Neviditelné drama: Tichý skon hvězdy v chřtánu supermasivní černé díry
Ne všechny hvězdy pohlcené supermasivní černou dírou končí dramatickým zábleskem – některé zanikají pomalu a tiše, jak ukazuje nový model astronomů z Institutu Maxe Plancka.
Případy, kdy supermasivní černá díra rozdrtí a pohltí hvězdu, která se dostala příliš blízko, jsou sice vzácné, ale vědci se s nimi občas setkávají. Jak se ukazuje, ne vždy musejí mít takové události stejný scénář. Aleksandra Olejaková z Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku v Mnichově a její kolegové popisují jinou podobu osudového setkání.
Vědci vzali do úvahy situaci, kdy se stará hvězda typu podobr, která vyčerpala téměř všechen vodík a brzy se změní na červeného obra, dostane tak blízko k supermasivní černé díře, že se jí zmocní mohutné slapové síly, ale současně ne tak blízko, aby ji černá díra okamžitě roztrhala a kompletně celou pozřela.
Když hvězda umírá bez světla
Tým Olejakové modeloval hvězdu o hmotnosti dvou sluncí, která se nejprve vyskytovala ve dvojhvězdném systému v centru Mléčné dráhy. V určitém okamžiku se tato dvojhvězda dostala do těsné blízkosti supermasivní černé díry a rozpadla se. Podobr zůstal na orbitě u supermasivní černé díry, která se do hvězdy „zakousla“. Supermasivní černá díra nejprve připravila hvězdu o vnější vrstvy a z podobra zůstalo jen husté heliové jádro. To ještě nějakou dobu kroužilo kolem černé díry, než ho definitivně pozřela.
Modelování ukázalo, že v takovém případě nevznikne typický jasný záblesk, který bychom mohli detekovat. Určitě ne v Mléčné dráze, jejíž jádro je zahalené prachem a plynem.
Olejaková a spol. se ale domnívají, že bychom i přes absenci jasného záblesku mohli takovou událost detekovat. Měla by totiž vytvářet gravitační vlny, které jsou sice příliš slabé na soudobé gravitační observatoře jako LIGO či Virgo, měly by je ale zachytit vesmírné gravitační observatoře, jako je plánovaná observatoř LISA.
