Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (4)
Během bitev se spojenečtí velitelé utkávali s generály Wehrmachtu a na své protějšky si vytvářeli různé názory. Zatímco někteří němečtí důstojníci se u soupeře těšili úctě a vážnosti, jiní tak dobrý dojem nezanechali...
Stávalo se jen výjimečně, že by si spojenečtí generálové tropili žerty z neschopnosti či nabubřelosti nějakého konkrétního důstojníka třetí říše. I zde však existovala výjimka potvrzující pravidlo v podobě velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Říšský maršál byl vděčným terčem vtipů už ze strany řadových vojáků a letců – pro svou kyprou postavu, výstřední životní styl, užívání drog, zálibu v luxusu a často mizivý zájem o dění na bojištích.
Předchozí části:
Mezi veliteli se těšil pramalé úctě také proto, že díky pravidelnému čtení tisku a přístupu ke zpravodajským hlášením lépe viděli do pozadí jeho kariéry. Navenek neohrabaný obézní „medvídek“, ve skutečnosti brutální a chladný technokrat moci těžící miliony marek z otrocké práce dělníků na obsazených územích. Obecně lze říct, že velitelé vzešlí z Waffen-SS požívali zejména v úvodní fázi války u Spojenců menší respekt než jejich profesionálněji vystupující kolegové z Wehrmachtu.
Fanatici z Waffen-SS
Ambiciózní esesmani mnohdy nahrazovali chybějící odborné znalosti fanatismem a důrazem na ofenzivu i za extrémně nevýhodných okolností. V prvních letech konfliktu se tedy spojenečtí generálové obávali střetů s Waffen-SS spíše proto, že jejich bezhlavé útoky přicházely v nečekaných momentech a působily zbytečné ztráty na obou stranách, než pro taktický um jejich velitelů. Jak důstojníci Schutzstaffel získávali bojové zkušenosti, rozdíl mezi nimi a veliteli Wehrmachtu se postupně stíral.
Už dokázali lépe vyhodnocovat situaci, vést do bitvy větší svazky a často rozhodnout střet v německý prospěch. K tomu přispíval také fakt, že divize SS coby elitní formace dostávaly přednostně nejmodernější techniku včetně nových typů obrněnců. Důstojníci SS si tak vydobyli respekt jak u nepřátel, tak u spolubojovníků z armády. I toto pravidlo mělo několik výjimek v čele se samotným Heinrichem Himmlerem. Ten v lednu 1945 na Hitlerovo přání stanul v čele skupiny armád Visla, ale počínal si tak diletantsky, že byl po dvou měsících odvolán.
Když se na jaře 1945 podařilo Spojencům položit třetí říši na lopatky, jejich armádní lídři se shodli v tom, co výmluvně vyjádřil otec moderní americké armády a náčelník amerického štábu generál George Marshall: „Naše největší vítězství spočívá v tom, že jsme jako Spojenci dosáhli nemožného – jednoty ve vojenském úsilí.“
Kolektivní selhání?
Navzdory všem rozdílnostem mezi jednotlivými národy i jejich zájmy se protihitlerovská koalice dokázala semknout, odložit doutnající spory a soustředit se na společný cíl. Zároveň si američtí, britští i další vojenští vůdci povšimli, že právě v této oblasti německá generalita selhala.
Hitler nikdy nezřídil útvar typu britských náčelníků štábů, protože chtěl o strategii rozhodovat výhradně sám. Tím de facto znemožnil dosažení jednotného velení všech tří druhů zbraní – pozemních vojsk, letectva a námořnictva. Místo toho každá složka branné moci soupeřila o diktátorovu pozornost, což platilo též pro jednotlivé vysoce postavené velitele a projevovalo se i na úrovni armád či divizí.
Ačkoliv navenek měla třetí říše a její armáda působit jako ideologicky jednotný blok, ve skutečnosti šlo o konglomerát skupin soupeřících o moc a vliv. I když mnozí generálové Wehrmachtu patřili mezi nejlepší profesionály, v takto nastaveném systému jejich schopnosti přišly vniveč. A to je dost možná nejdůležitější zhodnocení.
