Napoleon a Josefína: Jejich láska prohrála s touhou po moci

Už je dávno ve vyhnanství na ostrově svatá Helena, když si Napoleon Bonaparte píše do deníku tato slova: „Josefína je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní.“ Přitom je s ní už dávno rozvedený, dokonce na vlastní žádost, a ona je už několik let mrtvá. Ale jemu se náhle vrací ta šťastná léta, kdy Josefínu miloval vášnivě a oddaně. Dokonce i na bitevním poli na ni myslel, její dopisy nosil v záňadří své uniformy.

Jen Josefína

Píše se rok 1796. Je zima, mrzne až praští a Paříž hladoví. Vojáci se mají o něco lépe než chudina, důstojníci si dopřávají dokonce chléb i maso a pořád ještě se chodí bavit. Jedním z nejproslulejších salonů je ten, který vede Therése Tallienová. Tam čas od času zajde i čerstvě povýšený generál Napoleon Bonaparte. Uprostřed sametového polstrování a zlatých tretek se v salónu s grácií pohybuje žena, která ho v Paříži udrží déle, než předpokládal. Jmenuje se Marie-Josèphe-Rose de Tascher de La Pagerie. A on ji brzy požádá, aby si říkala jen Josefína.

Pochází z Martiniku a je to tělem i duší kreolka. Její rod byl sice původně urozený, ale postupně zchudl a Josefína tak vyrůstala spíš na třtinových plantážích a pod širým nebem, než v salonech, kde by ji učili vybranému chování. Její zuby jsou navíc úplně černé, zkažené od sladkých jídel.

Josefína Napoleonovy city zprvu neopětuje. Generál se jí zdá neobratný, příliš zahloubaný a málo lehkomyslný. Jenomže Josefína je moudrá žena a musí myslet na budoucnost. Má za sebou několik románků, ale je si téměř jistá, že žádný z jejích milenců si ji nehodlá vzít. A ona potřebuje přísun peněz pro výchovu svých dětí a nákladný život u dvora. Majetek jejího prvního manžela byl zabavený a co zachránila, vzalo dávno za své. A tenhle mladý voják byl právě povýšen, je bohatý a má o ni zájem! Odvádí si ho do svého bytu v ulici Chantereine a tráví spolu několik vášnivých nocí...Ne ona, ale Bonaparte nakonec naléhá, aby se vzali. J

Osmého března však přece jen uzavírají sňatek a tři dny po svatbě už zamilovaný Bonaparte ujíždí do Itálie ke svým plukům. Poprvé uplatňuje své charisma velkého vojevůdce. Poprvé předstupuje ten malý a navenek uzavřený muž před své vojáky, kteří s ním v budoucnu ochotně půjdou až do samotného pekla. V dubnu překračuje Pád a útočí v Rakousku, zatlačí nepřítele k Vídni. A přitom každý den Josefíně píše dopisy, jak ji miluje a jak trpí „závratí srdce“. Když se pak vrací do Paříže jako velký vítěz, je si už Josefína jistá, že udělala správně. 

Tohle že je ten nemotora?

Bonaparta teď všichni zbožňují a i Josefínu zahrnují pozorností. Má najednou víc peněz, než dokáže utratit, a je ženou jednoho z nejobdivovanějších mužů Francie. Dokonce si vyčítá, že neviděla jeho mužnost dřív. „Vskutku je tento vrchní velitel armády, rychlý ve svém rozhodování, sebejistý a vzbuzující všeobecné nadšení, oním nemotorným Korsičanem, jemuž se Josefína se svými ctiteli potají posmívala?“ ptá se Napoleonův životopisec Albert Manfred.

Josefína nebyla Bonapartovi během jeho tažení ani náhodou věrná, ví však, že se to nesmí prozradit. Pověrčivý Bonaparte totiž trvá na tom, že to ona a její láska mu přinesla konečně štěstí. Přesto je Josefína dokonalou partnerkou. V roce 1802 se Napoleon stává doživotním prvním konzulem – nejmocnějším mužem revoluční Francie, ale to mu nestačí. Chce být ještě mocnější! Proto má řadu nepřátel a zdá se mu, že Josefína je jeho jediným spojencem, i když se její milostné pletky už dávno prozradily. 

Konečně císařovnou

V roce 1804 jeho ochranka odhalí dvě spiknutí, která chtěla Napoleona sprovodit ze světa. Pod záminkou, že má v úmyslu zmařit pokusy dalších podobných atentátníků, se Napoleon rozhodne zavést dědičné následnictví. A chce také přinutit senát, aby jej jmenoval francouzským císařem. Josefína má sice děti z prvního manželství, ale nikdy víc už se jí otěhotnět nepodaří. Napoleon tedy nemůže mít dědice, kterého kvůli zavedení císařství nutně potřebuje. Zdá se, že se bude muset rozvést.

Jenže Josefína vymyslí plán, jak se udržet po Napoleonově boku: Její dcera Hortensie si vezme Napoleonova bratra Ludvíka a oni jejich potomky adoptují! Učiní je tak budoucími vládci Francie. Ano, tentokrát jí ještě plán vyšel a Napoleon souhlasí. Velkolepá korunovace může přijít. Aby nastávající francouzský císař ukázal, že nespadá pod papeže Pia VII., vytrhne mu korunu z rukou a korunuje se sám. A on také pokládá korunu na hlavu své ženy.

Nešťastný konec

Politický úspěch ale jejich vztah nadlouho nezachrání. Je čím dál tím chladnější. Jenomže zatímco dřív měla pletky Josefína, teď je má Napoleon. S jeho rostoucí slávou roste počet žen, které se kolem něj točí. A císař Francie, nejdříve zhrzený nevěrou své ženy, se začíná promyšleně mstít. Dohoda o adopci dětí vzešlých z manželství Josefíniny dcery nikdy nevstoupí v platnost. Zato polské krásce hraběnce Walewské se narodí císařský levoboček. To utvrdí císaře v přesvědčení, že on není příčinou bezdětnosti manželství s Josefínou.

Napoleon tedy začne otevřeně mluvit o rozvodu. Jenomže to byl on, kdo nedávno zavedl zákony bránící rozvodu s odvoláním na věčnost manželského svazku před bohem! Vládce sám nyní musí své zákony obejít, což se mu samozřejmě povede. Horší je říct Josefíně do očí: „Rozvádím se s tebou!“ Stále k ní není úplně lhostejný... Ale politika se neptá na city.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Napoleon si má co nejdřív vzít rakouskou princeznu Marii Luisu Habsburskou a uzavřít tak spojenectví, které navždy vystraší jeho největšího rivala Rusko. Nabízí Josefíně doživotní rentu a právo  i nadále používat titul císařovny. „Na tvém zámku Malmaison tě zahrnu růžemi,“ říká jí ve snaze urovnat napětí ze stále častějších hádek, provázených jeho výbuchy vzteku. Ale chce se jí zbavit stůj co stůj. A tak se s ní skutečně i rozvede.

V roce 1810 se znovu žení a Marie Luisa mu skutečně dá potomka. Ale štěstí mu to nepřinese – to pověrčivému císaři přinášela jeho Josefína a ta je definitivně pryč, už mu nepatří! Napoleon zažije ještě pár slavných let, ale pak přijde jedna porážka za druhou a nevyhnutelný pád.