Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (1)

Navýšit mobilitu dělostřelectva se generálové pokusili už za třicetileté války, kdy se uskutečnily první experimenty s jízdní artilerií. Obsluha vyrážela do boje v sedlech koní, kteří za sebou táhli lehký polní kanon. Dělostřelci dokázali rychle sesednout, odpřáhnout zbraně a poskytnout ostatním oddílům palebnou podporu.

Během 18. století zavedly podobný typ „samohybného dělostřelectva“ i ozbrojené síly carského Ruska. Ačkoliv tyto baterie zahrnovaly jen kanony s projektily o váze 2–3 liber (900–1 360 g), za sedmileté války (1756–1763) způsobily nepříteli vysoké ztráty. Neblahá zkušenost přiměla pruského krále Friedricha Velikého zformovat vlastní obdobné oddíly a do konce století se artilerie tažená koňmi objevila u všech velmocí. V popsané formě se samohybné dělostřelectvo uplatňovalo až do 20. století, kdy jej technologický pokrok učinil zastaralým.

Rychle přes zemi nikoho

Za první opravdovou samohybku považují experti britský Gun Carrier Mark I, který se zrodil za Velké války (a konstrukčně vycházel z tanku Mark I). Myšlenky na jeho vznik vyplynuly ze situace na západní frontě. Když už se pěchotě za těžkých ztrát podařilo probít zemí nikoho a obsadit nepřátelské zákopy, ocitla se bez dělostřelecké podpory. Za takových okolností by i slabší protiútok mohl vrhnout infanterii zpět.

Odrazit by jej pomohla vlastní artilerie, jenže v krajině přeorané granáty se traktorové tahače i koně pohybovali pomalu. Jako řešení se nabízelo dělo na pásovém podvozku, které by s pěšáky udrželo krok a poradilo by si s náročnějším terénem. Nápadu se ujal konstruktér John Greg, který se v březnu 1916 spojil s jedním z autorů tanku Mark I majorem Walterem Wilsonem.

První svého druhu

Prototyp měl délku 9,1 metru a jeho 27 tun uváděl do pohybu zážehový šestiválec o výkonu 78 kW. V porovnání se zdrojovým tankem se vyznačoval sníženými bočními rámy, po kterých obíhaly pásy, a šestipalcovým (152mm) dělem na přídi. Po stranách zbraně se nacházely oddělené pancéřované kabiny velitele a střelce, u motoru dlela dvojice strojníků měnících rychlostní stupně. Gun Carrier přepravoval k houfnici i veškeré příslušenství včetně kol, takže Britové mohli pálit buď přímo ze samohybky, nebo dělo sejmout a použít jej klasickým způsobem.

Gun Carrier Mk. I, vyzbrojen šedesátiliberním dělem. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Osmičlennou obsluhu stroj převážel v pancéřované nástavbě na zádi. Během roku 1917 se služby dočkalo 50 exemplářů, z nichž dva vznikly ve vyprošťovací verzi osazené jeřábem. Protože až do konce války nedošlo k průlomu takových rozměrů, aby pěchota potřebovala samohybky v zádech, Gun Carrier Mark I se v původní roli takřka neuplatnil. Sloužil jako zásobovací vozidlo, ovšem vojáci si jej přesto oblíbili, protože dopravil na frontu stejné množství materiálu jako 290 nosičů. 

Hledání cesty

K dalším milníkům se zařadil Birch Gun zkonstruovaný roku 1925 v Královském arzenálu ve Woolwichi. Vznikl pro potřeby jednotky Experimental Mechanized Force, která měla testovat a vyvíjet vybavení i taktiku obrněných sil. Stroj pojmenovaný po generálu Noelu Birchovi kombinoval podvozek tanku Vickers Medium Mark II a 83,8mm kanon QF 18-pounder, který se díky značnému náměru mohl uplatnit i v protiletadlové roli.

Pokračování: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (2)

Zkušební jednotka testovala samohybky při moderním stylu boje, kdy působily společně s tanky, artilerií i pěchotou. Ačkoliv se Birch Gun osvědčil, sériová produkce nezačala – zkostnatělí generálové jej považovali pouze za předraženou hračku.