Obyvatelné planety se mohou nacházet i u bílých trpaslíků

Když hvězda podobná Slunci dospěje na konec životní dráhy, nejprve se nafoukne jako červený obr. Poté odhodí vnější vrstvy a zůstane z ní pozvolna vychládající jádro, čili bílý trpaslík. Zánik hvězd bývá bouřlivý a lze předpokládat, že při tom dojde k likvidaci přinejmenším vnitřních planet daného planetárního systému.

Život u bílých trpaslíků

Caldon Whyte z Floridského technologického institutu a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že to neznamená odsouzení soustav bílých trpaslíků k neobyvatelnosti. V nitru bílých trpaslíků už sice neprobíhá jaderná fúze, přesto jsou ale na počátku velmi žhaví. Na jejich povrchu panuje teplota kolem 27 tisíc kelvinů nebo i víc.

Chladnutí bílých trpaslíků je navíc nesmírně pomalé, což znamená, že září ještě miliardy let. Podle Whyteho si bílí trpaslíci mohou dlouhé miliardy let udržet obyvatelnou zónu, tedy oblast, kde se na obíhajících planetách může vyskytovat kapalná voda. U bílého trpaslíka o hmotnosti 0,6 Slunce by taková zóna podle propočtů vědců mohla existovat téměř 7 miliard let. Za takto dlouhou dobu by mohl nejen vzniknout, ale i plně se rozvinout život. V této souvislosti je na místě připomenout, že pozemský život je starý zřejmě kolem 4 miliard let. 

Otázkou samozřejmě zůstává, jak by se takový život vyrovnal se zářením bílého trpaslíka. Spektrum záření bílého trpaslíka by bylo proti původní hvězdě výrazně posunuto do oblasti ultrafialového záření. Whyte s kolegy se ale domnívají, že by výsledné záření nemuselo být úplně devastující a na planetách v obyvatelné zóně by dokonce mohla probíhat fotosyntéza podobná té pozemské. Optimální obyvatelná zóna by se podle vědců nejspíš nacházela v těsné blízkosti bílého trpaslíka. 

Podle Caldona Whyteho by bílí trpaslíci mohli představovat vhodný cíl pro pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který by díky svým možnostem teoreticky mohl takovou exoplanetu obydlenou životem detekovat.