Nekřesťanské Velikonoce: V roce 1389 bylo vypáleno Židovské město v Praze

Pražská židovská obec se od svého založení postupně rozvinula ve významné středisko obchodu, kultury a učení, které v mnohém konkurovalo vyspělým městům v Porýní a řadilo se mezi nejpřednější v Evropě. Nepoznala žádné větší pogromy, tedy až do onoho ostudného roku 1389.

Když na Zelený čtvrtek a zároveň poslední den Pesachu 18. dubna 1389 vyšel z chrámu sv. Mikuláše kněz, nesl viatikum, tedy eucharistii pro nemocného farníka. Procházel pražskými ulicemi naplněnými sváteční atmosférou prvního dne Velikonoc, které toho léta připadly na stejný termín jako židovský svátek Pesach. Pokračoval kolem Židovského města, a když míjel okolostojící Židy, začali se mu někteří z nich posmívat. Ozvaly se urážky a kdosi (zřejmě ne jeden) vzal do ruky kámen a po knězi ho hodil…

Tak nás o tom zpravují křesťanské prameny. Není však vůbec jasné, zda Židé kněze skutečně kamenovali. Křesťanský autor se možná snažil legitimizovat následující otřesné události. Omluvit neomluvitelné chování Pražanů. 

Na druhé straně byly podobné výtržnosti z řad Židů, ale i křesťanů obvyklé. Po celý středověk polemizovali vzdělaní zástupci obou náboženství o věcech víry. Ti méně vzdělaní se navzájem vysmívali a urážky nezřídka končily vážnějším incidentem. Čtvrtý lateránský koncil z roku 1215 zakázal Židům objevovat se o Velikonocích na ulicích, aby se nerouhali Kristu, a zároveň se zbytečně nevystavovali křesťanskému hněvu. Papež dal signál, že katolická církev je ochotna Židy chránit. Tato ochrana, ač myšlena povětšinou upřímně, byla však zřídkakdy úspěšná.

V tom, co následovalo po konfliktu s knězem, se křesťanské i židovské prameny shodují. Jakmile se zvěst o incidentu rozkřikla po Praze, začali se rozhněvaní měšťané, povzbuzovaní agresivní rétorikou některých kazatelů, shromažďovat v ulicích. Do čela davu se postavil jakýsi Ješek. Kronikář má pro něj pojmenování rusticus quadratus, což můžeme přeložit jako vesnický buran, tedy člen sprosté lůzy. Oblouzněni náboženským fanatismem a větřící možný zisk (tyto dvě motivace šly při pogromech vždy ruku v ruce) se vydali směrem k židovskému městu...

Rabování a pobíjení bezbranných

„Tehdy mečem zhynul provinilý žid…“ Těmito slovy komentuje události současník a snad i očitý svědek Matěj z Lehnice, v té době bakalář Karlovy univerzity. O vině Židů, které podle něj stihl zasloužený trest, je bezvýhradně přesvědčen. Jednotné číslo, které používá, nás nesmí zmást. Jde o synekdochu sloužící k bagatelizaci zločinu. 

Pražané vzali celé židovské město útokem! Napadli a postupně vypálili obě tehdejší synagogy. Neopomněli roztrhat tóru a další náboženské svitky. Vtrhli také do židovských domů, které kompletně vyrabovali. Pečlivě prohledávali každou možnou i nemožnou skrýš, to snad není třeba připomínat. Poté je zapálili.

Lítý dav vyháněl Židy na ulici, kde byli svazováni. Staré a nemocné ubíjeli přímo na místě. Mrtvá těla i dosud živé svázané oběti dovlekli na provizorní hranice, kde je za jásotu přihlížejících odevzdali plamenům. Útočníci neměli smilování s nikým, neohlíželi se na věk ani pohlaví. Znesvětili i židovský hřbitov.

Tak se Zelený čtvrtek, první svátek křesťanského milosrdenství, naplnil krví nevinných. Neboť o tomto velikonočním svátku, „když nastal večer, byl Žid proboden, zbit, spálen, provazem svázán. A zločin rouhání si zasloužil podrobit se trestu, bylo to znamení hněvu, že potrestán byl krutě, čehož jsme byli svědky,“ uzavírá svou zprávu Matěj z Lehnice.

Teskno je v mé duši

Neštěstí nám připomínají také židovské prameny, z nichž nejznámější je litanie Avigdora ben Jicchak Kary. Pražský rabín, jemuž při pogromu zabili otce, ve své žalostné básni nazvané Všechno to neštěstí, vše velmi podrobně popisuje: „Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení. Vpadli k nám se zbraní smrtící a se sekyrami jako dřevorubci. Synkové israelští, útlí a nevinní, šíji nastavili trýzni a mučení. A když je přemlouvali k svému učení, odhodlaně děli: Dokonejte dílo ničení. Tak zmírali, Bože, tví sluhové věrní.“

Jeho zpráva zobrazuje ještě jednu skutečnost: násilné křty, které byly při podobných pogromech obvyklé. Za první křížové výpravy v roce 1096 bylo v Praze pokřtěno mnoho Židů, kteří se však, jakmile nebezpečí pominulo, vrátili k víře svých otců. Existovaly však také časté případy hromadných sebevražd. Židé si před rozvášněnou sebrankou, která je okrádala, pobíjela či nutila ke křtu, raději sami sáhli na život. Otřesných obrazů, jak matky zabíjejí své děti, aby pak samy spáchaly sebevraždu, nám zanechali židovští kronikáři křižáckých pogromů více než dost. Nejinak tomu bylo i při tom pražském: „Tak nejeden otec zabil svého syna. Nejedna matka plod svého klína, aby jich nestihla odpadlictví vina.“

Bilance neštěstí

Údaje o počtu zabitých se liší. Německý augustinián Dietrich Engelhus, jenž v Praze v té době studoval, napsal ve své kronice, že „bylo v Praze v té době spáleno na tři tisíce Židů“. Toto číslo bývá obvykle přebíráno i ostatními pozdějšími kronikáři. Vzhledem k velikosti pražské židovské obce poslední třetiny 14. století je však zřejmě přehnané. Nejstřízlivější odhady hovoří o 750 zavražděných, což ovšem představovalo většinu tehdejšího židovského města!

Velikonoční pogrom byl prvním z řady pogromů, které následovaly v neklidných dobách husitské revoluce. Přesto se židovské město a jeho obyvatelé dokázali z prožitých utrpení vzpamatovat. Za Rudolfa II. se už znovu dostali na přední místo v Evropě a zanechali v naší kulturní historii hlubokou stopu.

A co na to český král?

Král Václav IV. byl nejen židovskou obcí vnímán rozporuplně. Podle některých pověstí měl k některým Židům blízko, prý se dokonce přátelil se zmiňovaným Avigdorem Karou. Ačkoliv bývá někdy označován jako přítel Židů, dubnové události onoho léta tomu příliš nenapovídají.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Útok na židovské město lze chápat svým způsobem jako útok na samotného krále, neboť Židé byli královým regálem, tedy jeho majetkem. Jeho nepřítomnost v Praze během pražských událostí určitě nepřispěla ke klidu a nepřímo samotný pogrom ulehčila. Ale poslední věta, kterou uzavírá svou zprávu již zmíněný augustinián Dietrich Engelhus, pro krále nevyznívá příliš lichotivě: „Z této jejich zkázy dříve zmíněný král Václav obdržel pět sudů plných stříbra, jak se povídalo.“