Navždy ztracené země Koruny české: Ztracená, neztracená Horní a Dolní Lužice

Rok 1348 byl pro Karla IV. jeden z nejplodnějších. Začal budovat Karlštejn i Nové Město pražské, založil univerzitu, a hlavně vytvořil svazek zemí patřící svatováclavské koruně. Jednotlivé lenní závazky a vztahy mezi zeměmi tak už nebyly vázány na osobu panovníka, ale patřily k státu jako celku. Tento krok zajistil mnohem větší stabilitu soustátí, ovšem kladl i nároky na panovníka samotného. Vladař najednou nebyl tím, komu země patří, ale jen správcem koruny. Právní pojem země Koruny české Karla IV. výrazně přežil. Svazek zanikl až se vznikem Československa a se zánikem české monarchie roku 1918. O které připojené země jsme ale od Karlových dob přišli?

Ztracená, neztracená Lužice

Lužice se stala předmětem střetu německých, polských a českých panovníků a dodnes je rozdělena mezi území těchto států. Slované se tu objevili poprvé někdy v 8. století, Geograf Bavorský se ve svém Popisu měst a míst na severní straně Dunaje z 9. století zmiňuje o třiceti českých sídlištích. Franská říše v Lužici mezi lety 850 a 900 vybudovala Východní marku, která měla chránit východní hranici říše. Zájem o moc nad Lužicí ale neměli pouze Frankové. Saská šlechta tu vytvořila Saskou marku a do země zasahovala i moc Velkomoravské říše v době jejího největšího rozkvětu.

Pak se začal osud Lužice výrazně komplikovat. Území zabírající přibližně dnešní Horní Lužici byla připojena k Východní marce nově vzniklého Německého království. To, co bychom dnes nazvali Dolní Lužice, připadlo do Míšeňské marky. A z Budyšínska vznikla samostatná marka. Tyto změny ale neměly vydržet věčně.

O Budyšínsko bojoval polský kníže a budoucí král Boleslav Chrabrý s římským císařem Jindřichem II. Mír v Budyšíně přiřkl Boleslavovi nejen Lužici, ale i Moravu (kterou vzápětí ztratil). Po smrti Boleslava Chrabrého ale začala polská moc uvadat a Lužice se vrátila císaři. Její větší část pak formálně dostal v léno český kníže Vratislav II., ten ji ovšem nedokázal nikdy skutečně ovládnout. To se částečně povedlo až Soběslavovi I., který získal Horní Lužici roku 1136 a držel ji až do poloviny 13. století.

Když Lucemburkové nakupují...

Chaotické, že? A to jsme zmínili jen nejdůležitější změny a nedostali jsme se vůbec k tomu, jak získali Lužici Askánci. Nám zcela postačí, kdo ji po částech získal po vymření jejich braniborské větve. K zemím Koruny české totiž začal Lužici připojovat až Jan Lucemburský, který prvně připojil Budyšínsko, pak Zhořelecko, dále Lubaň... Karel IV. poté přikoupil a do komplexu korunních zemí připojil Dolní Lužici. 

Lužice se na dlouhou dobu stala pevnou součástí zemí Koruny české. Časem se zmenšila – v půlce 15. století si Chotěbuzsko odloupl braniborský kurfiřt. Také nebyla vždy ovládána z Prahy, když ji mezi lety 1469 a 1490 držel Matyáš Korvín. Jednoznačně ale patřila do svazku korunních zemí.

To se čistě formálně nezměnilo, ani když dal český král a římský císař Ferdinand II. Štýrský Lužici roku 1635 saskému kurfiřtovi v rámci vyrovnání válečných dluhů. České království ale Lužici nikdy nevyplatilo a život v Lužici se tak změnil jen v jedné věci: součástí zástavních podmínek byla i náboženská svoboda pro katolické obyvatelstvo. Lužice pak prožila ještě několik změn a dělení, ale zástavní právo českých králů vůči ní se stalo už pouhou formalitou. Tu nezrušily ani mírové podmínky po 1. světové válce a čeští králové (z dynastie habsbursko-lotrinské) si stále nárokují titul markraběte Horní i Dolní Lužice. Politická skutečnost je ale samozřejmě velmi odlišná.

TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Zajímavé je, že Lužice sama se několikrát snažila znovu připojit k Československu. Poprvé hned po vzniku první republiky, stejně tak po roce 1989. Tyto snahy ale k ničemu nevedly. Hnutí Lužických Srbů se tak muselo vymezovat proti snahám o germanizaci a projít vlastním národním sebeuvědoměním samo. Dnes jsou práva Lužických Srbů garantována jak ústavně, tak konkrétními zákony. Zastřešující organizací srbských národních snah je Domowina, která byla založena roku 1913 a kromě období 1937 až 1945, kdy byla její činnost zakázaná, funguje nepřetržitě dodnes.