Největší omyl české historie? Jak probíhalo dobývání husitského hradu Sion?

Kolem obléhání poslední husitské pevnosti se nakupilo tolik mýtů a omylů, že to snad s trochou nadsázky můžeme přirovnat k legendám o dobytí bájné Tróje. Máme před sebou bezpochyby jednu z největších záhad české historie. Už několikrát se veřejné mínění ukolébalo s pocitem, že omyly byly vyvráceny a věda nás přivedla na práh pravdivého poznání. Skutečně?

Víme málo

Vzhledem k tomu, že se existence Sionu uzavřela v dalekém 15. století, museli se historici spoléhat na útržkovité písemné doklady, často tendenčně zkreslené neobjektivitou autora, který byl zainteresován na té či oné straně. Nabízelo se studium starých kronik, které ale, jak to tak bývá, nepsali očití svědci. Poslední pramen informací skýtal archeologický výzkum, ten však, jak se ukázalo, také nemusí být zcela jednoznačný.

Přenesme se do doby dávno po smrti Jana Žižky. Husitské hnutí postihly vnitřní rozpory. Už proběhla bitva u Lipan a českou korunu třímá Zikmund. Poslední tvrdé jádro bojovníků s kalichem na hrudi se semklo kolem Jana Roháče z Dubé. Muži odhodlaní položit život za svou víru se opevnili na hradě nedaleko Kutné Hory. Kromě plamenných srdcí jim snad mělo pomoci i jméno hradu odvozené od místa, kde stál boží chrám v Jeruzalémě – Sion.

Kdo byl kdo

Na tomto místě si přibližme znepřátelené strany. Hradu velí Jan Roháč, někdejší Žižkův blízký druh a jeden z nejvýznamnějších mužů husitství. Na čas se z neznámých příčin stáhl z vysoké politiky, ale u Lipan už nechyběl. Překvapivě se vrátil v době, kdy mu z toho nemohl kynout žádný prospěch, ale jedině nebezpečí. A fatální lipanská porážka ho nerozkolísala. Pro Zikmunda proto představoval cíl číslo jedna.

Roháč posílil opevnění hradu a zvětšil posádku o husity z Hradce Králové. Panovník za ním poslal vojáky, aby s odbojným potížistou skoncovali. V čele protihusitské formace však stál muž, jehož osoba dala později vzniknout řadě spekuklací. Obléhatel Sionu Hynek Ptáček z Pirkenštejna byl Roháčovým synovcem. To po letech podněcovalo úvahy o tom, zda souboj dvou příbuzných probíhal opravdu tak nemilosrdně, jak se tvrdilo.

Bájný rek

Poměrně podrobný zdroj informací skýtala Historia Bohemica z roku 1458, kterou sepsal Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež. Líčil hrad Sion jako těžce dobytnou pevnost stojící na vysokém vrchu. Hovořil o dlouhém a krutém obléhání a o mrtvých bojovnících – zejména na straně útočníků. Silvius vylíčil, že dobyvatelé vystavěli vysoké věže, které jim umožnily zasypat hrad palbou.

Ani to však nemělo zabrat a posádka statečně odolávala. Útočníci tedy použili rafinovanou taktiku a prokopali chodbu, díky níž překonali opevnění. Měli údajně Roháče zaskočit nepřipraveného v čase oběda. Když se poslední husitský „mohykán“ vyřítil ven, aby zabránil nejhoršímu, padl prý do zajetí. To mělo zlomit morálku jeho mužů a ukončit bitvu. Následovala truchlivá cesta na pražské popraviště, kde Roháč spolu s nejvěrnějšími absolvoval potupnou popravu.

