Obrněný transportér OT-64 SKOT: Symbol Československé lidové armády
V 60. letech u nás vznikla velmi progresivní konstrukce obrněného transportéru, který byl ve své době označován za jedno z nejmodernějších vozidel svého druhu na světě. Vznikl ve 4 500 exemplářích, sloužil v 15 zemích světa a v tuzemské armádě setrval do počátku 21. století.
Vývoj zahájený oficiálně roku 1958 od samého počátku provázela celá řada nesnází. Vedle technických řešení, která některé vlastnosti vozidla zlepšila v jedné oblasti a zhoršila v jiné, se konstruktéři museli potýkat s několikrát se měnícími požadavky; například se řešilo, zda má být stroj schopen plavby. Projekt někteří dokonce zcela odsoudili jako zbytečný a nevhodný s odvoláním na údajnou neschopnost čs. průmyslu takovou zakázku zvládnout. S tím šly ruku v ruce hlasy, že bychom měli na vlastní vývoj rezignovat a rovnou se obrátit na SSSR. Jeho vojenští poradci a odborníci však naopak doporučili, aby Československo vyvinulo vlastní transportéry.
Problémová spolupráce
Nadějný vývoj vozidla v Československu neunikl polské straně; ta v roce 1960 projevila zájem o spolupráci. Severní sousedé disponovali většími výrobními kapacitami a také navrhli provést nezbytné investice. Jenže brzy se začaly objevovat rozpory – Poláci začali přicházet s vlastními připomínkami, což vývoj pozdrželo (například požadavek na přidání střelecké věže či zvýšení výkonu motoru). Vedle toho požadovali, aby před zavedením do sériové výroby proběhly srovnávací zkoušky se sovětským BTR-60P. V roce 1963 bylo konečně stanoveno, že ČSSR dodá motory, převodovky a nápravy (včetně kol) a Varšava vyrobí pancéřové korby či navijáky.
Problém přišel i po dodání prvních sériových kusů do Polska; ty se brzy porouchaly, ale vyšetřování zjistilo, že za vším stála nevhodná údržba. Potíže byly i s pancéřovými korbami, které praskaly, a polská strana, přestože o tom věděla, dále pokračovala v jejich produkci. Spolupráce nebyla výhodná ani po ekonomické stránce, když vyrobené součástky putovaly často neefektivně z jedné země do druhé. Navíc brzy přišly i spory o jejich cenu.
OT-64 SKOT
- DÉLKA: 7,44 m
- ŠÍŘKA: 2,5 m
- SVĚTLÁ VÝŠKA: 4 m
- POHOTOVOSTNÍ HMOTNOST: 12 150 kg
- CELKOVÁ HMOTNOST: 14 150 kg
- MAX. RYCHLOST ZATÍŽENÉHO VOZIDLA: 94 km/h
- MAX. STOUPAVOST: 70 %
- PŘEKROČITELNOST ZÁKOPU: 200 cm
- PRŮMĚRNÁ SPOTŘEBA PALIVA NA 100 KM: 40 l
- DOJEZD: 740 km
- MOTOR: čtyřdobý vzduchem chlazený vznětový
vidlicový osmiválec Tatra T-928-14 (132 kW)
Součásti vozidla
- Automatický naviják je vybaven vypínací spojkou, jež umožňuje i ruční odvíjení lana
- Ve střeše nad sedadlem velitele je průlez a v jeho víku je instalován periskop
- Kupole se třemi zasklenými neprůstřelnými průzory zajišťuje řidiči dobrou viditelnost
- Tato verze disponuje sovětským kulometem DŠKM 1938/46 ráže 12,7 mm
- Za řidičem se nachází filtrační a ventilační zařízení. Ventilátor nasává zamořený venkovní vzduch, který je následně ve filtrech odmořen a poté rozváděn do celého transportéru
- Prostor pro velitele a řidiče má po obou stranách samostatné vstupní dveře
- V bočních stěnách se nacházejí střílny. Vozidlo je jinak vodotěsné a vzduchotěsné. Prostor byl rozdělen vzduchotěsnými přepážkami na tři samostatné části – prostor pro řidiče a velitele, motorový prostor a prostor pro výsadek
- V prostoru pro výsadek se nacházejí sklopná sedadla a může se v něm přepravit 18 osob
- Pohon na vodě zajišťovaly dva lodní šrouby. Při pohybu na hladině se vozidlo řídí hydraulicky ovládanými kormidly
- Osm kol uložených na lichoběžníkových ramenech s vinutými válcovými pružinami disponovalo centrálním huštěním pneumatik. Dvě spřažené přední nápravy byly řiditelné a umožňovaly zatáčení o nejmenším poloměru 10,5 m. Vozidlo mělo pohon na všechna kola
