S trikolorou na pancíři: Zrod poválečného československého tankového vojska
Tankové jednotky československé meziválečné armády se koncem 30. let spoléhaly na stroje LT vz. 35 a modernější vz. 38. Po skončení druhé světové války se ve výzbroji nacházela bohatá směs německých, sovětských a britských strojů, z nichž se mělo zrodit nové tankové vojsko.
V první polovině 50. let disponovala ČSLA početnou výzbrojí a stala se mohutným ozbrojeným nástrojem schopným vést konvenční bojovou činnost. Šlo však o období velkých kvalitativních změn ve vojenství, především co do vývoje a použití nových zbraní i techniky. Zároveň se zrodila Varšavská smlouva, jež od našich vojsk v případě útoku NATO očekávala vyčkání na nukleární odvetu a následné zapojení do pozemní ofenzivy východního bloku. To vše vyžadovalo přezbrojení ČSLA na podmínky boje vedeného za použití jaderných zbraní.
Této proměně se armáda nedokázala včas přizpůsobit a stav jejího materiálního zabezpečení kolem roku 1955 neodpovídal novým požadavkům. Zatímco ručních zbraní či děl a minometů měla dost, v oblasti obrněné techniky zaostávala.
Vynucená transformace
Kvůli chronickému neplnění plánů chybělo koncem roku 1956 armádě na mírových stavech 62 tanků, 116 samohybných děl nebo 1 091 obrněných transportérů. Okamžité doplnění by si vyžádalo 1,25 miliardy Kčs – a to nepočítáme s faktem, že pro válečně rozvinovanou ČSLA se dle tabulek nedostávalo 2 000 tanků, přes 200 samohybných děl a 6 500 transportérů. Nedostatek obrněnců a speciálních vozidel pro rychlé překonávání zátarasů i zamořeného terénu značně snižoval bojeschopnost tankových a mechanizovaných útvarů.
Politické byro ÚV KSČ hodlalo situaci vyřešit novým plánem zabezpečení ČSLA. Druhou polovinu 50. let považovali komunisté za přípravné období pro nástup k plnému vybavení armády nejmodernější výzbrojí a bojovou technikou naplánovanému na třetí pětiletku (1961–1965). V této přechodné době se vývojová a výrobní základna zbrojního průmyslu měla transformovat tak, aby spolu s dodávkami ze zemí východního bloku vytvořila podmínky pro přezbrojení v souladu s požadavky jaderné války. Celkem měla republika v letech 1956–1965 napumpovat do zbrojení 51 miliard Kčs. V druhé pětiletce se předpokládalo využití 22 z nich, za něž by se mimo jiné pořídilo 1 200 tanků, 350 samohybných děl či 1 200 transportérů.
V souvislosti s popsanými změnami byla do roku 1957 definitivně ukončena výroba zastaralých licenčních tanků T-34/85 i samohybných děl SD-100 a podniky se začaly chystat na produkci modernějšího T-54. Dodatečně padlo rozhodnutí rovnou stavět vylepšený T-54A, jehož první dodávky obdržela armáda už v roce 1957. Zároveň měli tuzemští inženýři na bázi T-54 vytvořit i speciální vozidla jako mostní, vyprošťovací a plamenometné tanky.
Směs bojových strojů
Ani tentokrát se nedařilo dodržovat načrtnuté plány a už koncem roku 1957 došlo ke snížení původního objemu výroby „čtyřiapadesátky“ na polovinu. Zatímco v období 1956–1957 vzniklo 515 T-34/85 a k tomu 365 SD-100, v letech 1957–1960 šlo o 771 tanků T-54A. Vývoj za hranicemi se navíc nezastavil a plánovači ČSLA museli reagovat na změny v armádách NATO, kde vznikaly menší vysoce mobilní jednotky vybavené raketovou technikou a docházelo k zavádění moderních letadel. Proto padlo koncem 50. let rozhodnutí omezit či zastavit produkci některých neperspektivních typů vojenské techniky.
Škrty se dotkly i T-54A, přičemž kromě reakce na předpokládaný vývoj tankové zbraně šlo též o důsledek nemožnosti zajistit dost surovin. Místo standardních tanků se těžiště rozvoje přesunulo do oboru speciálních vozidel. Výsledkem se stal kupříkladu vyprošťovací VT-34, jehož dodávky začaly v roce 1959.
Neustálé změny a vývoz části obrněnců měly na bojeschopnost neblahý vliv. I když se v letech 1951–1956 vyrobilo více než 2 700 kusů T-34/85, pro ČSLA jich bylo určeno jen 1 400. S připočtením kusů dříve dodaných ze SSSR provozovala lidová armáda ve druhé polovině 50. let maximálně 1 700 těchto strojů.
