Napoleon v zemi faraonů: Jeho vědci položili základy egyptologii

Když se Napoleon Bonaparte v roce 1797 vrátil jako oslavovaný hrdina z vítězného tažení v Itálii, zjistil, že se jeho politická kariéra nikam neposunula. Nenabídli mu ani místo v direktoriu (pětičlenném vládnoucím orgánu), ani post ministra války. Naopak. Jeho úspěchy a popularita představovaly pro mocnou pětici vážné nebezpečí. Proto ho „odměnili“ novou funkcí a pověřili velením připravované invaze do Británie. Tento úkol měl úspěšného generála zaměstnat natolik, aby se nemohly prosadit jeho vlastní politické ambice v Paříži. Vzhledem k síle anglického loďstva pokládal Napoleon tuto akci za hazard a brzy navrhl výpravu do Egypta. Připadala mu totiž realizovatelnější.

Dávné plány na expedici

O dobytí země faraonů, které mělo otevřít cestu do Orientu a oslabit moc Británie, přemýšlel vojevůdce už dříve. Plán megalomansky spojoval i s možností pozdějšího vyhnání Britů z Indie. Jeho nápad ale vůbec nebyl horkou novinkou. Hovořilo se o něm dávno před Francouzskou revolucí. Detailní plán na prokopání tunelu, který by usnadnil cestu do Indie, byl vypracován dokonce už ve druhé polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV. Krále tehdy nenadchl, a tak z něj sešlo.

Znovu se objevil na scéně téměř po sto letech na konci vlády jeho pravnuka Ludvíka XV. Psal se právě rok 1769, shodou okolností letopočet Napoleonova narození. Zdůvodnění bylo prosté: Egypt se měl stát náhradou za ztracené kolonie v Kanadě, Indii a Karibiku. Jenže brzy nastaly pro Francii neklidné časy a ta byla postavena před mnohem závažnější problémy než nějaké opětovné budování koloniálního panství.

Otázka Egypta se dostala na pořad dne teprve po Francouzské revoluci, když se v roce 1797 stal ministrem zahraničí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. Ten se začal o zemi zajímat v souvislosti s úpadkem Osmanské říše. Sám Napoleon už v mládí obdivoval antickou kulturu a starověké státy. Vše konzultoval právě s Talleyrandem. Ten nakonec přesvědčil váhající direktorium, které se dlouho nechtělo vzdát myšlenky na přímý zásah na britských ostrovech. Oficiální rozkazy byly následující: Napoleon obsadí Maltu i Egypt, vytlačí Brity z jejich pozic v těchto oblastech, udrží dobré vztahy s Osmanskou říší a zlepší životní podmínky zdejšího lidu. Na celou akci mělo podle direktoria stačit šest měsíců. Pak bude připravena nová invaze do Británie.

Neustálé mlžení

Instrukce, které Napoleon obdržel od direktoria na počátku dubna 1798, byly samozřejmě tajné a v tajnosti se měly udržet co nejdéle. Detaily znalo jen pár zasvěcenců. Společnost byla i nadále mystifikována a nesměla tušit, že došlo ke změně plánů. Stále se hovořilo o vojenské akci proti Velké Británii.

Bylo rozhodnuto, že k vylodění v Egyptě musí dojít v květnu, maximálně červnu, aby nedošlo k zásobovacím problémům nebo potížím kvůli záplavám, jež by operace mohly ohrozit. Napoleonovi tedy na přípravy, které musely probíhat nenápadně, zbývalo nanejvýš šest týdnů. Byl to šibeniční termín! Je obdivuhodné, jak dokázal takovou akci zkoordinovat, i když měl samozřejmě k ruce mimořádně schopné spolupracovníky.

Začátek akce

Na výpravu bylo vyčleněno přibližně 350 vojenských a obchodních plavidel, na která se tajně nalodilo 36 000 vojáků a 16 000 námořníků. Z tohoto počtu bylo 276 důstojníků, 28 000 vojáků infanterie (pěší vojsko), 2 800 vojáků jízdních jednotek a 2 000 dělostřelců. Zbytek mužů tvořili vojenští inženýři, stovky lékařů, ošetřovatelů a vojáci působící v týlu. První odhadované náklady činily osm až devět milionů franků.

Většinou se uvádí, že se vyráželo z Toulonu. To je sice pravda, ale ne úplná. Vše, co mělo vyplout, totiž nebylo možné shromáždit na jednom místě, a proto bylo nakonec vypraveno pět konvojů z různých přístavů. I toto tak trochu sloužilo ke zmatení nepřítele, především britského námořního loďstva.

Protivní žurnalisté

Francouzské velení sice vypouštělo do éteru mylné informace, ale ne všichni novináři té doby je přijímali beze zbytku. A tak se objevily už na konci března 1798 v listu Publiciste spekulace, nejspíš „z dobře informovaných kruhů“, že by cílem nemusela být Británie, ale Egypt. Následkem okamžitého vládního zásahu však list vše dementoval a uvedl informace na pravou míru. Cílem chystané výpravy bude Británie nebo Irsko. Mystifikovali tím britskou admiralitu i špionáž.

List The Times na základě toho uveřejnil domněnku, že se Francouzi chystají na vylodění v Portugalsku a invazi do Irska. Přesto však byl vyslán kontraadmirál Horatio Nelson do Středozemního moře, aby po francouzské flotile pátral.

Cesta přes Maltu do Egypta

Pravý cíl expedice tedy zůstával stále tajný. Z Toulonu loďstvo vyplulo 19. května 1798 v čele s vlajkovou lodí L'Orient, na jejíž palubě byl i Napoleon Bonaparte. Námořnictvo zamířilo k Maltě, která byla v rukou Řádu maltézských rytířů a na místo dorazilo 9. června 1798.

