Apokalyptická přitažlivost Dungeness: Divoký západ na britský způsob
Jako teprve nedávno osídlený americký západ nebo svět po apokalypse – tak působí část pobřeží anglického Kentu zvaná Dungeness. Místo, které je svým způsobem krásné právě proto, že se tváří smutně, opuštěně a jako bez života
Kolorit regionu Dungeness dokresluje dvojice atomových elektráren, několik majáků, nejmenší úzkokolejka na světě, originální luxusní apartmány, polorozpadlé zahradní domky a národní rezervace. Místní lidé oblasti přezdívají „jediná britská poušť“, přestože v Británii – a tedy ani zde – není o srážky zrovna nouze. Jindy puntičkářští Britové však na zmíněném označení trvají, a pokud se do Dungeness vypravíte například během horkého červnového dne, kdy vyprahlou lokalitu zalévá ostré slunce, budete muset uznat, že mají pravdu.
Dungeness představuje oblázkové pobřežní pásmo vybíhající hluboko do Lamanšského (nebo Anglického, jak se mu na ostrovech říká) průlivu. Kvůli své poloze čelí neutichajícímu silnému větru a mořským proudům, které formují zajímavé duny z valounků. Celá lokalita je nejen národní rezervací, ale také oblastí zvláštního přírodovědného významu neboli SSSI – Site of Special Scientific Interest. Vedle milovníků průmyslové historie a designu tedy přitahuje hlavně botaniky, ornitology a entomology. Tamní pobřeží se navíc neustále mění, neboť na jedné straně moře z pevniny ukusuje, zatímco jinde zase ustupuje a odhaluje dno.
Novodobí dobyvatelé
Počátkem 21. století uvedl jistý anglický televizní kanál program o neobvyklých či extravagantních přímořských domech a letoviscích. Moderátor v něm mimo jiné představil nenápadný domek krabicového stylu, jakých v Dungeness najdete spoustu. Extravagance a jedinečnost však nesouvisela ani tak se stavbou samotnou, jako spíš s jejím okolím. Největší důraz přitom moderátor kladl na nedalekou atomovou elektrárnu a na celkovou až neromantickou osamělost místa.
Zanedlouho následoval další pořad, tentokrát přírodovědný, a do „pouštní“ oblasti Kentu, jenž se stal první římskou kolonií na britském území, se začali stahovat novodobí dobyvatelé – turisté a obchodníci s nemovitostmi.
Milion návštěvníků?
Stačilo pár dokumentů v televizi a návštěvníci z velkých měst i ze zahraničí převrátili místním lidem tradiční hodnoty naruby. Kdo měl možnost odejít, ten svůj dům prodal či pronajal a má se dobře: Dřív v lokalitě nikdo bydlet nechtěl a tamní pozemky byly velmi levné, ovšem díky mediální pozornosti jejich cena prudce vzrostla – přízemní dvoupokojový domek přijde v Dungeness na 240 tisíc liber (tedy asi devět milionů korun). V jiných, turistikou nedotčených částech Kentu přitom za stejnou cenu koupíte dvakrát větší dům.
Návštěvníkům vychází vstříc dokonce i strážní věž pobřežní hlídky: Lze si ji pronajmout na pět nocí v přepočtu za 32 tisíc korun, jeden den natáčení v jejích prostorách či v okolí pak vyjde na víc než 20 tisíc a zaplatíte i v případě, že tam chcete pouze fotit modelky. Peníze však neproudí k místním lidem, nýbrž k agenturám sídlícím v Londýně.
V současnosti prý oblast navštíví milion turistů ročně. Nicméně při procházce „pustinou“ se nevyhnete pocitu, že se jedná o velmi nadsazené číslo: Ani za krásného slunečného dne totiž obvykle nepotkáte víc než pár aut a tamní restaurace jsou věčně poloprázdné.
Válečné uši
Je to však právě magická osamělost, která každému návštěvníkovi učaruje. Při dlouhých melancholických procházkách nepotkáte živou duši, zato narazíte na nezvyklé domky na spadnutí či opuštěné průmyslové stavby. Tamní architektura připomíná staré sci-fi filmy, včetně železobetonových „zrcadlových naslouchadel“, jimž místní říkají „uši“. Zařízení vznikala mezi lety 1920 a 1940 jako detektory nepřátelských letadel a fungovala v kombinaci s výstražnými sirénami s dosahem téměř 40 km. Oba systémy byly sice již za druhé světové války překonány, nicméně uši v lokalitě stojí dodnes.
Vyplatí se navštívit také starý maják (viz Světlo na moři), kde vás přivítá milý průvodce a s radostí vás zasvětí do všech technických detailů stavby. Určitě byste neměli minout ani miniaturní železnici, která vznikla v roce 1927, měří celkem 21,7 km a vede do malebného Cinque Port of Hythe, jednoho z pěti přístavů vybudovaných na obranu hrabství Kent.
Lákavá křehkost
Trnem v oku starousedlíkům, ale i ochráncům přírody je však letiště Lydd, jehož provoz ohrožuje vzácné druhy ptactva. Pokud by se povedlo prosadit návrh na zvýšení počtu přepravených pasažérů ze čtyř tisíc na půl milionu ročně, mohl by lokalitu opustit mimo jiné i morčák bílý, krásný druh kachny žijící v severských lesích. Ve Finsku například tento pták již úplně vymizel, a tak jsou na jeho pravidelné návraty do Dungeness obyvatelé náležitě hrdí. Nebezpečí by hrozilo také potápce žlutorohé, jednomu z nejkrásnějších britských opeřenců.
I tento „boj“ ilustruje jedinečnost a pomyslnou křehkost Dungeness. Pokud se tedy chcete projít po pravé britské poušti a zažít nefalšovanou westernovou atmosféru, neměli byste váhat příliš dlouho.
Světlo na moři
Na území Dungeness fungovalo postupně pět majáků. Nejdřív námořníkům svítila na cestu pouze strážní věž, nicméně už v roce 1615 vybudovali místní lidé první regulérní maják. O dvacet let později si ustupující moře vynutilo druhou stavbu, blíž k vodě, a třetí věž se kvůli změnám pobřeží musela vztyčit roku 1792: Její světlo vyhaslo teprve v roce 1904, ale zbyla z ní pouze spodní část, kde žili strážci.
Tou dobou již ovšem dělníci dokončovali další signální zařízení, které stojí dodnes, nicméně funguje pouze jako muzeum. V roce 1961 jej nahradil poslední, pátý maják, jehož vznik si vynutilo prchavé moře, ale také atomová elektrárna, která „bránila ve výhledu“.
Tajemné jméno
Ačkoliv není jisté, odkud přesně pochází netradiční pojmenování Dungeness, pravděpodobně vzniklo spojením staroseverského „nes“ (v překladu „ostroh“) a názvu přilehlé bažiny Denge. Existuje však také teorie, která původ jména zasazuje do Francie: Pokud by byla pravdivá, mohli bychom Dungeness přeložit jako „nebezpečný nos“.
