Neřest z Nového světa: O rozšíření tabáku se zasloužila hlavně třicetiletá válka

Cesta tabáku evropským kontinentem proběhla vlastně nadvakrát. V prvním případě poměrně nenápadně – po objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem, se v průběhu 16. století stal, spolu s dalšími rostlinami z „Nového světa“, novinkou v klášterních zahradách a také atrakcí v okrasných parcích některých šlechticů. Začal se prodávat v apatykách a lékaři a botanici o něm psali odborná pojednání. O této rozporuplné rostlině tak diskutovali pouze zasvěcení odborníci, kteří se věnovali jejím reálným či domnělým léčivým účinkům a způsobům její aplikace. Objevovali se jistě i první kuřáci, ale k masovému užívání tabáku ještě nedocházelo.

U nás nalezneme první zmínku o tabáku v botanickém díle Adama Zalužanského ze Zalužan Methodi Herbariae Libri Tres z roku 1592, kde autor uvádí, že „tabák jest bylinou již obyčejnou“. Další informace pak najdeme v Matthioliho herbáři v překladu Adama Hubera z Riesenpachu z roku 1596. Ten zmiňuje, že léčivé účinky obou tehdy známých druhů tabáku (virginského a selského) jsou odlišné, přičemž „šťáva z listů tabáku selského vši a blechy zahání“.

Jeho hlavní využití spočívalo v tom, že se z byliny získával „olej velmi hojitelný, který zvláště nové rány rychle hojí“. Huber také píše: „Indianští obyvatelé podkuřují se listím této byliny, a tím dýmem přijímajíce jej v sebe, občerstvují se ustavše po velikých a těžkých pracech. Z toho nejprve bývají trochu veselí, potom lehýčce zesnou. A protož nevšickni a zvláště zahálčiví a nedělní lidé užívati ho mají. Neb jsem to sám viděl, že jim více škodil, nežli prospěl“.

Kouření se rozšiřuje

První kuřáci se stali průkopníky druhé cesty Evropou a tentokrát šlo především o námořníky a vojáky. Přes baltské a severomořské přístavy se od závěru 16. století, a zejména v první polovině století následujícího vnitrozemím šířila „sláva“ tabáku.

V této době zároveň vstupují do historie také keramické dýmky, které se staly nejpoužívanějším prostředkem pro kouření v Evropě po další tři staletí až do pokročilého 19. století. Angličtí námořníci si z Ameriky přiváželi dýmky domorodců a požadovali podobné předměty od místních hrnčířů, a tak se postupně zrodili specialisté na jejich výrobu – dýmkaři. Jednalo se vlastně o jeden z prvních masově rozšířených specializovaných předmětů spotřebního charakteru, který byl poměrně snadno a rychle vyráběn v obrovských počtech a stejně tak snadno ničen nebo ztrácen.

Odborníci se domnívají, že kuřákovi vydržela keramická dýmka maximálně měsíc. Doba užívání jedné dýmky se samozřejmě různila, jasné však je, že šlo o předmět křehký, který při bujarém veselí v hostinci, při těžké fyzické práci či v bojové vřavě rychle podlehl zkáze. Na dobových obrazech můžeme proto spatřit kuřáky s dýmkou zastrčenou za kloboukem, tak aby se nezlomila, když ji nepoužívali. V případě těch nejběžnějších a nejlevnějších dýmek šlo o předměty finančně dostupné i nejnižším sociálním skupinám obyvatel. Právě tyto faktory znamenaly, že byly během staletí vyrobeny a následně zničeno obrovské množství dýmek.

Ve vnitrozemí přebírali v plné míře úlohu šiřitelů tabáku vojáci. Velký podíl na rychlém rozvoji kouření i šňupání měl především nejvýznamnější ozbrojený konflikt první poloviny 17. století – třicetiletá válka. Ta umožnila rozšíření tabáku mezi prostým lidem především v oblasti střední Evropy a zlozvyk se nevyhnul ani ženám, dětem nebo představitelům církve.

Příchod do českých zemí

Zikmund Winter barvitě popsal, jak mohl vypadat první kontakt Pražanů s kouřením tabáku. Ve svém historickém románu Mistr Kampanus, kde líčící pohnutý osud českého národa v období okolo bitvy na Bílé hoře, popisuje setkání s anglickými žoldnéři: „Pulpit běžel hlubokou cestou všecek vyjeven – ale neběžel sám, běželo s ním hejno mladých, starých – všickni běželi za anglickými vojáky třemi, kteří majíce nějaké trubky v ústech, vypouštěli z huby kouř. „Mordydy, to je fraška, mordydy, blázni, kouř z trubky, kouř z huby! A kde to hoří, mordydy, a co ta trubka? Je mosazná, že toho chlapa nepálí v hubě?“ A nedal pokoj Pulpit kožišník, vždy se těch Englenderů ptal, arci marně, až konečně ukazoval prstem do té trubky. I pochopil jeden z vojáků a tvrdým hlasem vyrazil jako z hmoždíře: „Dabak“.

