Není zákon jako zákon: Bizarní nařízení z nichž některé stále platí!

Staří Římané umějí pořád překvapovat. Už v roce 213 př. n. l. si odhlasovali, že vystavovat své jmění na odiv veřejnosti je odznakem pokleslých mravů a hlouposti, a není to ani trochu důstojné. Proto přijali historicky první zákon proti přepychu. Ten ukládal všem obyvatelům rodící se říše obecné náležitosti nošeného oděvu, které nesměly být porušeny. Konzulové si na sebe mohli vzít „luxusní“ purpurovou tógu jen během oslav a přehlídek, ale jinak nikoliv. Zákon vydržel jen 20 let, ale později se k němu Římané ještě několikrát vrátili. Podobně si pak roku 1634 zakázali nošení fešáckých oděvů puritáni z Plymouthu v Novém světě. Zlaté a stříbrné vyšívání, zdobené krajky i přepestré oděvy považovali za projev marnivosti.

Žlutá je krásná

Benátská republika založila své bohatství na mezinárodním obchodu. Jejich námořníci a trhovci, vracející se z exotických zemí, přiváželi spoustu peněz. A po měsících plavby byli poněkud nevybouření. Žádali si služeb placených společnic, ale hnáni svou touhou v ulicích kolem Castelleta a Rialta oslovovali s nabídkou i ženy, které prostitutkami nebyly. Což bylo poněkud nevhodné. 

Pokleslost a mravní úpadek tehdy městská rada vyřešila originálně. Kromě oficiálních veřejných domů (se zdaněnými příjmy) v roce 1420 prosadila jednotné ustrojení lehkých žen: jejich barvou se stala „frivolní“ kanárková žluť. Pak už se to námořníkům nepletlo. Zákon přežil i slávu a pád Benátek.

Chyťte se za nos!

Jedovaté slovo směrem ke svým vladařům utrousili angličtí venkované jistě nejednou, potíže přišly až během normanské nadvlády. Zakladatel dynastie Vilém I. totiž krajně nelibě nesl přídomek, který si u Britů vysloužil. Ne, nevadilo mu, když se o něm hovořilo jako o Normanovi. A titul Dobyvatel mu snad i lichotil. Problém měl s Vilémem Bastardem. Ano, jeho otec a matka nebyli sezdaní. A proto učinil z urážky panovníka trestný čin. Co vás za trest čekalo? Výprask, tučná pokuta a veřejná hanba na náměstí. Při stání u pranýře jste se museli celý den držet za nos a vysvětlovat kolemjdoucím, co jste způsobili. Ke cti to novému králi zrovna nepřidalo. A tak prosadil alespoň obecný trest za klevety a nelichotivé pomluvy.

Bez pranýře?

Město, vesnice, nebo osada? V Anglii o tom mají jasno už od roku 1405. Tehdy přijatý zákon je dodnes platný, respektive nikdy nebyl zrušen. A co řešil? Ukládal každé vedené farnosti, aby v centru svého sídla, typicky na náměstí nebo tržišti, nachystala pranýř. V něm pak mohli strávit nemilý čas, vystaveni posměchu, opovržení a metanému nahnilému ovoci a zelenině, všichni narušitelé veřejného pořádku: opilci, klevetnice, zlodějíčci, rváči a lháři. Sídlo, které pranýřem k této bohulibé činnosti nedisponuje a není tak způsobilé k výkonu práva, nemůže být městem ani vesnicí, ale jen pouhou osadou či venkovskou usedlostí.

Vousaté kratochvíle

Co je špatného na vousech? To už Tudorovec Jindřich VII. neprozradí. Roku 1447 je zakázal zvláštním ediktem. Velmi pravděpodobně šlo spíš než o nevraživost vůči faciálnímu ochlupení o doplňkovou formu „daně na hlavu“. Důstojný plnovous jste si ponechat mohli, ale museli jste si za to připlatit.

Život s vousy (tedy čímkoliv, co jste si podle citace zákona každé dva týdny neoholili) nebyl lehký. V krčmě jste měli za jídlo platit dvojnásobek ceny, stejně jako u přívozu. Rozhodnutí, které pobouřilo tehdy převážně vousaté právníky, ale nikdy nebylo mimo tudorovský dvůr oficiálně vymáháno. Daň z vousů se ujala i v carském Rusku. Za Petra I. vás mužné ochlupení vyšlo na 30 až 100 rublů ročně.

