Nemoc modré krve: Strašák králů jménem hemofilie
U šlechticů, kteří si udržovali „elegantní bledost“, vypadala krev pod jejich světlou kůží jako modrá. Také nejznámější nemoc krve – hemofilii – odhalili nejdříve v nejvyšších vrstvách
Hemofilie byla jednou z nejznámějších chorob, která postihovala evropské panovnické domy. Jde o geneticky podmíněné onemocnění projevující se poruchou srážlivosti krve, která vede ke krevním výronům do svalů či kloubů, přičemž tělo má omezenou schopnost krvácení zastavit. Cévní stěny hemofiliků jsou velmi křehké, takže každé přepětí nebo sebemenší poranění vyvolá prasknutí cévy, což může být i smrtelné.
Objev choroby
První písemné zmínky o hemofilii se dochovaly z 2. století našeho letopočtu v židovských textech. Podle nich bylo upuštěno od rituální obřízky u třetího syna ženy, jejíž dva první synové po ní vykrváceli. V 10. století popsal jeden lékař nemoc mužů, kteří vykrváceli po drobných úrazech. Podobně se v jednom arabském lékařském pojednání z 11. století psalo o nezvyklém krvácení, které vyvolal banální úraz a které vedlo k úmrtí malého chlapce. O století později popsal podobné případy jeden z klíčových středověkých židovských filozofů, lékař Moše ben Majmon (1135–1204).
První moderní studii o této nemoci publikoval v roce 1803 americký lékař John Conrad Otto (1774–1844) pod názvem Zpráva o sklonu ke krvácivosti v některých rodinách. Název „hemofilie“ přiřadil nemoci v roce 1828 švýcarský specialista Friedrich Hopff. V 19. století sice nemoc již znali, ale nedokázali ji léčit. Od roku 1840 mohli aplikovat přímou krevní transfuzi, nicméně nebylo možné uchovávat krevní konzervy. Proto se hemofilici dožívali průměrně pouze třinácti let. Až použití krevní plazmy, rozlišení dvou typů hemofilie a izolování srážecího faktoru VIII v průběhu 20. století umožnilo účinnou léčbu.