Zákazy kouření tabáku odhlasoval zemský sněm již v roce 1652 a znovu roku 1658. První zákaz byl tedy vydán pouhé čtyři roky po konci třicetileté války a svědčí o tom, že se kouření šířilo jako lavina a začalo představovat problém, kterým se musel sněm zabývat. Nařízení je jedna věc, jeho dodržování však druhá, a tak na základě dobových zpráv víme, že se v Čechách i na Moravě kouřilo dál, i když byl zákaz oficiálně zrušen až od roku 1664.

Například hrabě Bedřich z Oppersdorfu vydal roku 1652 na svých panstvích – hodonínském a strážnickém – nařízení, kterým se připojil k zákazu kouření tabáku vydaného zemským sněmem. V nařízení uvádí: „Jest to vskutku shledáno, že kouření do kraje přišlo veliceť, ohyzdné užívání tohoto kouřícího tabáku mezi obecním lidem ve zvyk přišlo, takže nejen vojáci, ale i sedláci a čeleď tabákem se obírají, odkudže sobě ne toliko různé nemoci vzbuzují, ale též trousíce v stavení uhlí, působí škody zapálením měst a vesnic, dvorův a chalup, což chudí na některých místech už pocítili…“

Porušení zákazu kouření bylo (spíše výjimečně) skutečně vrchností trestáno. Uveďme si jeden příklad, který se stal roku 1661. Tehdy byl za kouření tabáku odsouzen poddaný Jacob Hildebrand z Albrechtic v bruntálském okrese. Šlo však o jediný podobný trest na celém panství Frýdlant a kouření představovalo v tomto případě spíše vítanou záminku k trestu za pomluvy a napadení, kterých se Jacob dopustil na svém bratru – starostovi obce.

Zákazům navzdory

Oficiální dovoz tabáku sice po jeho zákazu takřka ustal, ale pašované zboží zajistilo dostatečné zásoby všem zdejším kuřákům. Někteří obchodníci viděli v tabáku potenciálně významný zdroj zisků. O tom svědčí četné žádosti pražských obchodníků adresované české komoře, ve kterých žádali buď udělení monopolu na prodej tabáku (pachtovné), nebo volný prodej s přirážkou na zboží (tedy spotřební daní).

Mezi nimi se objevuje také jistý vysloužilý důstojník z třicetileté války – rytmistr Petr Theobaldt. Ani jemu nebylo vyhověno, protože panoval oficiální zákaz, nicméně roku 1661 dostal právo konfiskovat veškerý jím nalezený pašovaný tabák a z jeho prodeje měl dostat plnou polovinu ceny. Složité hledání kontrabandu to jistě nebylo – prodával se snad na každém trhu. Rytmistr si údajně práci zjednodušil tím, že si pronajal prostory v pražském Ungeltu (celní sklady v sousedství Staroměstského náměstí), kam židovští obchodníci tabák (ať už pašovaný nebo legální určený pouze pro tranzit přes Čechy) rovnou vozili. Za to od nich dostával určitou roční platbu a poplatek za každý ze skladu expedovaný tabák. To bylo sice zjevné porušení privilegia uděleného mu českou komorou, ale i přes následné šetření komise za tento prohřešek nebyl nijak potrestán a jeho pozici to neoslabilo. Po legalizaci tabáku si naopak roku 1665 pronajal vybírání dovozní přirážky na tabák. V čele společnosti stál rytmistr – zasloužilý voják a dobrý křesťan, ale silný kapitál, který byl pro toto podnikání nezbytný, mu poskytli jeho společníci – bohatí židovští obchodníci.

Ve 2. polovině 17. století vystoupala spotřeba tabáku v našich zemích až na 0,8 kg na hlavu a rok, přičemž zhruba na stejné úrovni zůstala po celé následující století. Jde samozřejmě pouze o odhad, který započítává jak známá čísla ze zisků oficiálně daněného tabáku, tak pravděpodobný objem pašovaného tabáku. Cena obyčejného tabáku se na přelomu 60. a 70. let 17. století pohybovala okolo 10 až 12 krejcarů za libru (pašovaný stál okolo 8 krejcarů), libra kvalitního drahého brazilského tabáku pak stála 45–50 krejcarů. Pro srovnání pinta piva vyšla v téže době na 5 krejcarů, kopa vajec na 15.

TIP: Podnikatelky s tabákem: Jak se žilo trafikantkám za Rakouska-Uherska?

V dalších dvou staletích se významně proměnil trh s tabákem, zaveden byl státní monopol, který postupně přinášel obrovské zisky, jak rakouské říši, tak soukromým podnikatelům. Měnila se také podoba dýmek – v našich zemích se více a více prosazovaly dýmky dvojdílné s keramickou hlavičkou a dřevěnou troubelí, a později se objevil také nový materiál – porcelán, který značně rozšířil možnosti výzdoby dýmek malováním. Ale to už je další příběh, který se netýká úplných začátků kouření u nás.