Neporazitelní bojovníci: Jak se vyvíjela husitská revoluce do bitvy u Domažlic

Ve skutečnosti už od prvních let povstání byly rozdíly mezi jednotlivými husitskými proudy znatelné. Nemohlo tomu být jinak, když revoluční náboženské ideje spojily dohromady lidi ze všech možných sociálních skupin s naprosto rozdílnými zájmy a cíli. Po dlouhých diskuzích se roku 1421 dokázali husité shodnout na sněmu v Čáslavi jenom na základních programových bodech, jimiž se staly čtyři pražské artikuly. Tento program zůstal v platnosti až do konce husitských válek, i když si ho každá ze stran vykládala po svém.

Pyšný svárlivý hejtman

Ani silná osobnost šedesátiletého jednookého hejtmana Jana Žižky, který vyhrával jednu bitvu za druhou, nemohla názorové proudy sjednotit. Jeho vojevůdcovské schopnosti a zavedení vozové hradby vyhnaly z Čech dvě křížové výpravy a porazily i domácí katolíky. Jenže Žižka zpychl a začal se pokládat za nejvyšší autoritu, nejen ve věcech vojenských, ale i politických či náboženských. Byl to on, kdo položil v jižních Čechách na hoře Tábor u nové husitské obce základy polního vojska, z nějž později vyrostli profesionální bojovníci, což do té doby bylo u osob neurozeného původu nevídané. Jenže zároveň netrvalo dlouho a hejtmanova tvrdohlavost ho přivedla do sporů s táborskými kněžími, takže se nakonec sbalil a roku 1423 přesídlil se svými věrnými příznivci do východních Čech, kde působil husitský svaz orebitů s centrem v Hradci Králové.

Také zde však příchod sebevědomého hejtmana vyvolal rozpory. Žižka využil nepřítomnosti několika svých šlechtických spojenců, kteří dosud stáli v čele orebského svazu, a vyvolal převrat ve svůj prospěch. Jedním ze zrazených šlechticů byl Diviš Bořek z Miletínka, o němž se říkalo, že byl předtím Žižkův přítel, ale od té chvíle stanul pevně v řadách konzervativních husitů, které o 11 let později vedl u Lipan proti polním vojskům. Zatím ovšem Žižka nastolil ve východních Čechách vládu pevné ruky a i zde začal budovat disciplinované polní vojsko podle svého známého tvrdého vojenského řádu.

Slepý hejtman, který o druhé oko přišel roku 1421 při obléhání hradu Rábí, tak stál u zrodu obou nejsilnějších profesionálních armád, které se časem z božích bojovníků proměnily v rabující tlupy toužící po kořisti a vojenské slávě. V první polovině dvacátých let však ještě bojovali za ideály.

Ať byl Žižka jakkoliv tvrdý, vždycky vedl své lidi k tomu, aby pohrdali světskými statky, kořistí i luxusem a brali si jen to, co k životu nezbytně potřebovali. Věřili, že byli Bohem vyvoleni k tomu, aby nastolili království boží na zemi. Žižka se odmítl podrobit synovci polského panovníka Zikmundu Korybutovi, kterého husitská šlechta a pražští měšťané vybrali jako budoucího českého krále. Bez podpory slepého hejtmana ovšem neměl šanci se prosadit a musel odjet s nepořízenou.

Šlechta proti Žižkovi

Trpělivost českých pánů se zpupným hejtmanem postupně přetékala, až musela jít otázka víry stranou. Aby odstranili „nekorunovaného vládce“ Čech, byli ochotní spojit se dokonce i katolíci s umírněnými kališníky, což bylo předtím nemyslitelné. Roku 1423 vznikla svatohavelská koalice, kde měli převahu čeští velmožové, tedy vyšší šlechta, jež si rozhodně nehodlala nechat nic diktovat od nějakého zemana, jakým byl Žižka. Ke koalici se přidali i Pražané, protože na Starém Městě po počátečních bojích s radikálním kazatelem Janem Želivským nakonec také zvítězila strana umírněných. 

Žižka jim však všem ukázal, že bez ohledu na svou slepotu a počet nepřátel nemíní prohrát absolutně s nikým. V červnu 1424 ho uzavřeli do kleští v Kostelci nad Labem, ale on jim utekl. Pronásledovali ho, ale on si na ně počkal v příhodném údolí u Malešova nedaleko Kutné Hory, kde je zmasakroval jako králíky. Z lovené zvěře se obratně proměnil v lovce a „zachránil“ tak husitskou revoluci na dalších 10 let. Nebýt jeho geniality, stal by se Malešov předčasnou bitvou u Lipan. Takhle museli umírnění kališníci moc radikálních bratrstev ještě dlouho respektovat a podřizovat se jejich vůli častěji, než by se jim líbilo.