Problém Velšan

Anglické městečko Chester bylo během povstání, bouří, bojů za nezávislost a rebelií napadeno Velšany tolikrát, že po hořkých zkušenostech hrabě z Chesteru (později se z něj stane Jindřich V.) přistoupil roku 1403 ke slavné sérii diskriminačních zákonů zacílených na Velšany. Pokud žijí v Chesteru, nesmějí vlastnit koně, vůz ani dům. Velšané mohou navštěvovat jen vybrané podniky a sedět u zvláštního velšského, většinou velmi vratkého stolu. Nemohou jíst tuřínovou kaši! A od soumraku do úsvitu se pod trestem stětí hlavy nesmějí pohybovat po ulicích města. I tento ve středověku jistě praktický zákon nikdy nebyl zrušen – takže de facto stále platí.

Bacily ne!

Hygiena na prvním místě. A to jak pro lidi, tak pro koně. Zhruba z těchto základů vzešel roku 1606 zákon o hygieně veřejných prostranství vztažený na Suffolk a okolí. Dostihy tu mají tradici sahající do 12. století a během nich se město zaplnilo davy diváků. Koukala i chudina, která kapesníků nemajíc smrkala na zem. Což dodávalo ulicím zvláštní lesk. Nechutný zvyk navíc mohl vést k rozšíření nemoci na koně. Alespoň tak to viděli majitelé stájí a radní. Výsledek? Na veřejných prostranstvích tu dodnes nesmíte jakýmkoliv způsobem „vyfoukávat své nozdry“.

Připlatíte!

Daně nemá rád nikdo. Tedy kromě výběrčích daní. Jenže Vilém III. Oranžský potřeboval naplnit státní kasu. Boj proti katolicismu, který ze své protestantské pozice vedl, totiž ruinoval státní finance. Nejprve ty holandské, později anglické, irské a skotské. Jeho přístup k univerzálnímu zdanění se dá připodobnit k tudorovské dani z vousů. Rozhodl se totiž zpoplatnit okna. Nápad to není špatný: dům boháče má více oken, než nuzáka, a tak za svá okna zaplatí více, ne? Tohle pojetí se lidem nelíbilo: „Není to krádež za bílého dne, ale přímo krádež bílého dne!“ reptali a začali svá okna zazdívat. Zákon o zdanění oken platil od roku 1696 až do roku 1851.

Kouzla a čáry jsou legální

Anglický zákon o čarodějnictví z roku 1736 je vytříbenou ukázkou vlivu osvícenství. Britové jím totiž legalizovali čarodějnice a kouzelníky. Umět kouzla a čáry už není trestné (jak platilo od roku 1604) a už to vůbec není hodné upálení, jako se dělo ještě dříve. Být čarodějnicí nebo kouzelníkem je naprosto v pořádku. Ale pozor – zmíněný zákon zakazuje předstírat, že magické schopnosti máte. Pokud skutečná kouzla a čáry neumíte, nepokoušejte se tím ohlupovat lidi. Čekal by vás rok ve vězení a pořádná pokuta. Kouzla a čáry jsou prostě nezadatelnou doménou skutečných čarodějnic, nikoliv podvodníků a amatérů. Geniální!

Na nebožtíky

Promlčecí lhůta označuje dobu, za kterou už nesmí být vymáhána spravedlnost za spáchaný čin. S tím ovšem na Skoty nechoďte, mají paměť doslova až za hrob. Roku 1542 přijali „restituční“ zákon, který se týkal přečinů spáchaných již zesnulými osobami. Měl zajistit nápravu skutkové podstaty a žalovat jste při něm mohli i zesnulé. Ovšem nesmějí být pohřbeni více než 5 let, kostlivci tedy dál mohou spát ve svých „skříních“. Za zradu na národě se před soud dostala i skotská královna Marie Stuartovna. Pro potřeby soudního řízení bylo její tělo exhumováno a nabalzamováno.

Nabídka, která se neodmítá

Že je velká čest, nechat se pasovat na královského rytíře? Jistě, ale také to stojí spoustu peněz. Když pocházíte z venkova, musíte si pořídit dům v Londýně a být neustále po ruce, když vladař zavolá. K tomu si připočítejte slavnostní oděv pro účast na dvorních slavnostech. A to nemluvíme o vydržování suity panošů, ustájení bitevního oře a o výdajích na zbroj a zbraně. Když si to v roce 1233 Roger z Dudley spočítal, raději tu čest zdvořile odmítl. Tím ale pořádně rozhněval Jindřicha III. Zvlášť proto, že podobně jako Dudley smýšlela většina středostavovských šlechticů. Král následně přijal zákon, který odmítnutí pasování do rytířského stavu trestal konfiskací veškerého majetku.