Nenávist až za Hrob: Uzavření kostela se stalo rozbuškou pražské defenestrace

Čeští protestantští stavové se zachovali během sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem podle přísloví: „Když se dva perou, třetí se směje.“ Využili tedy situace, a za podpory umírněných katolíků si od Rudolfa II. vynutili za záchranu trůnu písemnou záruku náboženské svobody a rovnoprávnosti nekatolických náboženství.  

Trumf protestantů

Neústupné katolické křídlo české aristokracie pod vedením Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic, podporované papežským nunciem a španělským vyslancem, císaře zapřísahalo, aby nečinil ústupky bez výslovného papežova souhlasu. Nicméně Rudolf II. věděl, že stavové shromáždili značné vojsko a že k uchování alespoň části říše nevede jiná cesta, proto souhlasil s jejich požadavkem a v červenci 1609 vydal takzvaný Majestát. 

Dokument, který sestavil vlivný člen jednoty bratrské Václav Budovec z Budova a vyjednal hrabě Jindřich Matyáš Thurn, povolil takzvanou Českou konfesi pro všechny tři stavy i jejich poddané, dal pražskou dolní konzistoř podobojí a univerzitu do stavovské správy a stavům poskytl právo zvolit si třicet defenzorů na obranu svých náboženských svobod. Rovněž bylo povoleno zakládání nových škol a kostelů, přičemž náboženská tolerance se vztahovala i na královská města. Nicméně žádná vrchnost neměla právo odvádět své poddané od jejich víry. Majestát byl zapsán do zemských desek a nabyl povahy zákona. Jednalo se o nevídaný nástroj v rukou stavů, který zásadně omezil panovnické výsady. 

Prázdné makovice

Vydání Majestátu šokovalo militantní katolíky, kteří si mimo jiné uvědomili, že jde o demontáž absolutistické politiky, ohrožení jejich moci a snahy o protireformaci. Z toho důvodu odmítli řídit se na svých statcích Majestátem. Iniciativy se chopili až po odstavení Rudolfa II. poté, co Matyáš převzal vládu nad celou podunajskou monarchií. Na stavovském sněmu se jim podařilo prosadit uznání zapáleného katolíka Ferdinanda Štýrského Matyášovým dědicem a českým králem. Jeden z čelných představitelů katolické strany se poté holedbal, že jen co se Ferdinand ujme vlády, pošle do Prahy stálou posádku, nechá zatknout defenzory a postaví je před soud. Jiný „Španěl“ zase tvrdil, že vůdcové protestantských stavů po Ferdinandově nástupu „svých prázdných makovic… domů nedonesou“.

Katolická strana

České království spravoval sbor místodržících, vesměs příslušníků katolické strany. Ta neváhala a provedla v městských radách královských měst čistky. Královští hejtmané na Malé Straně udělovali městské právo rychle a bez průtahů pouze katolíkům, zatímco protestanté marně čekali na kladné vyřízení svých žádostí. Tímto způsobem se podařilo zastrašit měšťany a oddělit je od protestantské šlechty.

Duchovní správu královských statků převzal od Matyáše pražský arcibiskup Jan Lohelius (arcibiskupem 1612–1622), který však ignoroval Majestát a nepřiznával poddaným na korunních (komorních) statcích právo zřizovat evangelické kostely. Naopak se snažil odvolat protestantské duchovní, nahradit je katolíky nebo umírněnými utrakvisty a vzpurné protestanty donutil z korunních statků odejít.

Nutno poznamenat, že stejně jako protestanti se i velká část katolické šlechty cítila ohrožena snahou Habsburků o prosazení absolutistické vlády. Stavovská monarchie vyhovovala katolickým i protestantským stavům, neboť měli výsadní politické postavení. Radikálové mezi katolíky a protestanty však převzali iniciativu a hnali spory na ostří nože.  

Hrob a Broumov

V takto napjaté atmosféře se rozbuškou k rozpoutání násilí mezi katolíky a nekatolíky mohla stát i zdánlivá drobnost. Luteránští měšťané z Hrobu se roky soudili s pražským arcibiskupem o svůj kostel. Primas český se v této věci obrátil na panovníka a poté, co obdržel vyjádření, že Hrobští nejsou v právu, nechal kostel nejdříve zavřít a v prosinci 1617 ho ozbrojený oddíl oseckého hejtmana strhnul.

Podobný incident hrozil i ve východočeském Broumově, jehož vrchností byl břevnovský klášter. Tamější protestanté používali hřbitov při kostele Panny Marie, aniž by si vyžádali opatovo svolení. Když jim královská komora na opatovu stížnost nařídila vyklidit kostel i hřbitov, Broumovští ji neuposlechli. Navíc povolali jako faráře německého luteránského kněze. V březnu 1618 se tedy do města dostavila úřední komise, která měla spor ukončit. Měšťané nicméně trvali na svém, proto komise odjela s nepořízenou. Kostel zůstal v rukou protestantů až do roku 1622.

Protestní petice císaři

Uzavření luteránského kostela ve městě Hrob a nesouhlas s využíváním kostela v Broumově chápala protestantská strana jako výzvu. Její vůdčí představitel hrabě Thurn prohlásil, že „jestliže to trpěti budou, tehdy svobody své potratí“. Inicioval proto odeslání stížnosti panovníkovi. Poté, co se Matyáš přiklonil na stranu klášterů, svolal Thurn na 6. března 1618 do pražského Karolina sjezd nekatolických stavů. Jednal podle dikce Majestátu, nicméně bez svolení panovníka. Účastníci březnového sjezdu napsali petici, kterou místodržící odmítli převzít, proto ji defenzoři nechali doručit přímo do Vídně.

TIP: Vyhozený místodržící Vilém Slavata: Šlechtu bránil navzdory defenestraci 

V petici nekatolíci žádali panovníka o pomoc a požadovali odvolání místodržících Slavaty a Martinice, kteří podle nich svými činy znevážili autoritu císaře jako ochránce náboženské svobody. Kritika panovníka v ní vůbec nezazněla. Matyáš se ale nevydal cestou kompromisu. Právě naopak. V takzvaném těžkém psaní zamítl oprávněnost stavovských výtek, vyhrožoval sankcemi a zakázal i konání dalšího sjezdu, který stavové svolali na květen. Protestantští radikálové nyní věděli, že pokud se nechopí iniciativy, katolická strana je přemůže a odstaví od vlivu i moci. Proto se rozhodli jednat. Výsledkem se stala další pražská defenestrace.