Největší záhada slavkovského bojiště: Opravdu se zde ukrývá zlatý poklad?

Pověsti o zakopané ruské pokladnici se v kraji kolem Brna, Slavkova a dalších blízkých obcí vyrojily nedlouho po bitvě, k níž došlo 2. prosince 1805. Řada obyvatel prý dokonce nečekaně zbohatla, jak zmiňují některé kroniky a archiválie. Pověstí je mnoho a zřejmě ty nejpopulárnější pocházejí z Vážan nad Litavou a z Křenovic. Jedna z nich říká, že by poklad měl být zakopán v místě, odkud jsou vidět věže tří kostelů. Podle další se nachází v náhonu vážanského mlýna, kam pokladnici údajně viděl vojáky ukládat vážanský mlynář. Každá z přibližně patnácti legend o pokladu vypráví trochu jiný příběh a umisťuje ho na různá místa slavkovského bojiště.

Svědectví gardisty

Fenomén slavkovského pokladu by možná nepřesáhl hranice pouhé folklórní zajímavosti, nebýt událostí, které se odehrály téměř čtvrt století po bitvě tří císařů. Tehdy totiž rakouské úřady narazily na dezertéra ruského či rusko-polského původu, který žádal o udělení rakouského občanství. Jednalo se o jistého Josefa Andrejovského, prohlašujícího se za vojáka tělesného gardového Preobraženského pluku.

Andrejovský při jednání s úřady do protokolu vypověděl, „(…) že byl v noci před bitvou u Slavkova spolu s 50 muži tělesné gardy pod velením gardového poručíka Udoma při zakopávání ruských válečných peněz, které bylo nařízeno proto, že Rusové byli Francouzi pronásledováni a existovala obava, že by pokladna mohla padnout do jejich rukou. Zakopáno bylo dvanáct železných sudů (Fässer), přičemž podle ujištění poručíka Udoma polovina obsahovala zlato a polovina stříbro. Sudy prý byly zakopány jeden sáh hluboko vojáky gardy a od vozatajstva, kteří hned poté prchli, protože jim byli Francouzi v patách. Následující den probíhala bitva u Slavkova.“

Andrejovský velmi neurčitě také popsal místo, kde se mělo vše odehrát: „Jáma se nachází mezi obcemi Slavkov, Šlapanice a Křenovice na poli deset kroků napravo od potoka tekoucího směrem do Slavkova. Vzdálenost jámy od každé z těchto tří obcí činí zhruba asi půlhodinu cesty. Neexistuje žádné vnější znamení, podle něhož by mohla být jáma poznána, kromě toho, že tam rovina tvoří malou prohlubeninu, a že na břehu potoka jsou poněkud silnější vrby.“

Nutno říct, že místo, z nějž by byly obce shodně vzdáleny půl hodiny, se v popsané lokalitě nenachází. Při výsleších proto Andrejovský své tvrzení korigoval a uvedl trojúhelník obcí Slavkov, Křenovice, Vážany nad Litavou.

Velká blamáž

Úřady zjistily, že vyslýchaný muž se již drahnou dobu pohyboval v oblasti slavkovského bojiště spolu se svými kumpány, dvěma zámožnými sedláky ze Stříbrnic. Trojice zde vrtala v zemi a její aktivity budily podezření. Úřady proto více než státní občanství Josefa Andrejovského zajímal případ ukryté ruské vojenské pokladny. Považovaly ji za natolik zásadní, že jí věnovaly asi půl roku, a to v režimu „Přísně tajné“. V té době se kauza dostala od zástupce hejtmana hradišťského kraje Řeholy k brněnskému krajskému hejtmanovi von Münchovi a pak až do nejvyšších vládních a policejních pater. 

