Největší vojevůdci dvacátého století: Bernard Law Montgomery

Bernard Law Montgomery se narodil na předměstí Londýna 17. listopadu 1887 jako čtvrtý z devíti dětí. Jeho otce, anglikánského kněze anglo-irského původu, práce zavála do Tasmánie, kam jej následovala celá rodina (byl jmenován tasmánským biskupem). Po návratu zpět do Anglie začal Montgomery studovat Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, z jejího stavu byl však málem vyloučen za kázeňský prohřešek – při souboji s pohrabáči zapálil jednoho ze svých kolegů. 

Biskupův syn

V roce 1908 vstoupil Montgomery do Královského warwickshireského pluku s hodností podporučíka. 1. světovou válku pak přežil i navzdory účasti v bitvách u Mons, Ypres a na Sommě. Byl také několikrát raněn. Konec války Montgomeryho zastihl v dočasné hodnosti podplukovníka a po ukončení válečných akcí se rozhodl zůstat v armádě. Velel 17. střeleckému praporu, navštěvoval štábní školu v Camberley a v průběhu irského boje za nezávislost byl se 17. pěší brigádou umístěn v hrabství Cork (IRA  v roce 1920 zavraždila jeho bratrance, podplukovníka Hugha Montgomeryho). Služba jej ale zavedla i na Blízký východ a do Indie.

V červnu 1937 už byl Montgomery opět v Británii a příštího roku jím organizované obojživelné cvičení zapůsobilo na vrchního velitele Jižního velitelství generála Wavella natolik, že v říjnu 1938 byl povýšen do hodnosti generálmajora a ujal se velení 8. pěší divize v Palestině, kde před svým opětným návratem do Británie v červenci 1939 potlačil arabské povstání.

Když vypukla 2. světová válka, Montgomery působil v Belgii jako velitel 3. pěší divize Britského expedičního sboru (BEF). Tankový klín 4. armády generála von Klugeho ale spojenecké armády rozdělil a Montgomery byl se svou divizí, stejně jako celá řada dalších jednotek, přinucen ustoupit do severofrancouzského přístavního města Dunkerque. Odtud byl spolu s většinou BEF evakuován do Anglie. Jeho první souboj v rámci této války sice skončil porážkou, určité renomé si však vysloužil už za svůj precizně provedený ústup – 3. divize se pod jeho velením vrátila s minimálními ztrátami a relativně nedotčená. Při evakuaci spojeneckých jednotek pak převzal velení nad 2. sborem BEF.

Říkali mu Monty

V Británii Montgomery nešetřil kritikou velení BEF a dokonce byl i dočasně degradován. Postupně si však získal pověst muže schopného velet velkým uskupením s důrazem na vzájemnou spolupráci jednotlivých složek – armády, letectva i námořnictva – a bezchybnou logistickou přípravu. Zároveň se mu dostalo i členství v Lázeňském řádu.

V srpnu 1942 byl Montgomery pověřen velením nad zle pocuchanou britskou 8. armádou v severní Africe, kde vystřídal svého dlouhodobého rivala, generála Clauda Auchinlecka. Podařilo se mu zpevnit kolísající obranu a za pomoci posil odrazil útok „Pouštní lišky“ Erwina Rommela. 23. října 1942 pak Rommela porazil v bitvě u El Alameinu, která patří mezi nejdůležitější střetnutí 2. světové války. 

Samotné operace u El Alameinu se dají rozdělit na dvě části – první bitva u El Alameinu zastavila německý postup do Egypta, bitva druhá pak znamenala prolomení německých pozic a ústup Němců zpět do Tunisu.

Lovec pouštních lišek

Spojenecká vojska čítala zhruba dvě stě tisíc mužů a tisíc tanků, Rommel mohl do boje vrhnout 120 000 mužů a pět set tanků. Nejdůležitější však bylo to, že Montgomery měl v nádržích svých vozidel dostatek paliva, jeho muži měli dostatek munice a zásob a v britském týlu čekaly plné zásobovací sklady. Dobře totiž věděl, že bitvy a války se vyhrávají pouze s kvalitním zázemím, a proto svůj následný postup velmi pečlivě připravil. Neopomenul ani psychologickou stránku své přítomnosti a vždy se snažil být co nejblíže bojové linii.

Při první schůzce se svými důstojníky, tedy krátce před zahájením obranných bojů, prohlásil: „Zrušil jsem plán ústupu. Pokud budeme napadeni, žádný ústup nebude. Pokud tu nemůžeme zůstat živí, pak tu zůstaneme mrtví.“ Důležitou funkci v jím pečlivě hrané roli velitele měl i neodmyslitelný černý baret s odznakem Královských tankistů umístěným vedle britského generálského odznaku. Vojáci začali mít tohoto chlapíka s ostře řezanými rysy, knírkem a výrazným nosem rádi a nazývali ho familiárně „Monty“. 

Velké úspěchy

Po porážce Němců u El Alameinu před sebou Montgomery tlačil Němce až do Tunisu a v březnu 1943 úspěšně odrazil i poslední velké německé protiútoky.

Další akcí, v níž tento britský generál měl ukázat své schopnosti, bylo vylodění Spojenců na Sicílii v červenci a srpnu 1943. Kromě dosažení očekávaného úspěchu zde však Montgomery také poprvé zabředl do kontroverzí se spojeneckými americkými veliteli – zejména pak generály Pattonem a Bradleym, kteří jej považovali za arogantního pyšného chlubila. Oleje do ohně přilévaly i zásadní rozdíly mezi pojetím boje. Zatímco Patton například prosazoval rychlý (a často i riskantní) postup, Montgomery byl známý svým lpěním na pevném a pečlivě připraveném zázemí. Mezi oběma veliteli také panovala řevnivost ohledně dobývání „důležitých“ míst a přednosti.

