Něžné jméno s tíživou minulostí: Pevnost Terezín představovala ve své době evropskou špičku

Za první slezské války, která byla bojem o rakouské dědictví, dobyla Prahu francouzsko-bavorsko-saská vojska. Severozápadní pohraničí Čech, levý labský břeh a údolí Ohře se staly i v dalších letech dějištěm snadného průchodu tentokrát pruských vojsk, jež tudy hned dvakrát postupovala ku Praze. Roku 1744 vedl tímto územím svůj nejsilnější armádní sbor sám pruský král Fridrich II., jeho další armády útočily na Prahu od severu a severovýchodu. Zásobování pruských oddílů obstarávaly lodě, jimiž se převážel náklad z Magdeburku do Lovosic a Litoměřic a odtud po souši ku Praze. Když měli Prusové Prahu v rukou, spadly jim do klína prakticky celé Čechy.

Oblíbená pruská trasa

A máme tu válku sedmiletou. Po vítězství v bitvě u Lovosic v roce 1756 postupovali Prusové přes Budyni nad Ohří a po spojení s vojsky, která se valila z Lužice a Slezska, opět oblehli Prahu. Jejich těžké dělostřelectvo působilo ve městě obrovské škody, zatímco z vojenských základen v Sasku putovalo množství válečného materiálu a proviantu po trase Drážďany–Pirna–Lovosice–Budyně nad Ohří ku Praze. Kromě toho se náklady opět převážely po Labi do Lovosic a Litoměřic, kde si Prusové zřídili polní pekárny. Prahu zachránilo před kapitulací jenom rakouské vítězství u Kolína a uherská a francouzská pomoc, která nakonec Fridricha II. donutila vyklidit Čechy.

Ale ještě nám pořád zbývá jedno pruské tažení, to poslední v 18. století, za již vzpomínané bramborové války. Pro útočníka už nebylo tak úspěšné, přesto se mu však podařilo obsadit část severovýchodních a severních Čech – Litoměřice, Teplice, Ústí nad Labem, Českou, Lípu, Úštěk. Pruská jízda pronikala do Budyně, Mostu a Žatce a ohrožovala i Prahu. Dobře rozestavěná rakouská obrana a úspěch protiútočných manévrů nicméně donutily Fridricha II. se z Čech zase odporoučet.

Všechny tyto válečné operace ukázaly, že v Čechách byla klíčovým bodem Praha a na Moravě Olomouc. Na obraně těchto měst závisela bezpečnost Vídně, kterou by nepřítel po ovládnutí Čech a Moravy mohl snadno ohrozit. Bránit je z jejich vlastních hradeb bylo nemožné nebo to nemělo dlouhodobé šance. Rakouští vojenští odborníci se proto snažili přenést těžiště obrany těchto center do vzdálenějších oblastí. Kromě opevnění Olomouce a Chebu a posílení pražské pevnostní soustavy naléhali vojenští inženýři na výstavbu nových opevnění v severovýchodních a severních Čechách. Patřil k nim Hradec Králové a Ples, později nazvaný Josefov. V roce 1780 rozhodl Josef II. také o vybudování pevnosti Theresienstadt, čili Terezína.  

Deset let práce

Konečné rozhodnutí Josefa II. vybudovat v severních Čechách novou pevnost, pojmenovanou na počest císařovny Marie Terezie, oznámil dne 10. ledna 1780 polní zbrojmistr Karel Klement Pellegrini. Pevnost to měla být mohutná a jejím úkolem bylo čelit dalším možným útokům ze Saska. Projektována byla poblíž soutoku Ohře a Labe u Litoměřic. Vyhlídli pro ni prostor stávajících vesnic Německé Kopisty a Trávčice. Tato pevnost měla být budována podle nejnovějších zásad bastionového způsobu opevňování, který byl formulován v polovině 18. století francouzskou inženýrskou školou v Mezieres. 

Začaly se chystat projekty a zároveň s nimi probíhaly přípravné práce spojené se zbořením dvou vesnic, srovnáním a navýšením terénu a přeložením řeky Ohře do nového řečiště. Ony dvě nešťastné vsi nesly jména Německé Kopisty a Trávčice. Jejich obyvatelé se museli podobně jako v Plese za výkupné vzdát majetku a odstěhovat se. Stavba však zasáhla i katastr dalších obcí, mimo jiné města Litoměřic.

Práce se plně rozběhly na jaře 1781 a jejich hlavní objem skončil v roce 1790. V průběhu deseti lety výstavby byl vybudován složitý komplex pevnostních zařízení, který se skládal ze tří částí: Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře, Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře a z Horního a Dolního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří (retranchement byla kasematová nadstavba na bastionu, která uzavírala jeho hrdlo a umožňovala obranu i v případě jeho obsazení nepřítelem). Jelikož se stavělo na uvolněné a rovné ploše, byla velikost pevnosti i její tvar dány výhradně vojenskou taktikou. Díky tomu má Terezín ukázkový hvězdicovitý tvar. Celkový rozsah opevnění dosáhl téměř čtyř set hektarů.

Strategické poslání

Proč se stavělo zrovna tady? Bylo pro to několik důvodů. Rakouským vojenským specialistům vyhovovala poloha, která umožňovala využít obranné funkce řeky Ohře, příhodného terénu i blízké labské vodní cesty. Labe mělo být od nové pevnosti vzdáleno na dostřel tehdejších děl. Řeka by umožňovala zásobování pevnosti a její blízkost by zase mohla zabezpečovat ochranu rozsáhlých armádních skladů v Litoměřicích, Lovosicích a Budyni. Hlavním strategickým posláním Terezína však byla kontrola suchozemské cesty Praha–Drážďany a labského vodního spojení. Funkce v době války stanovilo vrchní vojenské velení ve Vídni velmi přesně. Předpokládalo se, že silnému nepřátelskému vojsku ze Saska pevnost sice nezabrání proniknout hlouběji do vnitrozemí, ale bude představovat účinný obranný uzel, který nepřítel nebude moci obejít, a bude tak muset hlavní síly vrhnout právě proti této pevnosti. 