Von Münch nařídil provedení úředního výkopu v Andrejovským uvedeném trojúhelníku obcí Slavkov, Křenovice a Vážany nad Litavou. Došlo k němu 27. dubna 1829 za přítomnosti Andrejovského, který v daném okamžiku překvapivě jevil naprostou netečnost a nezájem. Akce skončila blamáží, neboť se nic nenašlo, a úřady následně Andrejovského označily za zcela nedůvěryhodného člověka. Vše detailně popisují dokumenty uložené v Moravském zemském archivu v Brně, které ve třicátých letech 20. století objevil a v roce 1948 publikoval historik Michael Vaňáček.

Publikováním archivních spisů pověsti o zakopané ruské pokladně znovu ožily, od té doby se ji různí hledači pokladů stále snaží nalézt. Na slavkovské bojiště se vypravují soukromí badatelé s historickými mapami a popisy bitvy v rukou, proutkaři i operátoři s moderními detektory, žádný z nich však doposud neuspěl. Stejný osud potkal i velké pátrání nedaleko Vážan na řepném poli u Kobeřického potoka v roce 1965, jež se odehrálo pod dohledem kamer Československé televize.

Důkaz neexistuje?

Proč bylo dosavadní úsilí pátračů bezvýsledné? Předně jim jako základní zdroje sloužily pověsti, které nejsou ve vzájemném souladu, archivní spisy z roku 1829 založené výhradně na tvrzeních Josefa Andrejovského a vyprávění z druhé ruky. Další problém představuje přístup k získaným informacím, jež nepodrobili kritické analýze a konfrontaci s reálnou historickou situací. Navíc velmi často postupovali selektivně a ze získaných údajů zohlednili jen takové, které odpovídaly jejich předem danému přesvědčení. 

Co je však nejpodstatnější, prozatím neexistuje žádný skutečný vědecký důkaz, že by na slavkovském bojišti kdy byla zakopána nějaká ruská pokladna. Z hlášení francouzského maršála Soulta víme pouze o ukořistění ruské plukovní pokladny: „Rusové, co unikli francouzským bajonetům, odhazovali pušky a torny, aby se jim lépe běželo. Vítězové tak nalezli nazítří po bitvě v těchto troskách nesmírnou kořist jako i množství peněz. Mezi povozy ekvipáží, jichž jsme se rovněž zmocnili, byla jedna plukovní pokladna obsahující dva tisíce rublů. Bylo nařízeno tuto částku převést do pokladny vrchního pokladníka, aby posloužila ke krytí nákladů na napoleonský sloup.“ V daném případě je zřejmé, že se nemůže jednat o slavkovský poklad, který by odpovídal šetření rakouských úřadů v roce 1829 nebo některé z pověstí.

Pokud bychom připustili možnost, že došlo k zakopání pokladny příslušníky carské gardy a vozatajstva, měli bychom pátrat po motivech, které je k tomu vedly. V potaz by připadal jedině stav ohrožení. Tomu ovšem neodpovídá tvrzení Andrejovského, jenž uvedl, že k zakopání došlo v noci před bitvou z obav před Francouzi. Když totiž ruská garda ve večerních hodinách 1. prosince 1805 dospěla do svého nocležiště a rozložila se na svazích vrchu Cikán mezi Křenovicemi a Holubicemi, Francouzi byli vzdáleni přibližně 8 až 10 kilometrů. Na budoucím bojišti byl klid, teprve k ránu se z jihozápadu od Telnice a Sokolnic začala ozývalt střelba. V Křenovicích jednal hlavní štáb koaliční armády, přičemž spojenci si byli jisti vítězstvím a neměli naprosto žádný důvod k obavám. Andrejovského tvrzení tak (jako v mnoha jiných ohledech) silně koliduje s realitou, což lze vysvětlit dezertérovou prostoduchostí.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Ačkoliv nemáme relevantní doklady o existenci údajně zakopané ruské pokladnice, je jisté, že její eventuální nález a tím i definitivní vyřešení tohoto případu by připravil region o část jeho kouzla – jako by folklór zdejší oblasti byl náhle o něco ochuzen. Ať chceme či nechceme, slavkovský poklad je zkrátka fenomén, který je nejen historickým otazníkem, ale především součástí genia loci.