Náhlá smrt „krále Kaše": Usilovala česká šlechta o život Rudolfa Habsburského?

Když se v červnu roku 1307, po devíti měsících vlády, rozhodl český panovník Rudolf Habsburský k vojenskému potlačení vzpoury některých západočeských pánů nespokojených s jeho vládou, patrně nikdo nečekal, že tato výprava bude posledním vládním činem jeho života.

Rudolfova pozice byla přitom v této době poměrně stabilizovaná. Mladý panovník se navíc mohl opřít o svého otce římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského. Odpor několika jedinců, z nich především vzpurného Bavora ze Strakonic, který se uchýlil po několika prohraných střetech do Horažďovic, nepředstavoval pro krále jistě problém zásadnějšího rázu. 

Zmařené vyhlídky dynastie

Před vládci z habsburského domu se slibně rýsovalo dosažení výrazného mocenského posílení v rámci politické šachovnice střední Evropy. Realizoval se tak dlouho připravovaný projekt, jehož hlavním tvůrcem byl Rudolfův otec Albrecht, který právě na konci jara roku 1307 ve Frankfurtu shromažďoval říšskou hotovost za účelem výpravy proti míšeňským Wettinům. I to bylo součástí plánu umocnění habsburského vlivu, jenž však vzal záhy za své. 

Dne 3. července roku 1307 totiž Rudolf, jakkoli jeho jednotky zdolaly horažďovické obránce, v táboře nedaleko dobytého města zemřel. O příčinách Rudolfovy smrti přitom spekulovali již jeho současníci. Jelikož panovníkovu náhlému skonu předcházely bolesti břicha, byla pro ně nejpravděpodobnějším možným vysvětlením otrava. Podle některých říšských kronikářů Rudolfa otrávili jeho odpůrci, přičemž stín zrady nejčastěji dopadal na nevyzpytatelnou českou šlechtu, která se toužila zbavit nenáviděného mladíka dosazeného panovačným otcem. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že potenciálních objednavatelů Rudolfovy smrti by se našlo více než dost.

Kronikáři, kteří psali o vině české opozice, měli na své hypotézy ohledně Rudolfova úmrtí jistě právo. Nepřátele si mladý Habsburk vytvářel již svojí účastí na Albrechtově výpravě proti Václavovi II. v roce 1304. Tehdy Rudolf vtrhl v čele svého vojska doplněného četnými uherskými posilami včetně obávaných Kumánů na jižní Moravu, kterou jeho armáda těžce poplenila. Po spojení Rudolfových bojovníků s říšským vojskem jeho otce u Českých Budějovic pokračovali Habsburkové již společně do středních Čech, kde oblehli stříbronosnou Kutnou Horu.

Neoblíbený král?

Neslavný konec tažení je díky svým bizarním okolnostem známý. Ačkoli bylo město nedostatečně opevněno, jeho obránci jej proti říšskému a rakouskému vojsku uhájili. Stalo se tak snad i díky vychytralosti kutnohorských horníků, kteří do potoka protékajícího habsburským ležením odváděli nečistoty vzniklé při oddělování stříbrné rudy od příměsí. Jak vyprávějí současníci, způsobil tento počin hromadnou otravu v habsburském vojsku, následovanou úpadkem jeho bojové morálky. Ústup Habsburků zpět do Rakouska před přicházející českou hotovostí se pak podobal spíše rychlému útěku.

TIP: Poslední triumf Václava II.: Co se stalo před Kutnou Horou?

Rudolfovu „mediálnímu“ obrazu v Čechách nepřidal ani způsob, jímž dosáhl roku 1306 svojí volby. Hlavním hrdinou tohoto příběhu byl patrně jeho otec Albrecht, jenž si rozhodně nehodlal nechat ujít možnost získat české království pro Habsburky. Okamžitě poté, co obdržel zprávu o vymření Přemyslovců, se vypravil s vojskem k českým hranicím. Současně mířili k zemskému sněmu do Prahy i Albrechtovi poslové. Jejich úkolem bylo české pány důrazně upozornit na skutečnost, že se sice Albrecht nechce vměšovat do jejich volebních kompetencí, ale zároveň jim doporučuje volbu svého syna Rudolfa.

Příliš mnoho podezřelých

Česká reprezentace ale vzala za svou pouze první část této zprávy a zvolila Jindřicha Korutanského, načež Albrecht prohlásil české království za osiřelé říšské léno a překročil v čele vojska zemské hranice. To se již ku Praze blížily i oddíly jeho syna Rudolfa. Při následných jednáních mezi Habsburky a českou šlechtou pak Jindřich Korutanský jen nevěřícně přihlížel tomu, jak vrtkavé umí být nejen kolo štěstěny, ale i věrnost českých pánů. Po několika dnech neměl de facto jinou možnost, než Čechy opustit. Následně byl Rudolf Habsburský 16. října roku 1306 zvolen novým českým králem. Albrecht na oplátku potvrdil zástupcům země platnost Zlaté buly sicilské a Zlaté buly ulmské, zaručující šlechtě mimo jiné právo volby českého krále.