Její obrana přitom bude tak mohutná, že obránci budou moci odolávat do doby, než přijdou na pomoc polní vojska, pro něž budou v pevnosti připraveny operační zásoby. V případě, že by naopak habsburská armáda zahájila útočnou operaci do Saska, měla pevnost sloužit jako základna pro útočící vojska.

Hlavní pevnost byla podle projektu postavena ve tvaru protáhlé osmiúhelníkové hvězdice o délce strany 380 metrů. Samotné hradby měly šířku 30 metrů. Její součástí se stalo i vlastní město Terezín neboli Theresienstadt. Císařským osídlovacím patentem z prosince roku 1782 se stal královským městem, ve skutečnosti však byl až do konce 19. století zcela podřízen vojenským potřebám. Zůstal jakýmsi nepřirozeným sídlištěm, sevřeným těsným krunýřem hradeb a valů, které znemožňovaly založení průmyslu. Rovněž zaměstnání většiny obyvatel bylo spojeno s potřebami vojska. Celkové pojetí civilních staveb vycházelo z užitečnosti a rozumnosti, vše bylo jednoduché a strohé. Vojenská funkce pevnosti vtiskla své rysy nejen architektuře, ale i jeho obyvatelům. Město se osídlovalo regulovaně a erár otevřel brány jen takovým zájemcům, kteří ovládali řemeslo potřebné pro fungování posádky.

Evropská špička

Důležitým činitelem při obraně terezínské pevnosti byla voda. Tu bylo možné napouštět systémem stavidel do pevnostních příkopů i rozsáhlých záplavových ploch před hradbami. Západní strana Hlavní pevnosti a východní strana Malé pevnosti, které nebylo z důvodů poněkud vyvýšeného terénu možné ochránit vodou, byla zabezpečena rozsáhlým systémem podzemních galerií s minami a odposlouchávacími chodbami o délce téměř třiceti kilometrů, který ovšem nedosahoval rozsahu a složitosti obdobných zařízení v Josefově. Mezierská škola nicméně byla vrcholem pevnostního stavitelství a Terezín znamenal a stále znamená skvělý a ve světovém měřítku unikátní příklad uplatnění myšlenek této inženýrské školy v praxi. Pevnostní stavitelství na území českých zemí jím dosáhlo absolutní špičky.

V červnu 1790 byl za přítomnosti generálního ženijního ředitele, polního zbrojmistra Pellegriniho úspěšně přezkoušen celý systém pevnosti, přičemž proběhlo rovněž cvičné napouštění příkopů a záplavových ploch vodou. Poté už nic nepřekáželo tomu, aby byl Terezín předán armádě do plného užívání. Touto pevností dospěl bastionový způsob opevňování ke svému vrcholu, ale zároveň prakticky zakončil svoji skoro třísetletou nadvládu v dějinách fortifikací. Pokrok měl jít záhy dál a bastionové pevnosti proměnil v archaismus.

Pevnost i vězení

Z celého pevnostního komplexu je dnes kvůli éře protektorátu zdaleka nejznámější Malá pevnost. Původní projekt z konce 18. století počítal s tím, že na místě dnešní Malé pevnosti bude stát pouhá jednoduchá předsunutá pevnůstka. Nakonec se však názory pevnostních stavitelů i vyšších vojenských a politických míst ve Vídni změnily a byla vybudována samostatná pevnostní stavba.

Malá pevnost přitom měla hned od počátku funkci pevnostního vězení. Říkalo se jí Festungs Stockhaus. Pro tyto účely se dobře hodil přední kasematový trakt obdélníkové pevnostní stavby, který je přivrácen k městu Terezínu. Uzavřeného prostoru pevnosti se využívalo i k jiným účelům – byla tu kasárna, takzvaný důstojnický pavilon, konírny, skladiště střelného prachu, dělostřelecké a proviantní sklady a další objekty. Vojenská trestnice pohltila jak kriminální delikventy, tak politické vězně. Možnosti „pracovního využití vězňů“ byly značné. Vojenská správa zde zřídila krejčovské, obuvnické a jiné dílny.

Z prominentních vězňů zde pobýval hrabě Alexander Ypsilanti, jeden z vůdců řeckého povstání proti turecké samovládě, a v roce 1848 sem putovali revolucionáři z pražského červnového povstání. Těsné cely Malé pevnosti obývali také účastníci sarajevského atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este. V březnu 1918 zde zemřel také zubožený Gavrilo Princip, jehož výstřely nasměrovaly neklidnou Evropu do Velké války.  

Terezín v chmurném 20. století

Za první světové války byla Malá pevnost Terezín přeplněna nejen zatčenými vojáky, ale i civilními osobami, které projevovaly odpor proti válce urážkou majestátu nebo velezrádnými řečmi. Za první republiky pak byla proměněna ve vojenskou věznici a trestnici, zatímco Hlavní pevnost zůstala vojenským městem. Od dob habsburské monarchie až do roku 1994 sloužila bývalá pevnostní kasárna k ubytování vojska.

Nejtragičtější kapitolou bylo období druhé světové války, kdy byl objekt Malé pevnosti přeměněn na věznici pražského gestapa a Hlavní pevnost se stala židovským ghettem. V Terezíně během války zahynulo 37 tisíc lidí. Hrůzy druhé světové války tak do značné míry překryly původní obraz tohoto unikátního architektonického díla.