Švédsko za druhé světové války: Neutralita a složité balancování mezi zájmy velmocí

Neutralita byla ve švédské společnosti již dlouho zavedeným pojmem. Vždyť toto severské království vedlo válku naposledy proti Napoleonovi a jeho spojenci Dánsku v letech 1813–1814. Toto střetnutí Švédsku vyneslo zisk Norska, které bylo vojensky okupováno v roce 1815. Od té doby stála země tří korunek stranou všech velkých evropských konfliktů, ať již šlo o krymskou válku, válku Pruska a Rakouska s Dánskem roku 1864, prusko-rakouskou či prusko-francouzskou válku. Politika neutrality byla mezi obyvateli Švédska velmi populární, protože dlouhé období míru umožnilo nerušený rozvoj obchodu a průmyslu. Ani rozpad unie s Norskem roku 1905 nevyvolal žádné ozbrojené střety a proběhl v klidu. Během první světové války sice panovaly obavy z případného napadení Ruskem, ty se ale nakonec nenaplnily a neutrální pozici Švédska nikdo neohrozil.

Meziválečné období

Ve 20. letech získala ve světě šokovaném obrovskými ztrátami z první světové války na popularitě idea kolektivní bezpečnosti. Jistě se jednalo o dobrou myšlenku, ale vývoj mezinárodní politiky šel zejména po nástupu nacistů k moci v Německu jiným směrem. Také švédští politikové si uvědomovali, že země musí spoléhat především sama na sebe. Armáda se proto snažila modernizovat výzbroj a Švédsko uplatňovalo formu ozbrojené neutrality. Ta spočívá v politice vlastního vyzbrojování pro případ, že by došlo k agresi ze strany některé cizí mocnosti. Počítat se ale muselo i s radikály na domácí politické scéně. 

Poté, co se v Itálii stal roku 1922 premiérem Benito Mussolini a začal upevňovat svůj režim, našel v Evropě mnoho obdivovatelů a ani Švédsko nebylo výjimkou. První fašisticky laděné uskupení tam vzniklo už v roce 1924 a o šest let později se objevila Švédská nacionálně socialistická strana (Svenska Nationalsocialistiska Partiet, SNSP), v jejímž čele stál Birger Furugård. Ten chtěl sjednotit všechny fašisticky či nacisticky orientované skupiny a některé z nich se skutečně k SNSP přidaly. Po roce 1933 začala nacistický model vládnutí považovat většina švédských krajních pravičáků za přitažlivější než Mussoliniho režim. Jednalo se o logický vývoj, protože Německo bylo Švédsku mnohem bližší z geografického i kulturního hlediska. 

Švédští nacisté ale nedokázali najít společnou řeč a v SNSP došlo ke štěpení, když se odtrhla frakce vedená Svenem-Olovem Lindholmem. Ten poté založil Nacionálně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsocialistiska Arbetarepartiet, NSAP), která se stala vůdčí švédskou politickou stranou nacistického typu. Měla i své ženské a mládežnické organizace, stejně tak jako uniformovanou polovojenskou složku. Volební výsledky ale byly nevalné, takže se strana rozhodla víc zdůrazňovat své švédské kořeny a přejmenovala se na Švédskou socialistickou koalici (Svensk Socialistisk Samling, SSS). I tak se ale nacistům nepodařilo získat ani jedno křeslo v parlamentu a dílčí úspěchy zaznamenali jenom v komunálních volbách.

Zimní válka

Politická situace mezitím přituhovala a po napadení Polska nacistickým Německem se rozhořel nový světový konflikt. Švédská společnost byla tehdy silně nacionalisticky laděná, čemuž napomáhala skutečnost, že v zemi žily jen nepočetné národnostní menšiny. Vlastenecké cítění stmelovalo lidi bez ohledu na politické přesvědčení, ať už šlo o konzervativce, liberály nebo sociální demokraty. Stalo se tak hlavním faktorem udržujícím Švédsko mimo světovou válku. To ale neznamená, že by se válečné dění země vůbec nedotklo. 