Tato dramatická událost našich dějin pochopitelně nenechávala chladné ani literáty. Alois Jirásek jí věnoval poslední hru ze své trilogie Jan Hus – Jan Žižka – Jan Roháč. Obléhatel Hynek Ptáček v ní líčí císaři vrchol bitvy slovy, která v podstatě odpovídají tomu, co Jirásek četl u Eneáše: „Nebylo možná hradu dobýti šturmem. Pan Roháč se udatně, mužsky bránil. (…) I dal jsem tajně prokopati průkop (…) Prudký vítr se zdvihl a dul na Sion. Spustili jsme střelbu (…) a dal jsem zapálit přichystané otepě. Hustý dým se hnal na hrad (…) V tu chvíli dorazili můj průkop, vběhli do příkopu, přistavěli žebříky, a tak snadno dostali se za val.“

Takto vypadal tradiční obraz památné bitvy našich dějin. Roháče přitom historikové a spisovatelé nevnímali ani tak jako dona Quijota, který se dal na marný boj, ale jako muže neochvějného a věrného husitským ideálům. Jak to ovšem vypadalo ve skutečnosti? Zvolil Roháč vědomě sebevražedný boj, nebo měl reálnou šanci zvítězit?

Ironií osudu je, že kdyby Roháč vytrval ve svém hradě o pár týdnů déle, dožil by se Zikmundovy smrti. Situace se bez pevné vladařovy ruky opravdu mohla ubírat jiným směrem. Roháčova statečná oběť každopádně posilovala národ i v budoucích těžkých časech, a to i po několika staletích! Například v průběhu druhé světové války. Vždyť právě v roce 1940 odhalili vlastenci na skále pod Sionem tajně Roháčův reliéf, který si tam můžeme prohlédnout dodnes. Ačkoliv vznikl až za okupace, nese datum pětistého výročí bitvy – tedy 1937. Právě v tomto roce totiž na hradě probíhaly připomínkové akce.

Přepište dějiny

Už Jirásek naznačoval, že boj možná nezuřil po čtyři měsíce tak nemilosrdně, jak se obecně soudilo. Vždyť Hynek Ptáček v čele obléhatelů měl důvod svého příbuzného šetřit a pokusit se s ním dohodnout. Útočníci možná opravdu poněkud otáleli a zvrat nastal až tehdy, když se Zikmund odhodlal poslat posily. Teď už nešlo počítat s žádnou shovívavostí, jaká snad mohla připadat do úvahy, když proti sobě stáli muži spojení pokrevním poutem.

Podoba hradu Sion podle anglického cestovatele Williama Francise Ainswortha. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Přesto nebyl důvod přepisovat dějiny. Jistě, bitva měla i své politické a snad i diplomatické okolnosti. Obléhatelé také pochopitelně nejprve budovali své pozice a byla by hloupost brát hradby hned útokem. I v tom případě by následná řež prolila doslova potoky krve. Jenže…

Zcela zásadní obrat přinesl archeologický výzkum, který proběhl v šedesátých letech 20. století. Co se našlo? Prakticky nic! Vykopávky na hradech, které prošly obléháním, přinesly obvykle bohaté nálezy vojenského materiálu. Dokonce i hradby opuštěné bez boje skrývaly i po letech značný počet různých částí zbraní, bez nichž to zkrátka ve středověku nešlo. Ale na Sionu? Nálezy hrotů šípů či vypálených koulí naprosto neodpovídaly tomu, co se psalo ve starých kronikách.

Byly popsány celé knihy o tom, že padl jeden z velkých českých mýtů. Statečný boj posledních husitských věrných? Pouhá legenda. Zbožné přání obrozenců! Nabízela se však otázka, proč by boj zveličoval Eneáš Silvius? Že by tím chtěl posloužit Zikmundovi? Hodlal popisem krutých bojů ospravedlnit popravu, kterou dal Zikmund vykonat? Bojovalo se na Sionu opravdu jen švejkovsky? Poznámka o tom, že Roháče zajali takřka u oběda, jako by získala nový rozměr. Možná se obránci a dobyvatelé prostě u poháru vína dohodli.

Odsouzeni k porážce?

