Nejstarší civilizace světa (1): Tisíciletý omyl dávné revoluce
Mluvíme-li o vůbec nejstarších stavitelských památkách na světě, leckomu jako první na mysli vytanou egyptské pyramidy nebo anglický Stonehenge. V porovnání s věkem starobylého Jericha nebo záhadného komplexu Göbekli Tepe jde však o pouhé nezralé mladíčky
Dějiny člověka a jeho předchůdců vedou bezmála 2,5 milionu let zpátky. Lidé však začali vztyčovat stavby, které bychom mohli nazvat architekturou, až přibližně v období 40–10 tisíc let př. n. l. Právě tehdy se přestali spoléhat na přírodní přístřeší, jako byly jeskyně, a na ochranu před deštěm a mrazem začali vytvářet první sídla. Okolo ohnišť budovali primitivní chatrče a vybírali si místa u vodních zdrojů nebo na vyvýšeninách. Jedno z nejzachovalejších sídlišť tohoto typu pyšnícím se stářím 25 až 30 tisíc let najdeme i v Dolních Věstonicích nedaleko Mikulova. Pyšní se stářím 25 až 30 tisíc let.
Od obilí k bohům
Zásadní skok v dějinách člověka i stavitelství ovšem nastal až s koncem poslední doby ledové, asi 12 až 10 tisíc př. n. l. Zmíněný zlom se do dějin vepsal velkými písmeny pod názvem neolitická revoluce.
Až donedávna vědci věřili, že scénář zmíněného skoku probíhal následovně: Vlídnější klima lidem umožnilo, aby se usadili na jediném místě. Své sběračské znalosti o růstu výživných trav během několika desítek generací proměnili ve vynález zemědělství a od něj byl jen krok k chovu dobytka. V rozrůstajících se společnostech docházelo k dosud neznámému jevu – vzniku soukromého majetku, rozvrstvování podle jeho hodnoty a ke zrodu elit.
Postupně vznikala první větší sídla, kde rostl pocit společenské sounáležitosti a souběžně sílily tlaky na vytvoření morálních standardů. Zrodilo se náboženství. Lidé zůstávali na jedné straně závislí na výkyvech počasí, na straně druhé upírali hlavy k nebesům osídleným božstvy, kterým přinášeli oběti. Především však neváhali použít veškeré své znalosti a síly a stavět na počest bohů ohromné monumenty.
Nejstarší městská osídlení najdeme podle této teorie shodně s nejstaršími zemědělskými osadami v oblasti úrodného půlměsíce, která zahrnuje východní Středomoří, Palestinu, Sýrii, část Iráku a maloasijskou Anatolii. Právě tam měla kolem 4–3 tisíciletí př. n. l. vyrůst také první města, která položila základ moderní civilizace.
Historie v novém světle
Vývoj moderních technologií v posledním desetiletí umožnil neuvěřitelný pokrok v archeologickém výzkumu a jeho celkové urychlení a zpřesnění. S tím ovšem přišly i některé nepopiratelné skutečnosti, které jsou s představou výše popsaného průběhu neolitické revoluce v rozporu. Například radiokarbonová metoda hovoří jasně: Nejstarší lidskou rukou zbudovaná stavba, náboženský komplex Göbekli Tepe v Turecku, se zrodila již před asi 11 600 lety. Tedy v době, kdy se zemí měly podle tradiční teorie potulovat pouze skupinky lovců a sběračů, protože zemědělství ještě prokazatelně neexistovalo.
Právě nálezy v okolí Göbekli Tepe nyní naznačují, že masivní stavby dokázaly vztyčit i velmi rané kultury, které ještě neuměly vytvářet zemědělské přebytky. Hojnost potravy v určitém období naprosto stačila k tomu, aby se lidé na určité místo vraceli rok za rokem a generaci za generací – jen aby mohli přistavět další malý kousek k masivní kamenné stavbě.
Výkonná organizace
Nejstarší město, které bychom mohli nazvat skutečnou metropolí, je Çatal Hüyük (čti čatal höjuk). Objevilo se již v době 7,5 tisíce let př. n. l., tedy víc než 2,5 tisíce let předtím, než světlo světa spatřil Byblos v dnešním Libanonu, považovaný až donedávna za jedno z vůbec nejstarších měst na planetě.
Technologie a metody zatím nejsou dostatečně daleko, abychom dokázali říci, kým byli pravěcí stavitelé a odkud si přinesli své znalosti. Jisté je jedno – k vybudování pravěkých kamenných pomníků či megalitických center museli znát technologie opracování kamene, ovládat matematické a snad i astronomické znalosti a umět dokonale naplánovat a organizovat práci.
Tisíciletý omyl
Pojem neolitická revoluce, jejímž hlavním spouštěčem měla být klimatická změna, zavedl australský archeolog Vere Gordon Childe teprve roku 1936. Jeho teorie však vedla k mnohým nepřesnostem. Týkaly se především faktu, že celá „revoluce“ neproběhla náhle, ale v řádově tisícovkách let. Childe však podle dnešních výzkumů rovněž přecenil význam zemědělství: Současná archeologie díky zdokonaleným metodám například ukazuje, že lidé znali obilí již minimálně před 23 tisíci, spíše však již před 30 tisíci lety.
Zpochybněn byl i nárůst celosvětové populace, údajně způsobený přechodem na zemědělství. Nedávná genetická studie týmu vědců z Francie, USA a Uzbekistánu totiž ukázala, že první velká expanze člověka nastala podstatně dříve před příchodem zemědělství, a to už v době před 60 až 80 tisíci lety. Právě rozrůstající se populace lovců a sběračů umožnila jejich kulturní i společenské pokroky, zdokonalené nástroje a s nimi i postupný přechod k novému stylu života.
Moderní archeologie dále odhalila, že naši předkové z éry před neolitem žili zřejmě jakýmsi polokočovným způsobem. To znamená, že se podle sezóny pohybovali mezi několika stanovišti. Jedno z nich mohlo sloužit jako jakási základna, kde se využívaly místní zdroje divokých rostlin, a provozovalo se tak jakési primitivní zemědělství. Lidé mohli „napomáhat“ růstu obilí na vhodných místech jejich výsevem, aniž by se však o něj starali. Část roku tak skupiny obyvatel strávily jako lovci a sběrači, další lidé pak v malém měřítku zasvětili svůj volný čas hospodaření a sklizni rostlin, kterým se podařilo dorůst. Neolitická „revoluce“ tak byla ve skutečnosti „evoluce“ v důsledku postupných a malých změn, k nimž docházelo v průběhu tisíciletí.
