Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Napoleon Bonaparte se na velení slavné Grande Armée přímo podílel během celkem pětašedesáti velkých bitev. Navenek se pochopitelně rád prezentoval jako muž, který nepoznal porážku. Byla to ale pravda? 

Neporažený vojevůdce?

Je dobře známo, že dějinné střetnutí u Waterloo pro něj v roce 1815 skončilo debaklem. Jenže ve skutečnosti Napoleon prohrával už dříve a častěji. Minimálně v osmi případech dostal nehezky na frak a ve dvou to dotáhl sotva na remízu.

Ve vzpomínkách jej asi nejvíc mrzel výprask, který mu v roce 1796 uštědřil habsburský polní maršálek József Alvinczi. Napoleona dlouho sžíralo, že zatímco na jeho straně tehdy stála dvojnásobná přesila bojem zocelených vojáků, Rakušané svou nouzovou obranu postavili z čerstvých odvedenců, a přesto s nimi Napoleon prohrál! Dokonce dvakrát během jediného listopadového týdne: u italského Bassana a poté u Caldiera. Chvilku trvalo, než znovu získal ztracenou sebedůvěru a začal tvrdit: „S neschopností rakouských generálů se dá počítat jako se strategickou veličinou.“  

Velitel nejskvělejší armády světa?

Vybičovat své muže k neuvěřitelným výkonům a pěstovat v nich bojovného ducha Napoleon rozhodně uměl. O poznání hroší to ale bylo s profesionalitou prostých vojáků. Zavedený systém komplexního velení a členění jednotek byl na svou dobu velmi komplikovaný. Jednotlivé regimenty měly často problém postupovat v určených formacích. Ostřílení vojáci měli co dělat, aby mladší odvedence udrželi „v řadě“, zvlášť tváří v tvář nepříteli. A když se z veteránů začali tvořit „gardové“ jednotky? U nováčků pak nezůstal nikdo, kdo by je mohl učit.

O Francouzích navíc bylo známo, že jsou mizerní střelci. Pevninská blokáda totiž zabránila dovozu ledku, základní suroviny pro výrobu střelného prachu. Většina vojáků si tak poprvé naostro vystřelila až v boji! Většinou i naposledy.

Až pětadvacet procent bojových ztrát měla na svědomí palba do vlastních řad, způsobená chaosem při neustálých přesunech a divokých manévrech. Tolik obdivovaná rychlost Napoleonových vojáků byla vykoupena tím, že s sebou nevezli trén se zásobami. Statisícová vojska musela být neustále v pohybu na nepřátelském území, aby se mohla živit pleněním. Což se ukázalo jako fatální chyba třeba při osudové výpravě do Moskvy!

Nejlepší z nejlepších?

Napoleon bezpochyby vede žebříček nejznámějších vojevůdců světa, ale navzdory obecnému úsudku ve své éře opravdu nepatřil mezi ty nejlepší. Vždyť jej porazil i Wellington, který válku nesnášel. Skutečnou „evropskou“ jedničkou byl nejspíš Napoleonův generál, o rok mladší Louis-Nicolas Davout.

Napoleon se rád chlubil svým ukázkovým vítězstvím u Jeny, kde odvážnými manévry rozprášil předvoj pruských vojsk. Ale že ten samý den Davout a jeho III. sbor zdecimoval hlavní pruské síly, se už nezmínil. Právě Louis-Nicolas Napoleonovi zajistil také vítězství u Slavkova, protože své dvě divize dokázal „lvím skokem“ přesunout o 120 kilometrů za dva dny! Podobně pak zabránil francouzské prohře u Jílového (Eylau), a vyhrál u Wagramu. A když tažení do Ruska skončilo katastrofou? Byl to zase Davout, který odvážně kryl ústup svého císaře.

Žárlil Napoleon na jeho úspěchy? Možná. Jisté je, že si svého „železného maršála“ ponechával výhradně pro řešení zoufale beznadějných situací. A Davout ho nikdy nezklamal. A kde byl u Waterloo? Prohrané bitvy se tenkrát neúčastnil, na přímý Napoleonův rozkaz se svými vojáky zajišťoval vzdálený týl.

Stratég od přírody?

To, že mu nepřátelé podléhali, vypovídá více o nich než o Napoleonových schopnostech. Držel se svého hesla: „Dělá-li protivník osudovou chybu, netřeba ho rušit.“ Jeho vojenské vzdělání totiž bylo velmi formální. 

Jako patnáctiletý mladíček nastupuje na pařížskou prestižní vojenskou školu École Militaire, ale studuje vlastně jen jediný rok. Jeho hlavním oborem je dělostřelectví, ve kterém zrovna nevyniká. Známky jej řadí na 42. místo z 58 studentů v celém ročníku. Frčky podporučíka si vyslouží vlastně jen díky tomu, že je prvním absolventem původem z Korsiky. A dál? Dalších šest let je přiřazen k záložnímu a školícímu pluku artilerie, přičemž více času tráví na dovolených než ve službě.

Jestli něčemu rozumí, pak je to politika. A pokud projevuje nějaké strategické nadání, tak pouze v té oblasti, že dobře ví, na kterou stranu se včas přidat při debatách. Dvacet let jeho vojenské kariéry nebylo poznamenáno významnými úspěchy. Povyšován byl za odsloužená léta. Teprve v revolucí poznamenaném roce 1793 rázem poskočí z majora na brigádního generála. 

První francouzský občan, nebo korsický vlastenec?

Korsika byla k Francii vojensky připojena tři měsíce předtím, než se malý Buonaparte narodil. A protože v klimatu ostrova spoutaného násilnou nadvládou strávil dětství, silně to ovlivnilo jeho úsudek. V jeho dochovaných listech z mládí tak můžeme číst, jak Francouze troufale nazývá „nelidskými monstry“ a píše, že „Francie je nepřítelem všech svobodných lidí“.

Mladík, kterému tehdy místní přezdívali Nabulio, byl pro nezávislost Korsiky skutečně zapálený. „Jediné, co člověka činí silným, je jeho národnost. Historie Korsiky je nepřetržitým bojem malého národa, který touží po svobodě, a těch, kteří ho chtějí ovládnout. Neporazili nás Féničané, Římané, Saracéni, Pisánci ani Janovští a neskloníme se ani před Francií.“

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Jenže pobyt na pevnině ho změnil. Viděl, že domovská Korsika je skutečně zaostalým provinčním ostrůvkem a Evropa je velkým světem neomezených možností. Tehdy si také změnil příjmení na Bonaparte, aby nepůsobilo tak venkovským dojmem. Korsičtí nacionalisté Nabulia za přílišnou pofrancouštělost vypudili z ostrova! Do emigrace za ním brzy musí putovat i jeho rodina.