Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (1)
V průběhu druhé světové války vypracoval švédský generální štáb plány vojenských operací směřujících k osvobození Dánska a Norska od německé nadvlády. Konflikt však skončil dříve, než mohly být tyto ambiciózní akce realizovány.
Švédsku přineslo období let 1939–1945 řadu komplikací. Oficiálně zachovávalo toto království tradiční neutralitu – naposledy totiž vedlo válku proti Napoleonovi a jeho spojenci Dánsku v letech 1813–1814 a od té doby stálo mimo všechny zásadní konflikty včetně Velké války. Politika neutrality byla mezi obyvateli Švédska velmi populární, protože dlouhé období míru umožnilo nerušený rozvoj obchodu a průmyslu. Zhoršování mezinárodní situace ve 30. letech však přimělo švédskou armádu k modernizaci arzenálu a země uplatňovala formu ozbrojené neutrality.
Situaci vyhrotilo německé napadení Polska v září 1939, které přerostlo v rozsáhlý celoevropský konflikt. Vzhledem ke své strategické poloze lákalo Švédsko nejen Hitlera, ale i Brity a Francouze. Země proto usilovně zbrojila a s obavami sledovala sovětskou agresi vůči Finsku zahájenou v listopadu 1939, kdy už bojové operace probíhaly v bezprostřední blízkosti švédského území.
Neválčící země
Během zimní války prohlásila vláda ve Stockholmu Švédsko za „neválčící zemi“. To umožnilo podporovat Finy čelící mnohonásobné sovětské přesile dodávkami zbraní, surovin i tolik potřebných financí. Přímou vojenskou pomoc Finsku poskytl sbor tvořený více než 8 200 švédskými dobrovolníky, jejichž bojové zkušenosti se v budoucnu mohly velmi dobře hodit – například vzhledem k hrozbě, kterou představovala Hitlerova třetí říše. V dubnu 1940 napadli Němci Dánsko a ozbrojené síly tohoto státu kapitulovaly prakticky bez odporu.
V Norsku však vypukly tvrdé boje a britská vláda se snažila této severské zemi vojensky pomoci. Švédsko v nastalé situaci otevřelo hranice uprchlíkům, ale jinak svému sousedovi ničím nepomohlo a po dvou měsících Wehrmacht Norsko ovládl. Severská země se ocitla doslova v obklíčení nacistickou velmocí a Hitler reálně uvažoval o invazi. Dokonce už nechal vypracovat tajný plán dobytí Švédska s krycím označením Polární liška (Polarfuchs).
Kormidlo se otáčí
Vláda premiéra Albina Hanssona se této neradostné možnosti vyhnula postupem, který by se dal označit jako tajné spojenectví. Němci mohli přes švédské území převážet vlaky naložené vojenským materiálem a také k nim proudily dodávky tolik žádané železné rudy. Po zahájení operace Barbarossa tlak ze strany třetí říše ještě zesílil a Hanssonova vláda byla nucena povolit průjezd celé 163. pěší divize Wehrmachtu do Finska. Němci také mohli bez omezení využívat švédský vzdušný prostor i pobřežní vody. Díky tomu k invazi nedošlo, ale po německých porážkách u Stalingradu a Kurska se naopak zvýšil diplomatický nátlak ze strany Británie a USA.
Švédská ochota pomáhat Hitlerovi pomalu vyhasínala a nastal pokles vývozu strategicky významných produktů do Německa včetně kuličkových ložisek, které naopak začali Švédové dodávat Britům. Posléze byly dokonce povoleny přelety britských letounů přes švédské území, což usnadnilo provádění náletů na Německo. Zlepšovaly se i vztahy se Sovětským svazem, jemuž Švédsko poskytlo státní úvěr a pomohlo uzavřít příměří s Finskem.
Zachraňte Dánsko
Obrat ve vývoji světové války nutil špičky švédských ozbrojených sil k diskusím o případném větším zapojení do bojových operací. Jejich úvahy se točily zejména okolo sousedních zemí Dánska a Norska, jež se stále nacházely pod německou okupací. V průběhu roku 1943 tak začaly práce na operačním plánu švédské invaze, který posléze dostal název „Zachraňte Dánsko“ (Rädda Danmark).
Mělo se jednat o úder švédských sil do východních oblastí Dánského království, který by byl spuštěn v okamžiku, když by postup britsko-amerických sil dosáhl v oblasti severního Německa dánské hranice. Švédští velitelé v čele s náčelníkem obranného štábu generálmajorem Carlem Augustem Ehrensvärdem počítali především s vyloděním na největším dánském ostrově Själland o rozloze 7 031 km², na němž se nachází hlavní město Kodaň. Druhý úder by směřoval na strategicky významný ostrov Bornholm (588 km²) v jihozápadní části Baltského moře.
Tvrdý oříšek
Vylodění na obou ostrovech se mělo zúčastnit celkem 1 158 transportních plavidel a zhruba stovka válečných lodí. Invazní síly tvořil III. sbor švédské armády složený z 1. a 9. pěší divize, 8. obrněné a 7. motorizované brigády. Počítalo se také se zapojením 4 000 dánských vojáků vycvičených ve Švédsku (Den Danske Brigade). Celkem se mělo na operaci podílet 60 000 dobře vyzbrojených mužů.
Zpravodajské informace hovořily o tom, že Němci mají na Själlandu asi 28 000 vojáků, kteří připravují zničení či zablokování tamních přístavů. V Kodani navíc počátkem roku 1945 kotvily zbytky německého hladinového loďstva v čele s těžkým křižníkem Prinz Eugen vyzbrojeným osmi děly ráže 203 mm, dále se tam nacházel lehký křižník Nürnberg, čtyři torpédoborce, několik minolovek a 20 hlídkových člunů.
Také Bornholm Němci opevňovali, a to zejména poté, co se sovětské síly koncem září 1944 vylodily na Západoestonském souostroví v Baltu a obsadily ostrov Saaremaa. Bylo proto jasné, že švédské útvary musí počítat s tvrdým odporem a realizace operace nebude jednoduchou záležitostí.
