Nenecháš čarodějnici naživu: K udání stačilo podezření z hereze i milostné pletky

Když přijde hlad, nemoci nebo bída, lidé hledají viníka svého neštěstí. Snad proto se koncem středověku v Evropě rozpoutalo šílenství známé jako hon na čarodějnice. Pouhá pověrčivost a nesmrtelná lidská žízeň po odplatě však k vysvětlení vypuknutí rozsáhlých procesů nestačí. Soudce i žalobce údajných čarodějníků a čarodějnic mnohdy poháněla také touha po moci, chamtivost, závist i náboženská řevnivost. Bylo možné vyváznout ze spárů inkvizice se zdravou kůží?

Středověk? Novověk!

Víru v čarodějnice bychom nejspíše zařadili do raného středověku. Ve skutečnosti kladou historikové zásadní zlom v přístupu k problematice čarodějnictví až na jeho závěr: do roku 1486, kdy ve Štrasburku vyšla neblaze proslulá kniha Malleus Maleficarum, v překladu Kladivo na čarodějnice. Tento spis se stal nejznámější příručkou pro dychtivé lovce satanových pomocníků.

Hon na ďáblovy přisluhovače pak vrcholí mezi lety 1550 až 1650. K největšímu vyšetřování čarodějníků u nás dochází dokonce až v druhé polovině 17. století a rozsudky za praktikování černé magie padnou v americkém Salemu roku 1692. Jako poslední si obvinění z čarodějnictví vyslechne roku 1782 švýcarská služebná Anna Göldi. Žalobu proti ní vznese její zaměstnavatel Johann Jakub Tschudi, s nímž nebohá žena čekala dítě. Lze si snadno představit, že vážený muž se odesláním své milenky na popraviště chtěl zbavit zodpovědnosti za zplození nemanželského potomka! I taková motivace hrála roli v obvinění z čarodějnictví…

Chamtivý inkvizitor

Nelze se nevšimnout, že k největšímu množství čarodějnických procesů dochází v období náboženských bouří. Odehrávají se jak na protestantském, tak na katolickém území. Obvinění z praktikování čarodějnictví se tak mohlo stát vítanou záminkou k zúčtování se stoupenci konkurenčního vyznání. V případě nemilosrdného inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga, který na Šumpersku odsoudil k smrti kolem 250 osob, bezpochyby představovala hlavní příčinu jeho jednání hrabivost. Nejenže mu vyšetřování přineslo slušný plat, ale během výslechů přišel také na skvělý způsob, jak si pomoci k dalšímu majetku. Obviněné cíleně manipuloval, aby vypovídali proti nejbohatším šumperským občanům!

K dalším motivacím žalobců mohla patřit také neukojená milostná touha. To se zřejmě stalo osudným francouzskému knězi Urbainu Grandierovi, kterého roku 1634 obvinily jeptišky z kláštera voršilek v Loudunu z toho, že na ně poslal démona Asmodea. Předtím prý některé z nich marně usilovaly o knězovu přízeň.

Ohniska epidemie 

V německém Würzburgu planou hranice. Křiku nešťastníků bez pohnutí naslouchá biskup Filip Adolf von Ehrenberg. Ten v jednom z nejrozsáhlejších čarodějnických procesů v Evropě nechá v letech 1626 až 1631 upálit téměř tisíc osob. Na hranici skončí i devatenáct kněží. Fanatik vyměří strašlivý trest i vlastnímu synovci! 

V horlivosti se würzburskému biskupovi vyrovná lotrinský lovec čarodějnic Nicholas Rémy. Tento inkvizitor během své patnáctileté kariéry pošle na smrt asi 900 domnělých čarodějníků a čarodějnic, mezi nimiž nechybějí starci či malé děti. Právě dnešní Německo a Francie patří v raném novověku mezi regiony nejhůře zasažené čarodějnickou epidemií. 

V 17. století se například zemí galského kohouta šíří fenomén ďábelské posedlosti v ženských klášterech. Jeptišky v záchvatech hysterie označují za viníka svého duševního stavu vlastní zpovědníky. Na hranicích tak končí jeden katolický kněz za druhým. Shodou okolností se jedná o duchovní, kteří se staví smířlivě k protestantům. Náhoda? Mnohem spíše chytila katolická církev příležitost za pačesy a blouznění řeholních sester využila jako vhodný nástroj k zastrašení všech kněží, kteří by chtěli vyjít vstříc svým protestantským bratrům.

Honům na čarodějnice naopak příliš neholdovali Nizozemci, kde od roku 1600 nedošlo k popravě žádné osoby podezřelé z praktikování černé magie. K umírněnějším zemím se rovněž řadila Anglie. Zde patřil k nejvýkonnějším lovcům čarodějnic právník Matthew Hopkins, který v letech 1644 až 1646 odsoudil k smrti okolo 260 lidí. 

Českým zemím se vlna pronásledování domnělých čarodějnic dlouho vyhýbala, než roku 1678 vypukl ve Slezsku losinský čarodějnický proces zvěčněný v románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. 

Nejhorší případ honu na čarodějnice v Americe pak bezpochyby představuje salemské vyšetřování, jež roku 1692 odstartovaly hysterické pubertální dívky. Kdo ale nese největší vinu za popravení tisíců nevinných lidí?

Zločinná církev? 

V době osvícenství se rozšířil názor, že čarodějnické procesy se odehrávaly v režii církve. To však neodpovídá pravdě. Nejvyšší představitelé křesťanstva na­opak víru v čarodějnice dlouho odmítali jako pověru. Například v 11. století papež Řehoř VII. zakázal dánskému králi Haroldovi zahájení procesu proti ženám, které panovník vinil z toho, že svým čarováním způsobily sucho a morovou epidemii.

