Nejkrásnější panovnice středověku: Kdo získal za ženu Eleonoru Akvitánskou?

Středověká královna měla být především krásná a dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnice a světice. I v tom jasně vidíme protikladnost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Hříšná pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie není předmětem obdivu tělo, ale tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie. Pramáti hřích spáchala a bohorodička ho vykoupila.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochoval širokou škálu středověkých nadávek a je nesmírně zajímavé, že muži se navzájem uráželi tím, že napadaly ctnost žen. Pokud totiž žena pochybila, mohlo to znamenat dokonce rozluku manželství.

Od krále ke strýci

Královna Eleonora Akvitánská bývá často označována za největší krásku své doby. Její půvab však měl mnohem blíže k hříšné Evě než k čisté Marii a stejně tak i její život.

Eleonora byla roku 1137 provdána za sedmnáctiletého následníka trůnu, ze kterého se téhož roku stal francouzský král Ludvík VII. Mladý panovník svou manželku vroucně miloval, podle svého rádce opata Sugera snad až příliš. Přesto se jim však dlouho nedařilo mít děti a první dcera se narodila až po osmi letech manželství. Pouhý rok nato se Ludvík vydal na křížovou výpravu a jeho královna ho následovala. Na této strastiplné cestě se však projevily první spory mezi manžely a Eleonora prý dokonce navázala milostný poměr se svým strýcem, antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers. Navíc došlo mezi Raimundem a Ludvíkem k neshodám ohledně dalšího dění na výpravě a Eleonora se rázně postavila na stranu strýce. Král ji musel nechat násilím odvést a z krásné královny tak byl rázem vězeň.

Do Evropy se každý z korunovaného páru vrátil na vlastní lodi a zdálo se, že urozené manželství směřuje k neodvratnému konci. Do sporu se však vložil papež Evžen III., který se velmi obával rozluky páru a následků, které by takový akt přinesl.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Jan ze Salisbury o tom uvádí: „[...] poté co vyslechl stížnosti každého z nich [...], zcela utišil nesvár, k němuž došlo v Antiochii mezi králem a královnou, zakázal jakoukoliv zmínku o příbuzenství mezi nimi, manželství potvrdil a slovem i písmem zakázal pod trestem klatby, aby kdokoli na toto manželství útočil a chtěl je zrušit [...] A uložil manžele do jedné postele, kterou okrášlil svým vlastním nejdrahocennějším vybavením“. Následné narození dcery Alice však bylo jen labutí písni nevydařeného svazku. Roku 1152 došlo ke zrušení manželství z důvodů prokázaného příbuzenství a hned téhož roku se Eleonora provdala za devatenáctiletého Jindřicha Plantageneta.

Druhé manželství

Tento sňatek byl skandální z celé řady důvodů, manželka byla podstatně starší než manžel, oba pojilo příbuzenství a Eleonora byla předtím ženou Jindřichova lenního pána. Přesto však ke spojení došlo a v bouřlivém manželství se pak narodilo osm potomků. I v tomto páru se však objevovaly spory a královna začala podněcovat své syny proti otci. Za to byla uvězněna a s určitými přestávkami zůstala v zajetí až do manželovy smrti. Zemřela jako stařenka ve fontevraultském opatství, kde byla také pohřbena.