3. září 1943 se 8. armáda vylodila na druhé straně Messinské úžiny v oblasti Reggia di Calabria. Montgomery postupoval pomalu a dle svého dobrého zvyku s koordinací a zázemím na patřičné úrovni. Jeho postup se však mnoha jedincům na vyšších místech zdál až příliš pomalý, a tak nakonec po nejrůznějších tlacích „Monty“ s potěšením opustil italské válčiště a na konci prosince se vrátil do Británie, kde začínalo plánování vyloďovací operace ve Francii.

Montgomery byl určen za velitele 21. armádní skupiny – všech spojeneckých vojsk, která měla přistát v Normandii – a zasadil se o navýšení zamýšleného počtu útočících divizí. Po úspěšném zahájení operace Montgomery osobně velel bojům u Caen a opotřebovávací válkou zde vázal většinu německých sil. Připravená Pattonova 3. armáda tak potom mohla zaútočit a následně i prorazit německé linie. Vzájemné antipatie s americkými generály pokračovaly dále a po navýšení americké vojenské přítomnosti se vrchním velitelem Spojenců stal generál Dwight Eisenhower. Montgomerymu pak zůstalo velení 21. skupiny, která zahrnovala britské a kanadské jednotky, a snad i v rámci symbolického odškodnění byl povýšen do hodnosti polního maršála.

Velké potíže

Spojenci teď postupovali na Paříž a Montgomery dostal šanci osvobodit Antverpy. Zde byl však spojenecký postup zastaven. Velení spojeneckých sil rozmýšlelo kam dál, když Montgomery přišel v září 1944 se svým odvážným a smělým plánem na operaci Market Garden, kombinovanou akci výsadkových a pozemních sil. Smělost a překvapivost tohoto plánu měla zajistit postup do Porúří, zlomit Německu vaz a rychle ukončit válku.

Při srovnání s dosavadními praktikami byl tento plán polního maršála Montgomeryho značně divoký a k jeho velké smůle také nakonec skončil fiaskem. Nic nefungovalo tak, jak mělo. Spojenecký průzkum selhal, postup pozemních jednotek se ukázal být až příliš pomalým a výsadek britské 1. vzdušné výsadkové divize s následnými boji v okolí Arnhemu skončil největším spojeneckým neúspěchem po vylodění v Normandii. Společně s ním pak pohasly i naděje na průnik do Německa do konce roku 1944.

Němci se také na konci „invazního“ roku vzpamatovali a v oblasti Arden podnikli svou poslední ofenzívu na západní frontě. V polovině prosince 1944 zaútočily německé obrněné jednotky a rozdělily proti nim stojící frontu americké 12. armádní skupiny. Montgomery byl shodou okolností nejbližším polním velitelem nacházejícím se v okruhu americké 1. a 9. armády stojících na severu, a proto generál Eisenhower přesunul tato dvě uskupení, navzdory protestům velitele 12. skupiny generál Bradleyho, který v této době byl odříznutý v Lucemburku, pod Montgomeryho velení. Věren své staré tradici pak „Monty“ objížděl jednotlivé velitele, zpevňoval obranu a reorganizoval americké linie ve svém sektoru německého výpadu.

Eisenhower jej poté žádal, aby přešel do protiútoku a společně s Pattonem vzal ustupující Němce do kleští. Montgomery však odmítl s poukazem na ztížené podmínky, čímž si vysloužil kritiku ze strany amerických velitelů. Velitel německé 5. tankové armády von Manteuffel se však později vyjádřil, že právě Montgomery „přeměnil řadu izolovaných akcí do podoby souvislé bitvy vybojované podle jasného a konkrétního plánu“ a právě „jeho odmítnutí zapojit se do předčasných a oddělených protiútoků Američanům umožnilo shromáždit své rezervy a znemožnit německé pokusy o rozšíření průlomu“.

Nevrlý penzista

Na jaře 1945 Montgomery zahájil až puntičkářsky naplánovanou operaci Plunder, která v březnu konečně zajistila přechod přes Rýn a útok do Porúří, kde 21. skupina obklíčila německou Skupinu armád B. Montgomery poté pokračoval na Hamburk a Rostock, aby zabránil vstupu Rudé armády do Dánska. 4. května 1945 přijal do svých rukou kapitulaci německých sil v severním Německu, Dánsku a Nizozemí.

Po válce byl polní maršál Montgomery jmenován velitelem britské okupační správy v Německu. V létech 1946–1948 působil jako náčelník imperiálního generálního štábu a v roce 1946 byl také jmenován Vikomtem Montgomerym z Alameinu. V dubnu 1951 se pak stal Eisenhowerovým zástupcem při vytváření evropských sil v rámci NATO.

Po odchodu do penze v roce 1958 ve věku 71 let jeho reputace částečně utrpěla díky zveřejnění (mírně řečeno) konzervativních názorů na témata, jakými byly apartheid či legalizace homosexuality ve Spojeném království, a neskrývanou podporou čínského komunismu Mao Ce-tunga. Ve svých pamětech vydaných ve stejném roce také Montgomery kritizoval celou řadu svých spolubojovníků včetně Eisenhowera. Polnímu maršálu Auchinleckovi, hrozícímu soudní žalobou, musel například v rádiu veřejně vyjádřit svůj vděk za to, že v první bitvě u El Alameinu stabilizoval britskou frontu. Mnoho lidí si také myslelo, že díky své prominenci Montgomery dosáhl závratného bohatství – on si však zatím jako většina ostatních pravidelně vybíral své šeky s ne právě vysokým starobním důchodem. Polní maršál Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alamejnu, zemřel 24. března 1976 ve věku 88 let.