemi předběhl vývoj stomatologie na dlouhou dobu. Až do 18. století však zubní lékařství zůstalo součástí chirurgie. 

Revoluční 18. století

V roce 1728 vyšla v Paříži dvousvazková kniha Le chirurgien dentiste ou traité des dents (Zubní chirurg neboli Ošetřování zubů) francouzského chirurga Pierra Faucharda. Dala podnět ke vzniku stomatologie jako samostatného oboru. Obsahuje tehdejší chirurgické a anatomické poznatky a praktické postupy pro vytrhávání zubů. Fauchard zde také odmítl do té doby stále rozšířenou teorii o zubních červech jako příčině kazů. 

I na poli protetiky došlo v 18. století k zásadním objevům. Francouzský lékárník Duchateau ze Saint-Germain navrhl v roce 1744 porcelánový chrup. Protézu vyvinul ve spolupráci s porcelánovou manufakturou Guérard a sám ji úspěšně otestoval. V roce 1776 však jeho vynález odmítla zaregistrovat královská akademie. Oficiálně je tak vynález první porcelánové zubní protézy připisován až pařížskému zubaři jménem Nicolas Dubois de Chémant v roce 1788. O tři roky později získal patent na „nerozbitný chrup bez zápachu".

Anestezie a jiné vymoženosti

V průběhu 19. století se stomatologové pokoušeli omezit bolestivost svých výkonů. Americký dentista Horace Wells roku 1844 použil při trhání zubu rajský plyn jako narkotikum. V podobných pokusech pokračoval William Morton, který nakonec 30. září 1846 éterem uspal svého pacienta a vytrhl mu bezbolestně zub. Od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a o něco později novokain.

TIP: Kouzla mayských dentistů: Zuby si lidé zdobili již před 2 500 lety

Na konci 19. století se postupně zaváděla celá řada vylepšení stomatologické diagnostiky i techniky, například rentgen nebo sofistikované zubařské křeslo a vrtačka s propracovaným mechanismem na nožní pohon. O století později se posouvaly hranice stomatologie díky pokrokům ve vývoji léčiv (především masové výrobě antibiotik za 2. světové války), materiálů, přístrojů a metod. Například v roce 1934 navrhl bulharský čelistní chirurg Abel novou metodu implantace zubní náhrady do čelisti pomocí šroubu z nikloželezité slitiny.