Švédové si dobře uvědomovali, že představují lákavou kořist jak vzhledem ke své strategické poloze, tak i kvůli významným ložiskům železné rudy a různých minerálů. Plány na obsazení Švédska se tedy nezabýval jen Hitler, ale i Britové a Francouzi. Země proto usilovně zbrojila a v letech 1939 a 1940 přesáhly částky určené na obranu 50 % ze všech státních výdajů.

Když potom Sovětský svaz přepadl 30. listopadu 1939 Finsko, dospěla válka do severní Evropy. Samotné Švédsko se ocitlo ve vážném ohrožení, jelikož šlo o sousední zemi. Ve Finsku navíc mnoho Švédů žilo a mělo tam různé rodinné vazby. Politikové ve Stockholmu proto nevydali prohlášení o neutralitě, ale pouze vyhlásili Švédsko za „neválčící“ zemi. To umožnilo podporovat Finy čelící mnohonásobné přesile dodávkami zbraní, surovin i tolik potřebných financí. Přímou vojenskou pomoc Finsku poskytl sbor tvořený více než 8 200 švédskými dobrovolníky. Asi pět stovek Švédů pak sloužilo rovnou ve finské armádě. Všechny tyto aktivity podpořily Finy v jejich statečné obraně a Moskva oficiálně protestovala proti švédskému postupu. Vláda ve Stockholmu však odpověděla, že se jedná pouze o omezenou pomoc a do války se Sovětským svazem země vstoupit rozhodně nehodlá. Pro budoucí vývoj to mělo značný význam.

Pád Norska

Nebezpečí však představovala zejména třetí říše. Už v prvních týdnech války došlo k potopení některých obchodních lodí pocházejících ze skandinávských zemí, jimž se staly osudné miny, torpédoborce či ponorky. Švédská vláda proto na nic nečekala a okamžitě zahájila jednání s válčícími stranami o podmínkách mořeplavby. Už v průběhu prosince 1939 bylo dosaženo dohody s Británií i s Německem, což mělo zajistit švédským lodím bezpečí.

K dramatickému zhoršení situace ale došlo 9. dubna 1940, když Němci napadli Dánsko a Norsko. Zatímco dánské ozbrojené síly kapitulovaly téměř bez odporu, v Norsku se rozhořely prudké boje a situaci se snažily zachránit spojenecké posily. Do Švédska proudilo mnoho uprchlíků, kteří sice byli přijati, ale jinak vláda svému napadenému sousedovi ničím nepomohla. Na rozdíl od zimná války tentokrát Norům nedodávala ani zbraně či pohonné hmoty a Švédsko zůstalo v tomto konfliktu striktně neutrální. Když potom nacistické Německo okupovalo celé Norsko, pozice Švédů se ještě zhoršila. Vláda premiéra Pera Albina Hanssona žádné sympatie k nacismu necítila, ale nyní měla německé vojáky doslova „za humny“ a na danou situaci musela reagovat.

Hitler následně přišel s návrhem, že Švédsko nebude okupováno, pokud se Německo stane výhradním odběratelem železné rudy ze země tří korunek. Dokumenty nalezené po válce ukázaly, že Wehrmacht měl skutečně vypracován podrobný plán napadení Švédska pod krycím označením Polární liška (Polarfuchs) a Hitler o jeho provedení reálně uvažoval. Vláda ve Stockholmu se ale této eventualitě vyhnula postupem, který by se dal označit jako tajné spojenectví. Němci mohli přes švédské území převážet vlaky naložené vojenským materiálem a tato skutečnost byla po válce Hanssonovi a jeho ministrům vytýkána. Jenže vzhledem k nevybíravému nátlaku mnohem silnější mocnosti mohli Švédové těžko postupovat jinak, pokud se chtěli vyhnout přímé okupaci.