Tento ostrov ležící v půli cesty do Egypta byl pro Francouze strategicky důležitý. Oficiálně se tu měla uskutečnit mírová zastávka k doplnění pitné vody. Když se velmistr odvolával na neutralitu a regule bratrstva, podle nichž smí do přístavu vplout jen čtyři lodě, Napoleon druhý den bez většího odporu ostrov obsadil. Ten se po kapitulaci stal součástí Francie a teprve zde se všichni účastníci výpravy dozvěděli dosud tajený cíl cesty – dobytí Egypta.

Bonaparte na ostrově ponechal okupační posádku 4 000 vojáků a 18. června se vydal k egyptským břehům, u nichž přistál po dalších třinácti dnech. Protože zjistil, že právě unikl pozornosti jinak permanentně slídící britské Nelsonovy středomořské flotily, druhý den rychle pokračoval k Alexandrii. Tu obsadil po krátkém boji a s minimálními ztrátami.

Vítězství i porážky

To ale neznamenalo definitivní vítězství. Ještě bylo zapotřebí získat Káhiru coby hlavní stan vládců Egypta. Právě zde totiž sídlili mamlúčtí bejové, vládci Egypta.

Napoleon se s částí své armády vydal na kratší, ale obtížnější cestu pouští. Francouzské jednotky pochodovaly prakticky bez odpočinku a zásobování čtrnáct dní. Přesto v legendární bitvě u pyramid (která se ve skutečnosti odehrála téměř devět mil od těchto památek) dokázaly porazit početně dvojnásobné vojsko. Muži ze země galského kohouta se zmocnili tábora nepřítele a bohaté kořisti, mamlúci totiž jezdili do boje se s velkou částí svého majetku. Po tomto impozantním vítězství se prakticky celý Dolní Egypt dostal do francouzských rukou a Napoleonovy oddíly vstoupily do Káhiry.

Zatímco vojevůdce slavil vítězství v hlavním městě, překvapila 1. srpna 1798 Nelsonova flotila v zátoce u Abúkíru poblíž Alexandrie francouzské loďstvo. Síly byly zpočátku vyrovnané a kontraadmirál Nelson byl dokonce zraněn. Bohužel se francouzský viceadmirál François Brueys dopustil několika chyb, které ho stály nejen život, ale znamenaly drtivou porážku. Bitva byla fakticky rozhodnuta kolem půl jedenácté večer výbuchem skladiště munice na vlajkovém a nejsilnějším plavidle L’Orient, ničivým požárem a následným potopením lodi. I když se části posádky podařilo zachránit, ztráty na životech byly obrovské.

Vědecký význam expedice a základy archeologie a egyptologie

Jedním z mála zasvěcenců, který znal pravý cíl expedice, byl Gaspard Monge. Šlo o člena Akademie věd a profesora pařížské École normale supérieuere. Toho Napoleon na konci roku 1797 požádal o vypracování seznamu vědců a umělců ochotných se výpravy do Egypta zúčastnit. Nepřál si jen zkušené odborníky, ale příležitost měli dostat i mladí a vzdělaní nadšenci. (Podmínky na tažení byly velice náročné, experti tam tudíž museli především přežít.)

Monge vytvořil reprezentativní vzorek více než 150 mimořádně schopných a vzdělaných specialistů nejrůznějších oborů, kteří prahli po nových objevech a neváhali riskovat své životy. Třetinu z nich tvořili členové francouzského institutu, kam byl několik týdnů před expedicí přijat i Napoleon Bonaparte.

Okamžitě po příjezdu byl zahájen rozsáhlý průzkum. Podmínky pro práci byly sice mimořádně složité, nicméně Napoleon se snažil vědce všemožně podporovat. Už 22. srpna 1798 založil v Káhiře Egyptský institut, jeho prezidentem jmenoval Mongeho a sám sebe viceprezidentem. Členové expedice se okamžitě pustili do mravenčí práce a přivezli do Francie nejen cenné poznatky o zaniklé civilizaci, o níž měli Evropané možná mlhavé představy, ale i konkrétní nálezy mimořádné hodnoty.

Výsledky práce

Společným dílem se stala obsáhlá třiadvacetisvazková encyklopedie nazvaná Popis Egypta, která položila základy vědeckého oboru egyptologie a zaujala trvalé místo v moderních dějinách. Do jisté míry se právě Napoleonovi přisuzují zásluhy na vzniku vědeckého oboru egyptologie. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že tehdejší věda měla k té dnešní hodně daleko. Přístup některých badatelů by se dal charakterizovat slovy: „To je pěkné, to si vezmu“ a na nálezové okolnosti nebyl vždy brán zřetel.

Na druhou stranu není pravda, že Velká sfinga v Gíze vděčí za svůj uražený nos francouzské artilérii, která si na ní trénovala mušku. Dřívější díla jasně dokazují, že kolos byl poškozen už předtím.

TIP: Champollionův naplněný sen: Kterak geniální Francouz rozluštil hieroglyfy

Jedním z nejvýznamnějších objevů expedice byla Rosettská deska. Ta se sice stala válečnou kořistí Britů a je od roku 1802 uložená v Britském muzeu v Londýně, a tudíž se do Francie prakticky nedostala, nicméně francouzští vědci si ještě v Egyptě pořídili řadu kopií. Podle jedné z nich se podařilo Jean-Françoisi Champollionovi v roce 1822 rozluštit hieroglyfické písmo.