Od kolébky do hrobu: Život novověkého šlechtice měl velmi rychlý spád
Jak žil šlechtic před čtyřmi sty lety? Rychle! Dětská úmrtnost byla vysoká a ani v dospělosti neměl vyhráno
Narození v šlechtické rodině bylo důvodem k velké radosti, stejně jako je tomu dnes. Dítě bylo vyvrcholením manželského života a také pokračovatelem rodu. V některé literatuře se lze dočíst, že děti raného novověku trpěly nedostatkem rodičovské lásky, ale podle písemných pramenů tomu tak není, rodiče tehdy milovali své děti stejně jako dnes. Dětská úmrtnost byla ovšem děsivá, patnáctého roku se dožila ani ne polovina šlechtických potomků a situace v nižších vrstvách společnosti byla ještě horší.
Studium nade vše
Malý šlechtic vyrůstal nejprve v „ženské“ části rodiny, pod dohledem matky a kojných. I chlapci nosili dívčí šatičky a jen v tomto období měli čas na dětské hry. Pak se o chlapce začal starat otec a období dětství skončilo. Od této chvíle se na dítě začalo pohlížet jako na malého dospělého, což se projevuje třeba i v odívání. Dětské šaty neexistovaly, jen zmenšené šaty dospělých, včetně zbraní a šperků.
Velký důraz se začal klást na vzdělání, které se stalo součástí urozenosti. Malí chlapci se vzdělávali buď v městských školách, nebo pro ně najímali domácí učitele. Občas tak vznikaly šlechtické školy, kde se učilo víc urozených synků, většinou však neměly dlouhého trvání. (Výjimkou byly bratrské školy na Košumberku nebo v Ivančicích.) Ve vzdělání se kladl největší důraz na jazyky, naopak zanedbávala se matematika. Od poloviny 16. století získávali stále větší vliv na vzdělání jezuité, jejichž kolej v Klementinu kvalitou výuky daleko předčila pražskou univerzitu.
Na zkušenou do ciziny
Tu ostatně navštěvovali hlavně měšťanští synkové, šlechta studovala spíše v zahraničí. Studia byla součástí „kavalírských“ cest a kromě studia, často nedokončeného, se jinoši učili i chování a poznávali cizí kraje. Tyto cesty uzavíraly období mládí. Pak přicházela dospělost. Ta zpravidla začínala sňatkem, v němž láska hrála jen malou roli, nedá se ovšem říct, že by většina svazků byla nešťastná.
Život šlechty byl spojen s kariérou, buď úřednickou, nebo vojenskou. Stáří přicházelo rychle, padesátiletí byli považováni za starce, ti starší pak za lidi obzvláště Bohem požehnané. Smrt byla součástí života a lidé se jí báli mnohem méně než dnes. Ideálem byla „dobrá smrt“, tedy klidný odchod v rodinném kruhu.
