Naděje i strach: Jak vypadal předvečer Velké války v podunajské monarchii?

Před vypuknutím první světové války se muselo Rakousko-Uhersko potýkat s v mnoha ohledech nelehkou situací. I přes národnostní spory a politické aféry však byla mnohonárodnostní středoevropská říše tradičně chápána jako státní útvar stabilizující tento prostor a chránící jej před mocenskými ambicemi Německa na západě a Ruska na východě. Nikdo nečekal, že osudný sarajevský atentát odstartuje konflikt, který povede k zániku habsburského panství. 

Nečekaná válka

Samotná následníkova smrt u veřejnosti příliš emocí nevyvolala. František Ferdinand nebyl zrovna oblíben, takže státní instituce a noviny si odbyly „povinné“ truchlení a celá záležitost tím v podstatě skončila. Lidé litovali spíš jeho zavražděnou ženu a tři děti, ze kterých se stali sirotci.

TIP: Muž plný rozporů: Jaký vlastně byl František Ferdinand?

Ani houstnoucí mezinárodní atmosféra široké vrstvy obyvatel příliš nevzrušovala a všeobecně se mělo za to, že nakonec dojde k uklidnění situace. Vždyť takových harašení zbraněmi už proběhlo v uplynulých letech víc. Všichni ještě měli v živé paměti rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tehdy to také vypadalo na válku, ale nakonec k ní nedošlo.

Jeden z pamětníků vzpomínal na horké letní dny července 1914 takto: „‚Nebude z toho nic‘, říkali si naši lidé a nevšímali si novinových zpráv, které mluvily o nótách, poradách, konferencích a podobných událostech. ‚Nechť konferují, jenom když není vojna‘, s úsměvem povídali si sousedé a spěchali na pole za pilnou prací.“

Jenže tento optimismus byl předčasný. Rakousko-Uhersko předalo Srbsku ultimátum záměrně koncipované tak, aby bylo v podstatě nesplnitelné. Po neuspokojivé odpovědi z Bělehradu podepsal František Josef večer 25. července rozkaz k částečné mobilizaci osmi armádních sborů. Jelikož ale byla sobota, mobilizace fakticky začala až v pondělí 27. července. O den později vypověděli Rakušané Srbům válku. Následně došlo k řetězové reakci a původně zamýšlený lokální konflikt přerostl během pár dní ve střet celoevropského rozsahu.

Hladce a bez reptání

Jak na nečekaný vývoj situace zareagovala veřejnost? O částečné mobilizaci se dozvěděla nad ránem 26. července jednak z tisku, a potom také z vyhlášek vylepovaných na všech veřejných místech. Kolem plakátů s výrazným nadpisem Vyhláška o částečném vyzvání a svolání c. k. domobrany se tvořily hloučky kolemjdoucích, kteří vzrušeně diskutovali o nenadálém zvratu událostí. Vše potom dovršila druhá císařova vyhláška o všeobecné mobilizaci, publikovaná 31. července.

Přesto mnozí stále nevěřili, že dojde ke skutečné válce. Týkalo se to hlavně prostých vojáků, jejichž myšlenky vystihl branec Rudolf Štuc z Mladé Boleslavi: „I přes mobilizaci a celý válečný neklid nevěřili jsme přece ještě v možnost války a doufali jsme, že pouhým zařinčením zbraněmi bude konflikt vyřízen.“ O tom, jak katastrofální rozměry nakonec válka bude mít, nemohl samozřejmě nikdo předem tušit.

Většina lidí si navíc vůbec neuměla představit, jak vlastně taková válka ve skutečnosti vypadá. Vždyť poslední vojenský konflikt vedlo Rakousko s Pruskem a Itálií v roce 1866, a ten už pamatoval jen málokdo. Přes stísňující pocit však branci nastupovali ke svým jednotkám bez reptání a mobilizace probíhala hladce. Nahlas se s protesty ozvalo jen pár jedinců, kteří však nenalezli žádné pochopení. Když například tajemník Českoslovanského svazu kovodělníků v Praze Josef Krombholz brojil proti uposlechnutí mobilizačních vyhlášek, lidé ho přerušili výkřiky: „Mlčte, nechceme Vás slyšet!“

Krátká vlna nadšení

V prvních dnech po vyhlášení války se v Rakousku-Uhersku vzedmula vlna válečného nadšení podobná té, jaká probíhala například v sousedním Německu. Konflikt přivítali hlavně politici, důstojnický sbor armády, mnoho příslušníků inteligence a většina novinářů. Pro ně bylo vyhlášení války Srbsku důkazem, že Rakousko-Uhersko je stále ještě „schopno činu“. V ulicích měst probíhaly různé manifestace na podporu válečného úsilí a jejich účastníci se srocovali před významnými pomníky či velitelstvími různých vojenských jednotek. V Praze se takové akce konaly hlavně u pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Přitom bylo slyšet volání „Sláva“ a lidé zpívali rakouskou hymnu Zachovej nám Hospodine i Kde domov můj.

Mezi účastníky však bylo více Němců, než Čechů. Nejhalasněji se pak projevovali zastánci všeněmecké koncepce, tedy sjednocení všech německy mluvících zemí do jednoho celku. Obyvatele mohly vést k účasti na podobných shromážděních různé důvody. Řada z nich prostě podlehla celkové psychóze té doby a také propaganda v tisku udělala své. Jiní prostě jen chtěli „být přitom“.

TIP: Atenát na Františka Ferdinanda d´Este: Událost, která odstartovala konec monarchie

Pro tehdejší dny byly charakteristické také některé až hysterické projevy. Různí snaživci například začali odstraňovat nápisy v „nepřátelských jazycích“, takže mizelo cokoliv psaného francouzsky či anglicky. Mnoho obchodníků raději rychle přejmenovalo své podniky. Ruská kavárna v Praze na Vinohradech se nyní stala Národní kavárnou, název Café Français na Příkopech změnil pohotový majitel na Café Austria. V ulicích začal hon na příslušníky cizích národů a každou chvíli byl někde zadržen člověk v podezření, že se jedná o srbského, ruského, anglického nebo kdovíjakého špióna. Zahraniční lázeňské hosty v Karlových Varech musela dokonce ochránit policie, aby nebyli napadeni běsnícím davem.