Domácí scéna

Sovětská agrese proti Finsku vyvolala změny na švédské politické mapě a podnítila vznik takzvané velké koalice tvořené sociálními demokraty a dalšími třemi stranami liberálního či konzervativního střihu. Tato koalice zůstala u moci až do konce války a díky ní nedocházelo na vnitropolitické scéně k vážnějším střetům. Pokud jde o domácí nacisty, SS vyvíjela za války jen malou činnost, protože řada členů byla povolána do služby v armádě. Policejní tlak na opozici v čele s nacisty a komunisty vzrostl, jelikož režim si nemohl dovolit mít na vlastním území pátou kolonu, ať již v podobě militantních stoupenců Německa či Sovětského svazu. 

Po vypuknutí zimní války se ve Švédsku začaly projevovat silné antikomunistické nálady a někteří komunističtí politici byli zatčeni a následně internováni. Ve městě Luleå dokonce někdo zapálil 3. března 1940 redakci komunistických novin Norrskensflamman přičemž zahynulo pět lidí. Vojenské úspěchy Německa v Evropě v letech 1939–1941 nicméně pronacisticky naladily členy některých politických stran, zejména pravicové Švédské národní federace (Sveriges Nationella Förbund, SNF), která získávala z Německa finanční podporu.

Vzhledem k tomu, že k německé ani sovětské invazi nakonec nedošlo, získali kromě veteránů zimní války bojové zkušenosti pouze dobrovolníci, jimž bylo po zahájení tažení proti Sovětskému svazu umožněno vstoupit do finské armády. Sdružovali se především v rámci samostatného praporu Hangö působícího u finského 19. pěšího pluku. Malý počet švédských dobrovolníků se také ocitl v řadách 5. tankové divize SS „Wiking“ a posléze 11. divize tankových granátníků SS „Nordland“. Nasazeni byli nejen na východní frontě, ale i na Balkáně proti jugoslávským partyzánům. Celkový počet Švédů sloužících u německých jednotek však nepřesáhl 200 mužů a šlo tedy jen o marginální záležitost.

Internační a výcvikové tábory

Švédská vláda se kromě ustupování nacistickému Německu rozhodla zajistit bezpečí své země i některými dalšími značně kontroverzními způsoby. Chtěla totiž mít pod kontrolou všechny elementy, které mohly představovat z nějakého důvodu nebezpečí. V únoru 1940 proto začaly fungovat internační tábory, jichž postupně vzniklo celkem 14. Ocitli se v nich hlavně komunisté, radikální socialisté, odboroví předáci a podobně. Tito lidé byli považováni za příliš nespolehlivé pro službu v armádě, ale stát je zároveň nehodlal ponechat na svobodě. Oficiálně nešlo o vězně, ale o „pracovníky“ (arbetskompanier). Nežili sice v tak drastických podmínkách jako vězni nacistických táborů, přesto zažívali tvrdý režim. V táborech se mimoto ocitli sovětští vojáci, kteří utekli z německých lágrů na norském území, nebo naopak i němečtí dezertéři.

Problém také představoval značný počet uprchlíků z Norska po německém vpádu v dubnu 1940. Jednalo se celkem asi o 60 000 lidí, mezi nimiž se nacházelo mnoho mladých mužů, kteří by se rádi přidali k norským zahraničním jednotkám připravujícím se ve Skotsku či Kanadě na boj proti Němcům. Švédská vláda si však uvědomovala, že pobyt těchto lidí představuje značný bezpečnostní i politický problém. Práceschopní uprchlíci nejdřív pracovali v lesích na těžbě dřeva nebo stavěli silnice. Koncem roku 1943 vláda rozhodla o tom, že vybuduje tábory, ve kterých se fyzicky zdatní Norové budou cvičit jakožto „policejní rezervy“. 

Oficiální zdůvodnění říkalo, že se tito muži budou podílet na udržování pořádku v Norsku po ústupu či kapitulaci Němců. Ve skutečnosti však bylo v celkem 17 táborech podrobeno vojenskému výcviku asi 14 000 mužů a dalším 6 000 povolili Švédové odjezd ze země, aby se mohli připojit ke spojeneckým jednotkám. Kritikové tohoto postupu argumentovali tím, že se jednalo o zjevné porušení oficiálně deklarované švédské neutrality. Na druhé straně však tisíce dobře vycvičených mužů napomohly ke stabilizaci poválečné situace v Norsku zdevastovaném pěti lety nacistické okupace.

