Nepřítel, nebo spojenec? Jak vnímalo obyvatelstvo českých zemí osmanské Turky?
V roce 1526 byly české země začleněny do soustátí, které pak po téměř dvě staletí plnilo důležitou úlohu v obraně křesťanské Evropy. Habsburská monarchie tvořila pomyslný „pancíř Západu“ proti vpádům vyznavačů islámu, kterým bitva u Moháče otevřela dveře k dalšímu postupu do Podunají
České země nikdy bezprostředně nehraničily s oblastmi, které dlouhodobě ovládali osmanští Turci. Přesto turecká expanze do jihovýchodní Evropy výrazně ovlivňovala životy našich předků. Vedle vytrvalého pocitu ohrožení ze strany obávané Osmanské říše se obyvatelé zemí Koruny české museli vyrovnávat i s ekonomickými a dalšími dopady bojů proti „největšímu nepříteli všeho křesťanstva“.
(Ne)přítel před branami
Vnímání Turků v očích obyvatelstva habsburské monarchie bylo formováno pocitem ohrožení ze strany Osmanské říše, výraznými náboženskými a kulturními odlišnostmi i dlouhodobým působením protiturecké propagandy. Sotva proto překvapí, že v nazírání Čechů, Moravanů, Slezanů a Lužičanů na muslimské dobyvatele jednoznačně převažovaly negativní stereotypy.
V úvahách některých představitelů nekatolického tábora však Osmanská říše naopak představovala mocenský faktor, s nímž spojovali naděje na prosazení vlastních nábožensko-politických cílů. Tyto tendence vypluly napovrch v době českého stavovského povstání, kdy stavovští politikové (včetně Václava Budovce) navázali užší diplomatické styky s Cařihradem. Myšlenky na zapojení Turků do boje proti Habsburkům přežívaly ještě po Bílé hoře u české a moravské nekatolické emigrace. Koketoval s nimi také „učitel národů“ Jan Amos Komenský. Na převažujícím odporu vůči „nevěřícím“ však nic nezměnily.
Exponované markrabství
Ve srovnání s ostatními zeměmi České koruny byla na Moravě v 16. a 17. století turecká hrozba vnímána intenzivněji. Vyplývalo to z geografické polohy markrabství, jehož obyvatelé měli s vpády Osmanů a jejich spojenců bezprostřední zkušenosti. Zvlášť temnou stopu zanechaly v moravských dějinách nájezdy oddílů Štěpána Bočkaje a turecké tažení z let 1663–1664, kdy bylo mnoho lidí odvlečeno do zajetí. Strach Moravanů z islámského půlměsíce navíc jitřila domácí i cizí křesťanská vojska, která často využívala markrabství jako nástupiště před přesunem do Uher.
Zabezpečením obrany markrabství se vytrvale zabývaly moravské zemské sněmy. Před tureckými vpády měla zemi hájit postupně zdokonalovaná soustava fortifikací, lemujících jihovýchodní hranice země. V případě akutního nebezpečí byla doplňována o další obranná opatření, k nimž patřily záseky v karpatských průsmycích, tarasení přívozů, brodů a mostů či zvyšování hladiny řeky Moravy, oddělující markrabství od Uher. Posádky pevností měly po zpozorování nepřátelských manévrů v blízkosti hranic neprodleně zahájit štafetové předávání varovných signálů. Mimo to si Moravané platili zvědy, kteří monitorovali situaci v Uhrách.
Nelehké financování
Válčení v Uhrách pohlcovalo závratné sumy peněz. Financování obrany proti osmanské expanzi se proto stalo hlavním tématem v jednáních mezi habsburským dvorem a stavovskými obcemi jednotlivých zemí monarchie. Klíčovou úlohu v zajišťování potřebných prostředků hrály od počátku daně, v dobové češtině označované též jako berně. Právě v 16. století se prosadila pravidelnost jejich výběru a neustále se hledaly nové a nové způsoby zdanění.
Navzdory sílící úloze státu zůstalo povolování berní až na výjimky v pravomoci zemských sněmů, před nimiž museli panovníci svoje finanční požadavky obhajovat – ať už osobně či v zastoupení. O ekonomickém významu zemí České koruny svědčí skutečnost, že jejich celkové daňové odvody byly výrazně vyšší než úhrnné platby všech rakouských zemí. Přímo extrémní nárůst berního břemene provázel válku na přelomu 16. a 17. století, kdy se platily daně jak z nemovitého majetku, tak ze široké škály spotřebního zboží. Absence účinných kontrolních mechanismů se odrážela v četných případech nelegálních machinací s berními přiznáními. Od daňových podvodů neodradily ani sankce, které za to hrozily.
TIP: Co si slibovala česká šlechta od pohanských Turků?
Navíc se panovníci pokoušeli získávat peníze řadou dalších způsobů. Zdroj vysokých půjček s problematickou návratností nacházeli v pokladnách zeměpanských měst. Ta se pod tlakem ujímala také nevděčné úlohy ručitelů za panovnické dluhy u jiných věřitelů. Moravská města se kvůli tomu na počátku 17. století dostala do prekérní situace, neboť na nich páni z Tiefenbachu nevybíravým způsobem vymáhali uhrazení vlastních nedobytných pohledávek u Rudolfa II.
