Novozélanďané proti Blitzkriegu: Novozélandský pěšák vs. německý motocyklista (1)

Mnohdy se říká, že od léta 1940 do léta 1941 stála Velká Británie proti agresivnímu Německu takřka sama, nicméně toto tvrzení opomíjí jeden velmi důležitý fakt v podobě existence britského impéria. To mohlo těžce zkoušeným ostrovům poskytovat obrovskou podporu a skutečně tak činilo. Do války tudíž zamířili například Kanaďané, Australané a Novozélanďané, kteří měřili síly s Osou především na středomořském a severoafrickém bojišti. Třetí říše tam sázela na svou tehdy mimořádně progresivní manévrovou taktiku, do které zapadalo i masivní nasazení rychlých motorizovaných sil. Ty měly sloužit primárně pro taktický průzkum, ovšem v praxi se velmi často zapojovaly i do přímého boje.

Válka se blíží

Nový Zéland v meziválečném období udržoval jen útvary teritoriální obrany, jež odpovídaly jedné lehké pěší divizi. Je však nutné dodat, že to platilo pouze organizačně, nikoli z hlediska počtů, jelikož zákon z roku 1930 limitoval velikost těchto sil na pouhých 6 000 mužů, což byl přibližně třetinový stav běžné divize. Zároveň nahradil povinnou vojenskou službu za dobrovolnou. Oba tyto kroky odpovídaly společensky tehdy silně rozšířenému pacifismu, jenž se odrážel i v politické sféře, neboť vláda hleděla na ozbrojené síly se zjevnou nechutí jako na nutné zlo.

Situace se začala postupně měnit až na konci 30. let, kdy bylo zřejmé, že válka se neúprosně blíží. Stav novozélandské divize tak narostl na zhruba 10 300 osob a začalo se také s budováním druhé divize, jež dostala oficiální název 2nd New Zealand Expeditionary Force. Odpovídalo to tomu, že se počítalo s jejím nasazením pro obranu impéria, kdežto původní 1st New Zealand Division se měla nadále starat o bezpečnost Nového Zélandu.

Formování expediční divize

Každá divize obsahovala zejména tři pěší brigády a kromě nich i několik pomocných jednotek na úrovni pluků a praporů, například obrněné, dělostřelecké, ženijní a zásobovací. Narůstal i počet dobrovolníků, který se blížil číslu 60 000, jenže asi čtvrtina neprošla zdravotními testy, a tak se v červnu 1940 musela obnovit povinná vojenská služba a její horní věková hranice se zvedla z 35 na 40 let.

Bylo ale velice příznačné, jak se měnila etnická struktura vojska, respektive podíl domorodých Maorů. Před válkou totiž jevili o službu poměrně malý zájem, ale reálné ohrožení země silně zapůsobilo na jejich mentalitu a kulturu, která měla v zásadě válečnický charakter. Akcentovala čest, kamarádství a ochranu společenství, do něhož jednotlivec patří. Maorové se tedy hromadně hlásili, byť se museli potýkat s přetrvávajícím rasismem, jenž omezoval jejich služební postup, ovšem i to se záhy zlepšilo a Maorové se dostávali na velitelské pozice.

Problémy s disciplínou

Navzdory nástupu do armády se ale odmítali vzdát některých svých zvyků a tradic, a proto se nadále oddávali původním rituálům včetně válečnických tanců. Velení na to zpočátku hledělo všelijak, ale nakonec se rozhodlo toto specifikum tolerovat a poskytlo Maorům prostor, aby si své tradice uchovali. Ony tance totiž měly i nepopiratelný praktický efekt, jelikož zlepšovaly fyzickou kondici, posilovaly společného ducha jednotek a v neposlední řadě měly i pozitivní efekt na psychiku před bitvou.

Problematičtější už byl maorský poněkud svérázný pohled na disciplínu. V jejich společenství fungovala demokracie a o všem včetně vojenských otázek se hlasovalo, takže když muži považovali rozkaz za chybný či nesmyslný, občas se nechtěli podřizovat, zvláště ne bílým důstojníkům. Maorové zkrátka důvěřovali jedině tomu, u koho viděli příklad opravdové osobní statečnosti.

Stateční domorodí válečníci

Pokud ale došlo na skutečný boj, předváděli novozélandští domorodci úžasné výkony. Těch bylo třeba, jelikož co do výbavy představovaly tyto expediční síly v rámci impéria příslovečné chudé příbuzné. Postrádaly tanky a zprvu i protitankové zbraně, ve srovnání s britskými útvary provozovaly méně motorových vozidel, přestože po stránce pěchotní výzbroje se shodovaly s britskými předpisy.

TIP: Nejlepší opakovačky světových válek: Lee Enfield

Každé pěší družstvo tudíž mělo pušky Lee-Enfielda lehký kulomet Bren, kdežto o podporu se staraly těžké kulomety Vickers a minomety ráže 51 mm, pro ty ale byla často k dispozici jen kouřová munice. Také pěchotní výcvik, jehož závěrečná fáze se obvykle odehrávala v Egyptě, odpovídal britským normám, nicméně dnes bychom jej hodnotili jako nedostatečný, šablonovitý a málo vhodný pro vzdorování modernější německé taktice. Něco podobného platilo také pro spojení, neboť Novozélanďané měli jen málo vysílaček, které navíc v horách Řecka a Kréty fungovaly značně problematicky, takže se často používaly polní telefony. Ty byly spolehlivější, jenže do manévrového boje se příliš nehodily.

Dokončení v neděli 12. prosince