Obnovené zřízení zemské: Zákoník, ústava nebo základ absolutismu?

Období předbělohorské a pobělohorské máme tendenci vnímat odděleně, jako by ani jedno nenavazovalo na druhé. Většinou k nim lidé také zaujímají výrazná hodnotící stanoviska. Předbělohorská doba je obvykle považována za pozitivní pro české obyvatelstvo a dobu pobělohorskou naopak lidé často odsuzují. Nechme nyní stranou, že si toto zjednodušené vidění většinová česká společnost hýčká již přes jedno století, a soustřeďme se na ony časy „přelomu“ mezi oběma epochami, tedy na dvacátá léta 17. století. V centru pozornosti budou stát klíčové právní úpravy, jejichž dosavadní interpretace podporovala ono černobílé vidění českých dějin raného novověku. Jde o Obnovená zřízení zemská pro Čechy (1627) a Moravu (1628). 

Obnovené zřízení zemské nebylo, jak se často dočteme, žádnou ústavou. To je moderní termín, který je jednak nevhodný pro starší dějiny, a navíc zemská zřízení obecně obsahovala kromě státního také procesní, trestní či dědičné právo, takže bychom je mohli s jistou mírou zjednodušení spíše označit za zemské zákoníky.

Úskalí první: absolutismus

Nyní se ale vraťme na začátek a podívejme se na dosavadní výklady obou zákoníků. Tvrdívá se, že obnovená zřízení zavedla v Čechách a na Moravě absolutismus a že Ferdinand II. byl absolutním monarchou. Je to způsobeno zejména tím, že oba zákoníky jsou interpretovány pouze v kontextu českých zemí a hlavně se srovnávají se staršími právními úpravami v Čechách a na Moravě, kterými byly Vladislavské zřízení zemské (1500) a jeho revize, či Kniha tovačovská (1490) a různá moravská zemská zřízení.

To v sobě ale ukrývá hned dvojí nebezpečí. Předně se z pohledu 16. století hodnotí realita mladší doby, která prostě byla jiná a jestli byla „lepší“ nebo „horší“, nemohou historikové říci, protože takové otázky jsou ahistorické. Hlavně se ale vůbec nebere v potaz, že Ferdinand II. i ostatní čeští králové z dynastie Habsburků zároveň vládli i v dalších zemích. Pokud by totiž fungoval jednoduchý výklad, že Ferdinand II. se stal absolutistickým panovníkem, pak by bylo logické, že se buď zcela stejně jako v Čechách choval i v ostatních svých zemích, nebo ještě lépe že zavedl jednotný zákoník pro celou svou složenou říši.

Fakta nám ale dávají jednoduchou lekci. Žádný celoříšský zákoník nikdy v raném novověku v habsburském soustátí nevznikl a navíc ve dvacátých letech 17. století prosadil Ferdinand II. nové a příkřejší celozemské právní úpravy jen v Čechách a na Moravě. Ve většině zemí totiž nadále fungovaly původní zvyklosti z 16. století a do značné míry se tu prosazovalo i původní zvykové právo. Jednoduše řečeno byly země habsburského soustátí v barokní době z hlediska práva decentralizované.

Úskalí druhé: teorie a praxe

Další velký problém stávající interpretace spočívá v tom, že jednostranně preferuje pouze právně historický úhel pohledu. Jinými slovy se historici soustředili jenom na vlastní texty obnovených zřízení a porovnávali je se staršími úpravami i dobovými právními teoriemi, ale do nedávna se vůbec neptali na to, jak se pak ustanovení zákoníků uváděla do praxe, jak je využíval sám král a jak stavové. Jde tedy o to zjistit, zda tyto normy fungovaly i ve skutečnosti a nestály jen na papíře.

Při bližším zkoumání se ukazuje, že mezi normou a realitou přeci jen nějaké rozdíly, jak už tak bývá, existovaly. Stavovské členění společnosti zůstalo i po vydání Obnoveného zřízení zachováno a v nejvyšších zemských úřadech také nedošlo k žádným radikálním změnám. Vždyť v Čechách byl zrušen jen jeden z osmi nejvyšších úřadů vyhrazených vyšší šlechtě a místo něj přibyly v zemské vládě dvě jiné funkce. U rytířů pak pouze ubyla funkce karlštejnského purkrabí. Stavovství jako takové ostatně zaniklo až v polovině 19. století.

Skvělým nástrojem v rukou panovníka se mohlo stát nařízení, že nejvyšší úředníci budou jmenováni pouze na pět let. Ve skutečnosti král úředníky neustále potvrzoval, takže se ve funkcích udrželi až do povýšení či smrti. Právo jmenovat úředníky si nově vyhradil král, a mohl tak ovlivňovat dění v Čechách třeba tím, že by do funkcí jmenoval loajální cizince.

To se ale zase ve skutečnosti nestalo. Když se podíváme na skladbu nejvyšších zemských úředníků v Čechách v letech 1627–1705, dojdeme k jednoznačným závěrům. Za tu dobu bylo jmenováno do funkcí 36 mužů, pouze čtyři z nich ovšem nepocházeli z tradičních českých rodů a polovina z nich dokonce byla příslušníky panských rodů, jež jmenovalo už Vladislavské zřízení zemské v roce 1500! Čechám tedy rozhodně nevládli žádní cizinci, ačkoliv sem nově přišlo dost rodů z ostatních částí habsburského soustátí.

Nový úhel pohledu

I v některých dalších bodech se při bližším pohledu ukazuje, že realita byla komplikovanější, než to při četbě obnovených zřízení na první pohled vypadá. Tyto i další nové poznatky přinášejí zejména historici mladší generace, mezi nimiž vynikají vídeňský Petr Maťa a brněnský Jiří David. Konstatují, že v nových zákonících se sice král pokusil získat kontrolu nad sněmem, ale „habsburští panovníci neměli možnost přímo ovlivňovat charakter rozhodnutí sněmu v jimi proponovaných bodech a vynucovat si jejich schválení.“

Až na drobné výjimky prý proti obnoveným zřízením nikdo z tehdejších elit nevystupoval a ani neměl důvod vystupovat, protože většinu nařízení vnímali buď pozitivně, nebo ztratila postupně smysl. Oba autoři to dokládají několika fakty. Konstatují třeba, že přestalo vadit, že stavové nemohou sami svolávat sněmy, protože jejich jednání se v 17. století tak protahovalo, že zasedaly téměř permanentně (nejdelší trvaly i více než rok!). Také ztráta možnosti navrhovat na jednání sněmu vlastní body programu přestala být vnímána jako politický problém, protože většina panovnických nařízení byla předem se stavy konzultována.

TIP: Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?

Stavové sice byli nadále loajálními poddanými, to ale automaticky neznamená, že byli pasivními politiky. Sněmovní jednání dokládají, že o schválení panovnických propozic a výšce povolovaných berní se nadále vedly tuhé boje. Stavové se snažili vlastní zemi uhájit před přehnanými daňovými požadavky panovníka, využívali zdržovací taktiky a vyjednávali různé ústupky. Navíc se často sami mezi sebou prudce dohadovali na dalším postupu a rozhodně se tedy nejednalo o monolitní a beznázorovou masu privilegovaných.