Neohrožení tankobijci pod pancířem: Alexander Kibizov a Bodo Spranz

Budoucí dělostřelec Alexander Nikolajevič Kibizov (1912 až 2001) pocházel z rolnické rodiny v Severní Osetii nedaleko gruzínských hranic. Po absolvování střední školy vstoupil v létě 1942 do Rudé armády a nejprve sloužil jako pěšák západně od Moskvy, kde utržil zranění. Na jaře následujícího roku se vrátil na frontu, ovšem už jako velitel SU-122 ve 1454. pluku středního samohybného dělostřelectva. V bitvě u Kurska prokázal značnou odvahu i schopnosti, které mu vynesly Řád vlastenecké války 2. stupně. Podruhé se vyznamenal 4. listopadu 1943, kdy jeho pluk spadal do svazku IX. mechanizovaného sboru.

První v Berlíně

Četa Kibizovových samohybek narazila u Kyjeva na ustupující kolonu německých automobilů a rychlou palbou ji zničila, za což Alexander obdržel Řád rudého praporu. Během roku 1944 se starší seržant Kibizov zapojil do bitev na západní Ukrajině mezi Kyjevem a řekou Bug. V březnu 1945 se pluk přesunul na sever do Pomořanska, aby v polovině následujícího měsíce bojoval na Seelowských výšinách jen pár desítek kilometrů od Berlína. Nyní byl Alexander velitelem samohybky typu SU-100 a jeho regiment spadal pod 1. gardovou tankovou armádu.

Kibizovův oddíl tvořil předvoj pluku, takže se lovec panzerů dostával do častých přestřelek s nepřítelem a jen za 16.–17. dubna zlikvidoval pět obrněnců i tři postavení protitankových děl. Vrcholný okamžik Kibizovovy kariéry nadešel 22. dubna 1945, kdy ve své samohybce jako jeden z prvních příslušníků Rudé armády pronikl do metropole třetí říše. Naposledy se dostal do boje severně od městské části Karlshorst a podpůrnou palbou se podílel na krytí pěchoty překračující Sprévu při postupu do Berlína. 

Na konci války čítalo Kibizovovo konto 24 zničených tanků (z toho údajně pět tigerů a tři panthery), 62 automobilů a 28 děl, čímž se stal nejúspěšnějším „samohybkovým“ esem Rudé armády. Za své výkony při bojích mezi Vislou a Odrou obdržel 31. května 1945 Leninův řád a Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Po odchodu z armády žil v lázeňském městě Kislovodsk, kde řídil sanatorium až do svého odchodu do penze v roce 1980. Poslední roky svého života strávil v rodné Severní Osetii.

Zhouba téček

Jedním z nejslavnějších es mezi veliteli německých samohybných děl se stal Bodo Spranz (1920–2007), jehož křestní jméno se někdy omylem píše jako Otto. Rodáka z Nordhausenu povolali v roce 1938 k základnímu vojenskému výcviku a zařadili k artilerii. Při útoku na Polsko sloužil ve 12. dělostřeleckém pluku. Úspěšně prošel důstojnickou školou v Jüteborgu a v šarži poručíka se zúčastnil invaze do Francie.

Po porážce země galského kohouta absolvoval Spranz přeškolení na samohybná děla StuG III a coby velitel čety v jejich 185. praporu se podílel na operaci Barbarossa. Právě na východní frontě se zařadil mezi legendy. Na podzim 1943 se dočkal povýšení na kapitána i udělení Rytířského kříže, a to za zničení padesátky sovětských obrněnců. Osvědčil se také jako schopný velitel a jeho rota na přelomu srpna a září téhož roku vyřadila 61 strojů. Při tuhých střetech s lavinami T-34 likvidoval Spranz jeden tank za druhým a do 17. září 1943 navýšil skóre své osádky na 76, přičemž čtyři vozidla zničil palbou z bezprostřední blízkosti. O tom, že se boji nevyhýbal, svědčí i další fakt – téhož dne utrpěl své už deváté zranění.

Z vojáka ředitelem muzea

V následujícím roce sloužil Spranz u 237. brigády samohybných děl a ve škole pro důstojníky tohoto typu zbraně v Magdeburgu. Poslední válečný rok jej zastihl v Guderianově štábu a před kapitulací pracoval jako pobočník generála Walthera Wencka. Během války byl dekorován mnoha vysokými vyznamenáními včetně dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Do amerického zajetí padl Spranz v noci na 7. května 1945 a po propuštění začal nový život, který by u tankového esa čekal málokdo.

Jako humanitně založený člověk se totiž pustil do vědecké kariéry a současně si doplňoval vzdělání. Navštěvoval uměleckou akademii v Brémách a od roku 1951 pracoval v tamním etnologickém muzeu. Na univerzitě v Hamburku vystudoval etnologii, historii a folkloristiku. Stal se šéfem muzea ve Freiburgu, publikoval a přednášel. Ředitelský post opustil po dvou dekádách teprve roku 1984, i poté zůstal vědecky činný a zaměřoval se mimo jiné na kultury předkolumbovské Ameriky.