Jenže ještě téhož roku neporazitelný vojevůdce zemřel na nemoc v obležení před Přibyslaví. Jestliže si však jeho protivníci mysleli, že revoluce zemře s ním, hodně se zmýlili. Obě polní vojska, která po sobě zanechal, si začala razit novou cestu. Východočeští orebité si na počest velkého vojevůdce změnili jméno na sirotci. Na chvíli se jim dokonce podařilo spojit s tábory pod vedením Žižkova přítele Jana Hvězdy z Vicemilic, ale ten zemřel rok poté. Navíc vznikl ještě menší třetí svaz v severních Čechách pod vedením Jakoubka z Vřesovic.

Od Ústí ke spanilým jízdám

Nový severočeský svaz se stal dočasně nejaktivnějším, protože neřešil dědictví po Žižkovi. Jakoubek z Vřesovic přesvědčil ostatní svazy, že je v jejich zájmu dobýt severočeské město Ústí nad Labem, aby husité získali dobrou výchozí pozici pro kořistnické výpravy za hranice Českého království. V památné bitvě u Ústí roku 1426, kde spojené husitské šiky slavili vítězství nad početnějším míšeňským vojskem, se poprvé objevilo jméno táborského kněze Prokopa Holého, jenž si postupně získával autoritu díky svým diplomatickým schopnostem. Vojevůdcem však nikdy nebyl a nestal se tak v pravém slova smyslu nástupcem Jana Žižky, i když tak bývá někdy vnímán. Pouze dokázal rozumně koordinovat akce husitských sil celé země tak, aby z toho měli všichni prospěch. Proto ho ostatní respektovali.

Roku 1427 vytáhla proti Čechům další křížová výprava, ale ke střetu ani pořádně nedošlo, protože morálka křižáků se rozložila dříve, než stihly hlavní husitské síly přitáhnout. U města Tachova tak zastihly jen zadní křižácké voje ve zmatku se snažící utéct za svými již utíkajícími spolubojovníky. Poté se podařilo Prokopovi Holému spojit sílu levicových svazů se Starým Městem Pražským, kde ve stejném roce 1427 došlo k dalšímu převratu a k moci se dostala skupina vedená bohatým měšťanem Janem Velvarou a ideově především knězem Janem Rokycanou. Praha se tak stala jakousi středovou silou, která nebyla natolik radikální, jako táborští či sirotčí kněží, ale důslednější než umírnění šlechtičtí utrakvisté. A právě na spolupráci levice se středem založil Prokop Holý husitský boj na dalších šest let.

Bylo jasné, že po dlouhém období válek je česká země vyčerpaná, a tak obrátil energii polních vojsk za hranice Českého království. Tak vznikly slavné „spanilé jízdy“, jejichž správnější název je rejsy, od slova rejdovat, tedy získávat kořist a plenit. Potrava a prostředky pro husitské vojsko byly hlavním cílem kořistnických nájezdů do všech okolních zemí. Své si vytrpěly vedlejší země Koruny české, tedy Lužice a Slezsko, stejně tak Bavorsko, Sasko, Rakousko i Uhry (především na území dnešního Slovenska). Ušetřeno bylo pouze Polsko, protože s polským králem husité stále vyjednávali a udržovali příměří.

Vedlejším efektem rejs byl i nátlak na církev a okolní panovníky, protože husité tak dokazovali svoji sílu. Spanilé jízdy někdy sloužily i k takzvanému šíření husitských idejí, tedy přesvědčování obyvatel v zahraničí o správnosti husitské víry. Ale rozhodně to nebyl prvotní cíl, jak tvrdili někteří pozdější historici ve snaze kořistnické husitské nájezdy ideologicky omluvit. Ve skutečnosti se před nimi třásli nejen vesničané, ale i posádky šlechtických hradů. Mnohá města raději zaplatila výpalné, než aby se snažila odolat obléhání. Výsledkem tak bylo získání několika opěrných bodů (většinou hradů), v zahraničí, kde se udržela stálá husitská posádka. To má ovšem k šíření idejí dost daleko.

Poslední velké vítězství

Dlouhé čtyři roky trvalo bezstarostné plenění husitů, kteří až na jednu ztrátu kořisti ve Slezsku nenarazili na vážnější odpor. Teprve k roku 1431 se kardinálu Cesarinimu podařilo zorganizovat čtvrtou křížovou výpravu, ač římský král Zikmund Lucemburský poukazoval na to, jak nesmyslné jsou takové pokusy, když už třikrát předtím zklamaly. Proti spojeným husitským silám prostě nebylo možné zvítězit a ukázalo se to i počtvrté, když křižáci přitáhli k Domažlicím a podobně jako předtím od Tachova utekli, jakmile zaslechli bojový zpět husitských písní od přicházejících polních vojsk.

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“? 

Právě tehdy se ocitla husitská revoluce na vrcholu, ale zároveň také za možným zenitem, což si po slavném vítězství nikdo nepřipouštěl. Krach u Domažlic však přiměl katolickou církev k jednání s „proradnými kacíři“, což předtím absolutně odmítala. Nyní však neměla jinou možnost.