Ocelová páteř lidové armády: Taktika tankového vojska ČSLA
Tankové pluky tvořily hlavní úderný hrot Československé lidové armády. Bojové řády detailně rozebíraly jejich roli v útoku i obraně. Co se od tankistů čekalo, pokud by studená válka přerostla v horkou?
Nasazení tankových útvarů detailně rozpracovával bojový řád ČSLA. Co se týče defenzivy, dovoloval přenést akce i zpět na území nepřítele – avšak teprve poté, co tuzemská vojska jeho agresi vyčerpala správně vedenou obranou. Tankové jednotky (jednotlivé obrněnce, tankové čety i roty) měly v defenzivě působit zpravidla v rámci svého praporu. Když to situace vyžadovala, mohli je nadřízení rozdělit a připojit k jednotlivým motostřeleckým jednotkám coby posilové prvky. A někdy se obrněnce používaly i v roli protitankových záloh.
Pokud měli tankisté vytvořit obrannou pozici, museli splnit několik úkolů. Jednotlivé stroje konkrétní jednotky zaujaly určená postavení podle charakteru terénu – a to tak, aby velitelům zůstala možnost pozorovat okolí. Ti dále měli určit palebný systém před předním okrajem postavení a na jeho bocích – k odražení zteče protivníkových jednotek. Počítalo se s tím, že všechny tanky budou moci vést palbu čelní, boční i křížovou, stejně jako s rychlým manévrem palebnými prostředky podél předního kraje postavení i z jeho hloubky. Poslední úkol spočíval v ženijním budování obrany pod ochranou palby samotných tanků i dalších přidělených sil.
Velitelé jednotlivých strojů měli poměrně velkou odpovědnost a na základě rozkazu velitele čety vydávali bojový rozkaz své osádce. Obsahoval informace o orientačních bodech, zhodnocení situace a úkolu celé čety včetně preferovaného způsobu vedení palby při odrážení útoku nepřátelských tanků či pěchoty. Dále určil zásoby, povely, signály i dobu pohotovosti. Samotnou palbu zahajovala „téčka“ zásadně až na rozkaz velitele čety – dříve nesměly osádky žádnou aktivitou prozradit své postavení.
Základní úkol jednotlivých strojů spočíval v ničení tanků, jiných obrněných prostředků i živé síly a v pevném držení palebného postavení. Velitel každého stroje byl povinen zabezpečit neustálou bojovou pohotovost a určit muže, který zajistí pozorování nepřítele, sousedních tanků a v případě výpadku rádiového spojení též vizuální signály velitele čety.
Obrana ve dne i v noci
Měla-li do obrany přejít celá tanková četa, v jejím opěrném bodě se nejprve pomocí zahlubovacích zařízení vytvořily okopy pro jednotlivé obrněnce. Terénní úpravy se primárně prováděly v hlavních palebných stanovištích, a to tak, aby vylepšily podmínky pro pozorování i vedení palby. Až poté přišly na řadu okopy v záložních palebných stanovištích a výklenky pro munici. Nejzákladnější úprava spočívala v tom, že se v prostoru před předním okrajem postavení odstranila část porostu, jež by omezovala výhled a palebné pole.
Následoval rozkaz velitele čety, který stanovoval zejména způsob činnosti jednotky i jednotlivých tanků vedoucí k ničení nepřítele před předním okrajem obrany a způsob společné činnosti čety se sousedy. Dále zahrnoval systém paleb na bocích pro případ vlomu nepřítele do obrany, způsob odrážení nenadálých ztečí nebo způsob zajištění jednotek bránících předsunuté postavení. V rozkazu nesměly chybět ani součinnostní signály a signály k udávání cílů nebo k rozpoznání vlastního letectva.
Během organizování ženijních prací určil velitel tankové čety místo, čas i typ zřizovaných zátarasů, pořadí a lhůty provádění těchto prací i způsob maskování. Než nastala tma, měl také povinnost zabezpečit palebné postavení a zajistit bojovou pohotovost pro noční střet. Odpočinek příslušníků čety organizoval buď přímo on, nebo velitel roty. Bojový řád vyžadoval, aby velitel jednotky přezkušoval pohotovost tanků, znalost úkolů jednotlivými osádkami i bdělost při pozorování.
„Téčka“ v útoku
Ohledně ofenzivy bojový řád stanovoval taktické normy totožně pro všechny vševojskové jednotky včetně tankových, což ostatně platilo i pro obranu. V praxi to například znamenalo, že jakýkoliv prapor – bez ohledu na své složení – měl při úderu na připravenou obranu dodržovat šířku bojové sestavy do 2 000 metrů a v průlomovém pásmu do 1 000 metrů. Nejčastěji manuály hovořily o útoku z přímého dotyku, který se prováděl na dobře připravenou linii a v nepřehledném terénu. Existovala celá řada dalších druhů ofenzivy, z nichž je pro naše téma nejzajímavější útok z chodu. Prováděl se na slabší obranu a v lehčím terénu, jestliže průzkum naznačoval, že by mohl být optimálním řešením. Počítalo se s kooperací motostřeleckých i tankových jednotek, přičemž sestavu volil velitel dle terénu a tvaru obrany protivníka.
Podle příruček mohla být linie útočících sil rovná, klínová nebo stupňovitá vpravo či vlevo. Pěšáci během ofenzivy zůstali ve vozidlech nebo sesedali. Pokud si okolnosti sesednutí vyžádaly, měli velitelé nasadit pěchotu jedním ze dvou základních způsobů. Zaprvé by vojáci postupovali před tanky, bojovými vozidly pěchoty a obrněnými transportéry, které by infanterii podporovaly palbou za jízdy. Od obrněnců se vyžadoval postup vpřed „po skocích“, aby v rozhodujícím okamžiku pronikly spolu s pěchotou do postavení nepřítele. Infanterie měla za úkol bránit zbytečnému ničení vlastní obrněné techniky ukrytými tankoborníky nepřítele.
Popsaná varianta přicházela v úvahu zejména v nepřehledném terénu, přičemž druhou možnost představoval postup sesednuté pěchoty za tanky. Obyčejně k němu docházelo při útoku z chodu proti slabšímu protivníkovi a v dobře průchodném terénu vhodném pro pohyb obrněnců. Díky tomu by rychle postupovaly vpřed, pěchota by využívala jejich ochranu a snáze by obsazovala cíle i ničila zbylý odpor. Hlavní riziko této metody spočívalo v nebezpečí ztráty kontaktu mezi oběma složkami a v nedostatečné ochraně „téček“ před protitankovými zbraněmi.
Na západ nevyrazily
Až do rozpadu Varšavské smlouvy naštěstí nedošlo ke scénáři, který by naše tankové pluky vehnal do boje. Plány totiž měly k realitě velmi daleko a očekávaly od ČSLA, že vyrazí na Západ, aby pátého dne doburácela k Augsburgu a osmého až devátého dne operace „ke státním hranicím Francie na úseku Endingen, mimo Basel, a k severní hranici Švýcarska“. Tyto směrnice zůstaly beze změny dokonce i po nepovzbudivých výsledcích simulací, při nichž celá Varšavská smlouva dokázala za čtyři dny postoupit do hloubi protivníkova území sotva o 100–150 km.
Po pádu komunismu a rozdělení Československa ofenzivní choutky z dokumentů generálních štábů naštěstí zmizely, ovšem ruku v ruce s tím šla též redukce tankového vojska AČR na několik desítek obrněnců. To už je však jiná kapitola…