Vrátíme-li se zpět k otázce, zda někdo mohl usilovat o Rudolfův život, přivádí nás předešlé řádky opětně k české šlechtě, ale také, a to především, k Jindřichovi Korutanskému. Vždyť mu Habsburkové roku 1306 překazili jeden z hvězdných okamžiků jeho života, jenž mohl naprosto zásadně proměnit jeho budoucnost. A nebyl jistě jediný z okolních středoevropských vládců, komu nevyhovovalo nebývalé posílení prestiže Habsburků. Rudolf totiž, jak prozrazuje jeho titulatura českého i polského krále, hodlal navázat na někdejší panování posledních Přemyslovců v plné šíři.

Tento záměr je nutno spatřovat i ve skutečnosti, že nedlouho po své volbě pojal Rudolf za ženu vdovu po Václavovi II., Piastovnu Elišku Rejčku. Štýrský kronikář sice psal o Rudolfově sňatku především jako o výsledku citového vzplanutí tohoto muže ke krásné sedmnáctileté vdově, je však pravděpodobné, že v pozadí stála i snaha podepřít nároky na polský královský titul posledních Přemyslovců. Budeme-li sledovat tuto stopu, pak nutně dorazíme do Krakova ke dvoru věčného rivala Václava II. knížete Vladislava Lokýtka, pozdějšího polského krále. Byl snad on, muž, který byl podezříván též z objednávky vraždy Václava III., osnovatelem Rudolfova údajného otrávení? A proč by v tom případě nemohli být mezi podezřelé počítáni i výše zmínění míšenští Wettinové, proti kterým se v době Rudolfovy smrti napínala tětiva habsburské zášti?

Vrah z kruhu nejbližších?

Je všeobecně známým statistickým údajem, že k násilné trestné činnosti dochází i v dnešním světě paradoxně nejčastěji v rámci rodinného kruhu. Dlužno říci, že rovněž tato stopa je v Rudolfově kauze poměrně horká. Rudolf zdaleka nebyl jediným synem Albrechta I. Habsburského a jeho ženy Alžběty Tyrolsko-Gorické, sestry vzpomínaného Jindřicha Korutanského. Přestože jej jeho věk předurčoval k vedoucí pozici vůči zbývajícím bratrům, nelze opomíjet ani jejich ambice. Ty byly patrně zásadně umocněny událostmi, k nimž došlo ve Znojmě v lednu 1307.

Osmnáctého dne toho měsíce zde Albrecht jako římskoněmecký král udělil všem svým synům, prý na základě proseb českých a moravských pánů, Čechy a Moravu jako společné léno. Tím byl de facto upraven nástupnický řád v zemi, aby v případě bezdětné smrti Rudolfa připadly Čechy a Morava vždy nejstaršímu z bratrů.

Prvním na řadě byl přitom Friedrich, později zvaný „Sličný", charizmatická postava prvních desetiletí 14. století aspirující ihned po Rudolfově smrti na český trůn a následně také na trůn říšský. Neměl snad i on své důvody zbavit se staršího bratra?

Ani v tomto bodě ještě není výčet možných pachatelů úplný. Zprávy v kronice Františka Pražského totiž nechávají tušit, že Rudolf se na jaře roku 1307 dostal do sporů s pražským biskupem Janem z Dražic. Kronikář připomíná, že se nový český král dopustil na osobě biskupa mnoha křivd a oloupil pražský kostel o řadu cenností včetně ostatků svatých. Mezi nimi František zdůrazňuje především hlavu sv. Markéty. Tyto zprávy nelze podceňovat. Vedle možného finančního tlaku zadluženého Rudolfa se v nich ozývá i nevraživost Jana z Dražic vůči přilnutí nového krále k sedleckým a zbraslavským cisterciákům, které mohlo způsobit další nárůst vlivu a moci jejich představitelů. Víme, že to byl právě sedlecký opat Heidenreich a zbraslavský opat Konrád, kdo doprovázel v lednu roku 1307 českého krále na Moravu. Ostatně oba opati poskytovali o několik měsíců později umírajícímu Rudolfovi doprovod také na jeho poslední cestě. Mohla mít Rudolfova smrt co do činění s biskupovou záští?

TIP: My tři králové stvrzujeme mír: Co se událo roku 1335 ve Visegrádu?

Přes všechny naznačené alternativy se dnes historická věda shoduje ohledně příčin Rudolfovy smrti na víceméně střízlivém závěru: mladý Habsburk se již dříve netěšil pevnému zdraví, což zapříčinila patrně otrava, kterou prodělal při dobývání Kutné hory roku 1304, a u Horažďovic podlehl úplavici. Milovníkům tajemných a zároveň milostných příběhů pak lze doporučit výklad štýrského kronikáře Ottokara. V jeho podání se mladý král stal obětí touhy uspokojit neukojitelné vášně Elišky Rejčky a zemřel vysílen nadměrnou konzumací aktu lásky. Krásnější smrt by si jen těžko mohl přát…