Od galéry ke karavele: Kdy sílu mužských paží nahradila síla větru

Už od dob římské říše brázdily vlny Středozemního moře dva hlavní typy plavidel, které navazovaly na starou řeckou a fénickou tradici. Velké veslice, kde plachta sloužila jen jako doplněk desítek vesel, a zpravidla menší obchodní plachetní lodi.

První typ mohl nést až tři řady vesel nad sebou a kvůli jednoduchým vyobrazením s nejednoznačnými popisy dodnes skýtá problematika jejich stavby a provozu mnoho nezodpovězených otázek. Z dobových pramenů vyplývá, že až sto sedmdesát veslařů, z velké většiny otroků, obsluhovalo dlouhá vesla umožňující krátkodobě dosažení rychlosti až osmnácti kilometrů za hodinu. Je zřejmé, že takové typy lodí sloužily především jako válečná plavidla. Pro pohon obchodních lodí používali Římané naproti tomu spíše sílu větru. Největší typ plachetnice zvaný corbita tehdy mohl přepravit až čtyři sta tun nákladu. Loď nesla dvě plachty – jednu čtyřcípou na stožáru uprostřed lodi, druhou zvanou artemon na menším stěžni na přídi.

Od vesel k plachtám

Na starověkou tradici navázali stavitelé lodí v severní Itálii. Galéry, štíhlá plavidla s malým ponorem o délce až šedesáti metrů a s jednou řadou vesel, našly uplatnění především jako válečné lodi. Ani jim sice nechyběl stěžeň s třícípou plachtou, ta však hrála při plavbě menší roli než vesla. Většina jejich obsluhy si svůj osud nevybrala dobrovolně, ale odpykávala si zde různé tresty – právě odsud pochází termín galeje, dodnes užívaný jako synonymum pro těžkou a namáhavou práci.

Malý prostor pro náklad a velký počet veslařů bránily využití galér pro obchod. K přepravě zboží tak sloužily menší plachetnice s jediným stožárem, který nesl čtyřcípou plachtu. Přes menší rozměry mohla takzvaná kulatá loď pro svou méně početnou posádku a větší nákladní prostor uvézt více zboží než galéra. 

I na obchodních lodích se postupem času začaly objevovat příďové a záďové nástavby, z nichž mohli střelci z kuší a luků snáze ohrožovat nepřátelská plavidla. Zadní nástavba kromě toho poskytovala také prostor pro ubytování důstojníků a kormidelníka, jehož nástroj pro ovládání směru plavby doznal podstatné proměny. Namísto dříve rozšířeného vesla po boku lodi se kormidlo, ovládané nyní mohutnou pákou a soustavou lan, přesunulo na záď plavidla. 

Koráby bouřlivého Atlantiku

Z relativně klidných vod Středozemního moře se evropská plavidla stále častěji vydávala na bouřlivé vlny Atlantického oceánu. K tomuto účelu se lépe hodily bytelné kogy, v loděnicích hanzovních měst uzpůsobované pro plavbu v drsnějším prostředí. Tento typ plavidla vznikl koncem 12. století v nizozemském Frísku a od středomořských lodí se lišil větší výškou boků a dokonalejší obšívkou trupu. Ten byl rozdělen přepážkami na nákladový a obytný prostor, přičemž na přídi našlo ubytování mužstvo a na zádi pak kapitán a případní cestující. Paluba nově kryla celou délku těchto lodí, díky čemuž vzduté vlny při bouři nemohly proniknout do nitra korábu a ohrozit jeho stabilitu.

Od konce 14. století se začala objevovat na palubách lodí děla, což znovu zvýšilo nároky na robustnost palubních nástaveb. I stěžňů s plachtovím na palubách evropských korábů postupně přibývalo – za další století už se po okolních mořích plavilo množství trojstěžníků. 

Změna podoby lodí přinesla i nová jména. Někdy ve 13. století vznikl, pravděpodobně v Portugalsku, nový typ lodi, pro který se vžilo pojmenování karavela. Její délka dosahovala patnácti až dvaceti pěti metrů, což při šíři sedmi až deseti metrů znamenalo nosnost přibližně padesát až sto tun. Díky přední nástavbě, která nedosahovala výšky nástavby na zádi, měla loď nezaměnitelnou siluetu. Zpočátku se používaly trojcípé plachty dle tradice ze Středozemí, ale později je z důvodu lepší ovladatelnosti plavidla na širém moři nahradily plachty čtyřcípé.  

Středozemní „titáni“

O něco později než karavely v Atlantiku začaly vlny Středozemního moře brázdit takzvané karaky. Nejprve se objevily v Benátkách a Janově a jen o málo později i ve španělských a portugalských přístavech. Vycházely z místní tradice obchodních plavidel zvaných nao, na délku měřily mezi třiceti a čtyřiceti metry a jejich šířka byla přibližně třetinová. S výtlakem běžně sahajícím až k půldruhému tisíci tun mohla nést loď daleko těžší výzbroj než jiná tehdy používaná plavidla, což přestavovalo vekou výhodu v boji s jakýmkoli nepřítelem včetně pirátů, jimiž se tehdejší moře jen hemžila. Na karakách se již od počátku používaly čtyřcípé plachty umožňující lodi za příznivého větru dosáhnout rychlosti až osmnáct kilometrů za hodinu. 

TIP: S větrem v zádech: Poznejte slavné plachetnice historie i dneška

Narůstající velikost a čím dál složitější konstrukce nových plavidel nutily loděnice k proměnám přípravy a průběhu stavby a k rozličným inovacím. Zatímco dříve postupovali lodní architekti jen na základě zkušeností, od 14. století čím dál častěji kreslili hrubé plány, podle nichž pak pracovali tesaři a další řemeslníci. Nová plavidla už přestavovala autonomní jednotky schopné dlouhé plavby bez nutnosti zakotvit v přístavu a vysoká rychlost zvětšovala jejich operační rádius. Právě tyto vlastnosti otevřely kapitánům a kormidelníkům možnost pomýšlet na daleké cesty neznámým otevřeným mořem.