Existenci čarodějnic připouští v roce 1284 teprve papež Alexandr IV., jenž označuje praktikování černé magie a komunikaci s démony za formu kacířství. Zásadní zlom přinese až roku 1484 bula svatého otce Inocence VIII. Summis desiderantes affectibus, volně přeloženo jako Snaha o nejvyšší horlivost. Tou papež dává povolení dominikánovi Heinrichu Krammerovi, aby zakročil proti čarodějnicím v Německu. Nicméně ani poté nepanuje v církvi na čarodějnické procesy jednoznačný názor. Jak to? Například mezi lety 1566 až 1572, kdy v papežském úřadě působí papež Pius V., nejsou v papežském státě povoleny žádné soudy s domnělými čarodějníky a Kladivo na čarodějnice zařadí Pius V. na seznam zakázaných knih.

Rovněž nelze tvrdit, že se vyhledávání osob ve spolku s ďáblem věnovali především katolíci. Magické praktiky tvrdě potírali i reformátoři Martin Luther či Jan Kalvín a v Salemu rozpoutali čarodějnické procesy puritáni. A co na existenci osob s magickými schopnostmi říkala světská moc? Ta si při vyšetřování obviněných počínala často mnohem horlivěji než zástupci církve.

Například císař Karel V. Habsburský vydal roku 1532 zákoník, v němž vyměřil za nebezpečné čarodějnictví trest upálením. Koncem 16. století se do honů na čarodějnice zapojil i skotský král Jakub I. Stuart. Matthew Hopkins i Boblig patřili k zástupcům světské inkvizice. Těžko tak svalovat veškerou vinu za kruté procesy na církev.

Nikdo není v bezpečí 

Uvádí se, že asi 75 % odsouzených tvořily ženy. Ty tehdejší společnost obecně považovala za náchylnější k hříchu. Vždyť už biblická Eva podlehla Satanovu našeptávání a utrhla zakázané ovoce. Nicméně ve spárech vyšetřovatelů uvízlo i mnoho mužů, starců a dětí. Před obviněním z čarodějnictví neuchránil člověka ani majetek či společenské postavení. Vždyť inkvizitor Boblig poslal na hranici i nejbohatší šumperské měšťany!

Dokonce i osoby církevního stavu v mnoha případech za domnělé čarodějnictví skončily na popravišti. Ve Francii i v Německu odsoudili inkvizitoři k hrůzné smrti mnoho kněží. U nás se léta bezvýsledně bránil proti obvinění ze spolků s ďáblem šumperský děkan Kryštof Lautner, kterého 18. září 1685 upálili v Mohelnici. Marně se předtím odvolával k olomouckému biskupovi s prosbou o zmírnění rozsudku. Boblig z nelidsky mučených lidí vymámil proti děkanovi příliš mnoho svědectví, než aby se Lautner dokázal obhájit… Co tvořilo součást strašlivého vyšetřování?

Za vším stojí ďábel 

Kolotoč obvinění se roztočil velmi snadno. Stačilo jediné udání a nešťastník uvízl ve spárech inkvizice. V první fázi vyšetřování mu většinou soudci ukázali mučicí nástroje. To například v případě žebračky Marie Schuhové zcela stačilo, aby přiznala svou vinu, a navíc udala ty, kdo jí poradili, aby ukradla v kostele hostii. Právě tak začal losinský proces. Když se obviněný hned nepřiznal, čekalo ho bičování, drcení prstů palečnicemi, natahování na skřipec spojené s pálením boků, nechybělo mučení vodou, kdy obžalovanému tekla kapalina do úst a bránila mu dýchat.

Matthew Hopkins, který měl zakázáno obviněné fyzicky týrat, vymyslel vlastní způsob trýznění. Uvězněným nedopřál ani minutku spánku, což většinou nikdo nevydržel déle než čtyři dny. Lidská vynalézavost ve vymýšlení způsobů ubližování druhým skutečně nezná mezí! Záludný anglický inkvizitor rovněž používal zkoušku vodou. Osoba podezřelá z čarodějnictví byla svázána a hozena do vody. Pokud se utopila, jednalo se o důkaz její neviny. Jestliže však vyplavala nahoru, pak jí v tom pomohl sám ďábel. A šup s ní na hranici! 

Satana ostatně viděli vyšetřovatelé všude. V případě, že obviněný zemřel při výslechu, jistě ho Boží nepřítel usmrtil, aby nevyzradil důležitá tajemství. Když vyslýchaný zatvrzele zapíral, to ďábel, nikoli Bůh mu pomohl vydržet strašlivá muka. Obžalobě se tak prakticky nedalo žádným způsobem čelit. Trýzněný ubožák postupně přiznal vše, co mu inkvizitoři podsunuli, a udával další lidi. Patřilo přece mezi všeobecně rozšířené přesvědčení, že čarodějníci a čarodějnice se setkávají na takzvaných sabatech. Proto jich v kraji muselo působit více! Také z tohoto důvodu jen zřídka zůstalo u obvinění jediné osoby…

TIP: Opomenuté české čarodějnice: Jak se stíhala magie před losinskými procesy?

Na ukončení čarodějnických procesů má značnou zásluhu německý jezuita Friedrich Spee. Ten sloužil jako zpovědník domnělých čarodějnic a roku 1631 vydal spis Cautio Criminalis, v němž odmítl brutální vyšetřovací metody inkvizitorů i platnost na mučidlech vynucených doznání.