Vzhledem k nedostatku moderních středních tanků byly ve skladech stále uloženy britské cromwelly (27 kusů) a challengery (20 strojů), které se vyřazení dočkaly až v roce 1959. Kolísající produkce T-54A umožnila do konce 50. let vybavit tímto typem jedinou tankovou divizi a zahájit přezbrojení další. Není divu, že v této době byly některé mobilizačně vytvářené tankové divize hodnoceny jako nebojeschopné.
Růst a změny organizace
Takřka úplně i nadále chyběly speciální obrněnce. Pro vyprošťování tanků se využívaly kořistní panthery (22 kusů) spolu s nevyzbrojenými britskými tanky Cromwell (74 kusů). Zmíněných VT-34 měla ČSLA do konce 50. let k dispozici pouze pět. Scházející střední tanky měla dočasně nahradit samohybná děla SD-100, doplněná těžkými SD-152 (24 kusů), lehkými SD-76 (65 vozidel) či typem ShPTK-40/75N (německé StuG III v počtu 47 strojů). Sečteno a podtrženo, začátkem 60. let byla ČSLA zabezpečena tankovou technikou sotva ze 70 %.
Stav byl alarmující už proto, že v průběhu této dekády vzrůstal význam tankového vojska. V letech 1960–1962 se počet jeho divizí zvýšil ze tří na pět a zůstal zachován i po zrušení jedné formace v létě 1966, protože na tankovou byla reorganizována 18. motostřelecká divize.
Tankové svazky zařazené do Západního a Středního vojenského okruhu se nacházely na plných počtech, které se stále více přibližovaly válečným – v letech 1960–1967 vzrostla jejich naplněnost v některých případech až o 2 000 osob. Tankový svazek Východního vojenského okruhu byl nejprve na snížených a od roku 1966 na takzvaných rámcových počtech, neboť mu připadl úkol zabezpečovat pouze údržbu techniky a výcvik záloh.
Pokud u tankových formací docházelo k organizačním změnám, podobaly se těm u motostřeleckých divizí – například v oblasti posílení protiletadlových útvarů. Výjimku představoval vyšší stupeň redukce divizní artilerie, protože v září 1961 byly dělostřelecké pluky reorganizovány na oddíly. Ve stejné době naopak každý tankový pluk posílila motostřelecká rota a do roku 1964 se součástí tankových divizí staly oddíly vojskových raket.
Nepřetržité dodávky techniky umožnily dotvoření trojkového systému na všech organizačních stupních tankových jednotek, čímž počet bojových obrněnců u divize dosáhl 316 strojů. Změna názoru na podobu artilerie u obrněných svazků se projevila roku 1967, kdy se dosavadní oddíl znovu rozrostl na pluk s houfnicovou a raketometnou složkou.
Pluk jako stavební kámen
Přes všechny snahy o modernizaci tanky T-54/55 přece jen zastarávaly. Protože T-62 nepředstavoval oproti „pětapadesátce“ výraznější výkonnostní posun a T-64 Moskva neuvolnila pro export, stal se náhradou teprve T-72. Sovětská armáda zařadila typ do výzbroje roku 1973, k tankovým jednotkám ČSLA se první exempláře dostaly o pět let později. Od roku 1981 se T-72 u nás také licenčně vyráběl a v ZTS Martin vzniklo 1 757 kusů, z nichž 840 putovalo do jiných zemí Varšavské smlouvy i dalších států v čele s arabskými.
„Dvaasedmdesátky“ mířily primárně k tankovým plukům, jež oficiálně spadaly mezi vševojskové jednotky, nicméně nabízely výrazně vyšší bojovou sílu než motostřelecké pluky a mohly se pochlubit též lepší mobilitou. Ne náhodou je oficiální doktrína považovala za hlavní úderný hrot ČSLA.
Podle zmíněného trojkového principu se členily na prapory, roty a čety a samy spadaly do svazku tankových i motostřeleckých divizí. Zatímco první druh divize zpravidla disponoval trojicí tankových pluků, motostřelecká měla jediný. Výjimku představovala tanková divize dislokovaná na východním Slovensku, která dostala dva tankové a dva motostřelecké regimenty. Sestava tankového pluku zahrnovala 93 středních obrněnců, tři velitelské tanky náležející velitelství, 18 samohybných minometů a devět transportérů přepravujících protiletadlové čety.
Bojový řád ČSLA detailně rozpracovával nasazení těchto útvarů. Co se týče defenzivy, dovoloval přenést akce i zpět na území nepřítele – avšak teprve poté, co tuzemská vojska jeho agresi vyčerpala správně vedenou obranou. Tankové jednotky (jednotlivé obrněnce, tankové čety i roty) měly v defenzivě působit zpravidla v rámci svého praporu. Když to situace vyžadovala, mohli je nadřízení rozdělit a připojit k jednotlivým motostřeleckým jednotkám coby posilové prvky. A někdy se obrněnce používaly i v roli protitankových záloh.
