Napravený Wernher von Braun: Jak se stal z nacisty první muž kosmonautiky?

Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun své služby raketového inženýra nabídl německé armádě, která je s radostí přijala. Výsledkem vývoje se stala nechvalně proslulá raketa V-2, proti které všechny předválečné pokusy představovaly jen slabý odvar. Raketa V-2 měla výšku 14 metrů, startovací hmotnost 13 tun a dolet až 380 kilometrů. Bez nadsázky se dalo říci, že o takových raketách specialisté ostatních zemí ani neuvažovali.

Raketa se smrtícím nákladem

Nacistické Německo do vývoje rakety V-2 investovalo více peněz, než Spojené státy vložily do programu Manhattan, který měl vytvořit atomovou bombu. Při převodu na srovnatelnou jednotku (americký dolar v roce 1943) jsou to zhruba tři miliardy dolarů pro V-2 oproti dvěma miliardám pro projekt Manhattan. Přitom šlo o teroristickou zbraň, která měla z vojenského hlediska jen minimální šanci změnit průběh války. Její přesnost byla malá, takže jejím hlavním úkolem bylo rozsévat strach mezi civilním obyvatelstvem a podlamovat jeho morálku. 

Wernher von Braun se na konci války vzdal Američanům a následně byl společně s dalšími špičkovými odborníky internován v USA. Zde se snažil udělat tlustou čáru za svou minulostí, bagatelizovat svoji roli v projektu V-2 a maximalizovat svůj pozitivní přínos v něm. Je sice pravdou, že počátkem roku 1944 byl zatčen Gestapem za určité nesrovnalosti v programu V-2, ve skutečnosti se ale nejspíše stal obětí boje o moc mezi nacistickými představiteli, kteří toužili mít program V-2 ve své kompetenci. Každopádně mu toto zatčení po válce velmi pomohlo.

Není však pravdou, že vývoj rakety byl možný pouze za cenu ohromných lidských ztrát na životech nevinných vězňů. Ti k vlastnímu vývoji neměli přístup, úmrtí si vyžádala výroba v nelidských podmínkách, především v podzemní továrně Dora. V-2 se kvůli tomu stala zřejmě jedinou zbraní v historii, při jejíž výrobě zahynulo více lidí, než při jejím operačním nasazení.

Na vlně kosmonautiky

Ve Spojených státech von Braun pochopil, že zdejší dění do značné míry ovlivňuje veřejné mínění a tak se vrhl na propagaci kosmonautiky a kosmických letů. V osmi číslech časopisu Collier’s  mu vyšla série článků o kosmických raketách, družicích a kosmonautech. K ní napsal vydavatel zajímavý úvod: „Co zde budete číst, není fikce. Jsou to seriózní fakta. Navíc jde o akutní varování, že Amerika musí rychle začít budovat dlouhodobý program, který zajistí západu kosmickou převahu. Pokud to totiž neuděláme my, pak to udělá někdo jiný. A tím někým bude pravděpodobně Sovětský svaz.“

Časopisecký seriál měl velký úspěch, na jeho základě vznikly další materiály. Z nich byl nejdůležitější televizní seriál vysílaný v roce 1955, na jeho výrobě se podílela firma Walt Disney Production, nešlo však o žádnou lacinou zábavu nebo pouťovou atrakci. Von Braun v seriálu osobně vystupoval a hned první díl s názvem Člověk ve vesmíru vzbudil obrovskou pozornost. Kopii si dokonce na doporučení prezidenta zapůjčil i Pentagon.

Využitá příležitost

„Napravený hříšník“ se tedy zapojil do amerického raketového a kosmického programu. Přesto byl dlouhé roky odsouván na druhou kolej a až po selhání prvního amerického pokusu o dopravu družice do vesmíru vycítil svoji životní příležitost a poslední lednový den roku 1958 do vesmíru dopravil první americkou družici.

V americkém prostředí se naučil pohybovat bravurně, a tak když Kennedy vyhlásil lunární program, nemohl u toho chybět a ihned předložil své plány na superraketu Nova. Ta se sice nakonec nerealizovala, von Braun však u kormidla lunárního programu zůstal. Stále však tvrdě prosazoval technické koncepty, které by cestu na Měsíc velmi zkomplikovaly.

Prvním z nich byl plán přímého letu. Von Braun prosazoval cestu na Měsíc, přistání i návrat v jediné lodi. NASA se nakonec rozhodla pro jiný způsob, kdy astronauti použili dvojici lodí, jednu pro dopravu na oběžnou dráhu Měsíce a zpět na Zemi, druhou pro přistání na jeho povrchu a návrat k mateřské lodi. Tento koncept byl náročnější na provedení setkávacích manévrů, ale technicky jednodušší. Na Měsíc nebylo nutné vláčet loď schopnou přestát náročný přistávací manévr u Země, stejně jako nebylo třeba dopravovat až na jeho povrchu palivo nezbytné pro odlet od Měsíce.

S vodíkem nebo bez?

Proti všem šel von Braun také při použití kapalného vodíku jako paliva. Ten má totiž nízkou molární hmotnost: je dosaženo vysoké teploty při spalování (a vysoké výtokové rychlosti spalin z motoru). Díky tomu má vodíkový raketový stupeň nosnost o 35 až 40 procent vyšší ve srovnání s jinými palivy.

TIP: Spolčení s ďáblem: Využití nacistických zločinců za studené války

Jenže nic není zadarmo. Vodík je nutné skladovat při teplotě mínus 253 stupňů Celsia, což klade obrovské nároky na manipulaci, skladování i na vlastní raketový motor. Von Braun byl proto zapřisáhlým odpůrcem vodíku. Nakonec si NASA proti jeho vůli „vydupala“ použití vodíku ve druhém a třetím stupni obří rakety Saturn-5. Přesto si historie von Brauna pamatuje jako hlavního tvůrce této rakety i jako architekta amerického lunárního programu.