Zbytky Sionu ostatně také nevypadaly tak, jak líčily staré kroniky. Hora? Kdepak. Z jedné strany chránila pevnost skála a potok, ale ze druhé se hrad spoléhal především na val, který tu podle dřívějších historiků zůstal ještě po slovanském hradišti (dnešní názory to zpochybňují). Eneáš Silvius očividně přeháněl, když v nás vyvolal dojem takřka nedobytné pevnosti na mohutném vrchu. Do hradu se také nemohl vejít větší počet bojovníků, ledaže by využívali právě předhradí – tedy prostor někdejšího hradiště. Mohli zde ale vzdorovat několik měsíců?

Nejhorší ránu všem, kteří věřili v poslední hrdinnou bitvu božích bojovníků, zasadilo jiné zjištění: na hradě se nenašla žádná studna! Vzdorovat čtyři měsíce v obklíčení bez vody? Nemožné. Ledaže by obléhatelé přimhouřili oko a prostě nechali posádku chodit s vědrem do potoka. Takhle měla vypadat ta slavná bitva velkého českého hrdiny? Moderní věda přinesla české veřejnosti veliké zklamání. Zhruba před půl stoletím to tak alespoň vypadalo.

Rehabilitace

Osud Sionu však ani několik staletí poté, co se proměnil v sutiny, nepřestává překvapovat. Na místo činu se vrátily nové generace archeologů s novou technikou a postupy. Průzkum pochopitelně probíhal i v okolí hradu a v táborech oblehatelů. A přinesl opět překvapivá zjištění!

Nejen, že se nalezly nové doklady o tom, že probíhala zuřivá palba, ale hradní stavby také ukázaly známky násilné destrukce, která neproběhla najednou. To znamená, že Sion skutečně čelil ostřelování, a to opakovaně. Přišlo se i na to, že hladina rybníka sahala mnohem výše, než se předpokládalo. Lze se proto domnívat, že obránci mohli získávat vodu právě z toho zdroje.

TIP: Město na počátku světa: Na jakých ideálech vznikl husitský Tábor?

Ani existenci studny zatím výzkum nepotvrdil, ale také úplně nevyvrátil. Lze také soudit, že Roháč se na obléhání pečlivě připravoval a zvyšoval odolnost svého opevnění. Sion sice poněkud zklame svou rozlohou a netyčí se ani na vysokém kopci, ale na svou dobu šlo o promyšlenou fortifikaci, na níž si rozhodně bylo možné vylámat zuby. Současní historikové a archeologové zkrátka do jisté míry odporují tomu, co tvrdili jejich předchůdci z šedesátých let minulého století. Sion nejen, že mohl odolávat dlouhému obléhání, ale máme také potvrzeno, že nešlo o žádnou „bitvu nad hodovním stolem“, ale o nefalšovaný boj muže proti muži. Husité přitom disponovali na svou dobu moderními palnými zbraněmi z dílny puškaře Zeleného. Odehrál se přece jen na Sionu krvavý masakr?

Obležení

Rozhodující sílu, která přispěla k pádu Sionu, představovali uherští vojáci Michala Országa, kteří přispěchali obléhatelům na pomoc poté, co se jim dlouho nedařilo Roháčův odpor zlomit. Nejnovější důkazy však svědčí o tom, že dlouhé obléhání nezavinila ani tolik liknavost pana Hynka Ptáčka. Obránci Sionu zkrátka kladli tvrdý odpor – a to včetně aktivních útoků na pozice dobyvatelů. Podle současných vědomostí víme hned o třech stanovištích, které strana pana Hynka Ptáčka obsadila. Pozůstatky svědčí o značném počtu bojovníků, i o tom, že si zde vybudovali poměrně důmyslná opevnění a zemnice, kde mohli vojáci přebývat po dlouhé týdny. Po hradě, ale i po pozicích jeho dobyvatelů vás nyní provede naučná stezka.