Válka na východě

Jestliže byla situace Švédska v letech 1939–1941 komplikovaná, ještě těžší pozici měla jeho vláda po zahájení operace Barbarossa 22. června 1941. Finové totiž toužili po odplatě za porážku v zimní válce a přidali se na stranu Německa, takže se opět mělo bojovat v blízkosti švédského území. Hitlerův tlak na poslední neutrální zemi v severní Evropě zesílil a Hanssonovu vládu přinutil k dalším ústupkům. Přes území severního Švédska například přejela do Finska celá 163. pěší divize Wehrmachtu a Němci bez jakéhokoliv omezení využívali švédský vzdušný prostor či pobřežní vody. Navenek to bylo obyvatelstvu zdůvodňováno tím, že je třeba pomoci Finům opět bojujícím se Sovětským svazem. Přes švédské území se také mohli vrátit němečtí námořníci z posádek některých potopených lodí.

Po německých porážkách u Stalingradu a Kurska se však karta začala obracet a ochota Švédů k další pomoci Hitlerovi pomalu mizela. S tím souvisel i narůstající tlak ze strany Velké Británie a USA. Hanssonův kabinet proto nejprve v srpnu 1943 zrušil povolení k průjezdu dalších německých vojenských transportů přes švédské území s výjimkou nemocničních vlaků. 

Také vývoz strategicky významných produktů do Německa klesal, což se týkalo například velice ceněných kuličkových ložisek. Ta poté naopak putovala k Britům. I když se v Berlíně snažili tento vývoj zvrátit, do roku 1944 klesl švédský dovoz i vývoz na méně než 50 % v porovnání s rokem 1941. Posléze byly dokonce povoleny přelety britských letounů přes švédské území, což usnadnilo provádění náletů na Německo. Když pak v červnu 1944 dopadla na švédské území jedna z německých raket V-2, která se během testovacího letu odchýlila od plánovaného kursu, využili Švédové situaci a vyměnili cenné trosky rakety s Brity za stíhačky Supermarine Spitfire. Zlepšovaly se i vztahy se Sovětským svazem, jemuž Švédsko poskytlo státní úvěr a pomohlo uzavřít příměří s Finskem.

Neutralita, nebo zbabělost?

Jak tedy celkově hodnotit švédskou politiku za druhé světové války? Existují dva hlavní úhly pohledu. První je kritický a říká, že řada obyvatel otevřeně sympatizovala s Hitlerem a samotná švédská vláda byla zbabělá, takže Němcům dlouho ustupovala prakticky ve všem. Přísun strategicky významných surovin pak napomáhal nacistické válečné mašinerii. Jednalo se zejména o železnou rudu, jejíž dodávky pokryly celou čtvrtinu německé válečné spotřeby. Švédové obrátili až v letech 1943–1944, kdy už jasně viděli, že Německo válku nemůže vyhrát. Poté se z nich stali aktivní spolupracovníci Britů a Američanů, čímž si chtěli zajistit dobrou pozici v poválečném světě. Z tohoto pohledu kritizoval Švédy i Winston Churchill.

Na druhé straně ale obránci švédského postupu prohlašovali, že hlavním úkolem každé vlády je především starost o vlastní obyvatelstvo a Hanssonův kabinet v tomto ohledu dělal, co mohl. Švédská pozice byla mimořádně složitá zejména po okupaci Norska. Tehdy zůstala země tří korunek obklopena státy, které nacistické Německo buď přímo okupovalo (Dánsko, Norsko), nebo se jednalo o jeho spojence (Finsko). V této situaci pak byl kompromis uzavřený s nacisty nutný, jinak hrozila přímá intervence se všemi z toho plynoucími důsledky. Faktem ale zůstává, že mezinárodní pověst Švédska byla po skončení války dost pošramocená a trvalo dlouho, než se ji podařilo znovu vylepšit.